USA 2009 - plán celé cesty

Jak to všechno začalo
3.ledna 2009 jsem někde v reklamě zachytil informaci o levných letenkách. Protože jsme jako rodina nikdy neletěli letadlem (ano, je to ostuda a nejsme v dnešní době normální :-)), tak mě napadlo podívat se na internetu kolik stojí letenky. Po Evropě jsme na dovolenou bez problémů jezdili autem (Nizozemí, Itálie, Dánsko, Anglie i Skotsko), tak jsem chtěl někam dál. Mým největším snem je sice Nový Zéland a Austrálie, ale to mi přišlo na první pokus a bez zkušeností trochu daleko. A Amerika byla v mém mládí nedosažitelná. Jak jsem obdivoval (a hodně mu tehdy záviděl) mého spolužáka Zdeňka ze základní školy, který měl v Americe babičku. Jednou, tak v roce 1975, tam dokonce sám bez rodičů letěl na prázdniny. V tu dobu to bylo něco úžasného - co všechno tehdy přivezl (borůvkové žvýkačky, třicetibarevnou propisku a třeba i časopis Playboy :-)).
Nejprve jsem myšlenku o plánu na léto nadhodil manželce. První reakce byla očekávaná - tedy, že jsem se trochu zbláznil a že to bude strašně peněz. To jsem už měl hrubý rozpočet pro všechny na letenky(40000), auto s benzínem (30000), ubytování a jídlo. Celkem 120000 - 130000Kč.
Plán byl na východní pobřeží, protože nejsme až tolik fandové pěší turistiky pustou přírodou. Manželka k tomu přihodila touhu vidět New Orleans a Chicago. A tak jsme se dostali na trasu podél Mississippi.
V rozpočtu zatím chyběly vstupy na atrakce, takže další nárůst ceny byl jasný. Jen jsem nevěděl o kolik. S ujištěním, že to zvládneme bez zadlužení a že to je možná jedna z posledních společných dovolených se synem, se nakonec až tolik nebránila.
Teď zpětně děkuji tomu, že jsme náš rodinný dům společně postavili (a stále doděláváme už deset let) vlastníma rukama a bez hypotéky. Díky tomu, narozdíl od mnoha jiných, něco našetříme a snad si začneme užívat. Tohle tedy bude první (přece jen doufám, že ne poslední) opravdová dlouhá rodinná dovolená. Kdo zná filmy o rodině Griswoldů (Vánoční prázdniny, Bláznivá dovolená), tak si dokáže představit jak naše rodina funguje a jak bude vypadat naše dovolená :-).

Po pár dnech diskuzí jsme se zeptali synka (15 let - v tomto věku skutečně "výborná" komunikace s okolím) kam by letos chtěl na dovolenou. On, aniž tušil (doufám), prohlásil znechuceně : "Do Ameriky". Navíc s výrazem, že na takovou blbost nebudeme reagovat. A my jsme reagovali : "Tak jo". Scéna jak z nějakého dobře napsaného filmu. Pane Hřebejku, práva jsou moje.
V tu chvíli už nebylo dál co řešit, jen pokračovat dál s plánováním. Jako první jsem přes Student Agency objednal a koupil letenky od KLM 13400Kč za kus.


Trocha užitečných informací a nejlepších obchodních úspěchů před odjezdem
Co se nám povedlo a co fungovalo :
- získat několik hodně výhodných ubytování (New York 3* za 125$/noc v hotelu kousek od Wall Street a Broadway, Chicago 4* téměř v centru za 139$/noc - náš vůbec nejdražší nocleh, na druhém konci cen je Orlando 2* 32$/noc)
- po usilovném hledání výhodných vstupenek do Seaworldu v Orlandu jsem se dostal ze 75$ za kus na 55$ s tím, že navíc dostaneme vstupenku na další den zdarma.
- nenašel jsem levnější pronájem auta než přes britskou firmu http://www.traveljigsaw.cz . Pronajímají auta od renomovaných společností (v našem případě National) se slevou zhruba 50% oproti přímé objednávce přes tyto společnosti.
- všechny rezervace ubytování s výjimkou B&B v New Orleans jsem dělal přes portál www.hotels.com. Několikrát jsem rezervaci rušil, když jsem našel lepší nabídku, a nebyl žádný problém s okamžitým vrácením peněz na účet kreditní karty.


Co se nepovedlo a dalo by se udělat lépe nebo levněji :
- týden po nákupu letenek měl British Airways akci kdy by 3 letenky vyšly na 31500Kč včetně všech poplatků :-(. Rozhodně se ale vyplatí kupovat letenky s předstihem. Naše letnky by v polovině června od KLM vyšly na 95000Kč.
- dolary (1000$) jsem vyměňoval v kurzu kolem 20,50Kč. Měl jsem strach, že dolar půjde nahoru. Vzhledem k tomu, že hodně věcí jsme platili předem přes internet a zbytek většinou budeme platit kreditní kartou, to zase tolik finančně nebolelo.

Kompletní mapa našich plánů na období 23.června 2009 - 17.července 2009 :


Zobrazit místo Východ USA 2009 na větší mapě

Celkem na trase Newark - Philadelphia - Washington DC - St.Augustin - Cape Canaveral - Orlando - Miami - Key West - Everglades - St.Petersburg - Pensacola - New Orleans - Memphis - Saint Louis - Chicago - Toronto - Niagara Falls - Newark máme ujet asi 8500km autem za 21 dní.
Pověstnou třešničkou na dortě snad budou poslední 4 dny v New Yorku bez auta.

Na závěr úvodu :-) bych rád všechny případné čtenáře upozornil, že ceny uvádím úmyslně ne proto abych kohokoliv ohromoval nebo naopak děsil. Ale jen jako možná užitečnou informaci pro případné následovníky. Aby věděli co ta "sranda" stojí a jak se liší prvotní úvahy i rozpočty od reality.
Protože nejsem "psavec", tak případné další popisy budou většinou stručné a už jen věcné.

Den 1. - Z Prahy přes Amsterdam a Newark do Philadelphie

Zvětšit mapu

Plán
rozpis letu :
KLM ROYAL DUTCH AIRLI - KL 3120
UT 23JUN PRAGUE CZ AMSTERDAM NL 0700 0840
RUZYNE SCHIPHOL
NON STOP TERMINAL 2 LET TRVA 1:40
OK 0616 LET OPEROVAN SPOL. OK CZECH AIRLINES CSA
TYP LETADLA:AIRBUS INDUSTRIE A320-100/200

NORTHWEST AIRLINES - NW 791
UT 23JUN AMSTERDAM NL NEWARK NJ 1030 1259
SCHIPHOL LIBERTY INTL
NON STOP TERMINAL B LET TRVA 8:29
LET OPEROVAN SPOL. DL DELTA AIR LINES
TYP LETADLA:BOEING 767-200/300
MISTA 35A/36A/35B NO SMOKING - POTVRZENO
Cena za tři letenky dohromady 40236Kč

Zaplacená rezervace auta v Newarku - půjčovna National prostřednictvím www.traveljigsaw.cz, kategorie vozu FCAR-4dv
Cena pronájmu na 21 dní 19076Kč včetně plné nádrže a druhého řidiče

Cesta z letiště v Newarku do prvního motelu poblíž Philadelphie
Howard Johnson Bellmawr Black Horse Pike
Cena 71,40$
zdarma snídaně, wifi
341-B S. Black Horse Pike
Bellmawr, NJ 08031, USA

Nákup jídla a dalších nezbytností. První seznámení s americkým kontinentem.
---------------------------------------------------------------------------
Realita
Na letiště jsme vyrazili ve 4 hodiny ráno. Vše proběhlo podle plánu - jsme na místě, i zavazadla dorazila. Lety byly bez zpoždění, imigrační úředník příjemný, celníci nás dokonce nechali projít bez jakékoliv kontroly zavazadel. Takže největší výslech jsme absolvovali už v Amsterdamu při nástupu, tam nám kladli spoustu "hloupých"" dotazů, ale evidentně vážně míněných. Například jestli jsme si balili zavazadla sami, jak jsme jeli na letiště, jestli jsme měli zavazadla stále pod kontrolou, jestli vezeme elektroniku a jestli notebook je firemní nebo soukromý. Je to náš vlastní mrňous Asus Eee 1000H.
Jako vrcholné číslo jsme si v půjčovně vybrali krásný červený Ford Taurus Limited. Podle našeho názoru, a asi i podle názoru hlídače který nás kontroloval na výjezdu, to je "trochu" lépe vybavené autíčko než jsme si zaplatili. Jeho kolega nás totiž poslal do jedné uličky ať si vybereme. Vybrali jsme si to nejhezčí. Asi tam stálo omylem, protože tam stál i jeho bílý chudší bratříček, který by nám asi měl správně patřit. I když ani ten by nám doma nevadil. Vše je v kůži a elektricky ovládané, se střešním oknem a spoustou tlačítek, kterým zatím nerozumíme :-). Tlačítka jsou dokonce i na dvěřích auta. Možná to je na nějaký PIN. Autíčko má floridskou značku, což se nám může hodit na jihu, kde prý nemají v lásce auta ze severu. Uvidíme. Na tachometru mělo 14100 mil.




Náš mazlík zezadu



Cestou z Newarku do Philadelphie (necelých 150km) jsme na dálnici byli svědky nejméně 3 zásahů policie proti rychle jedoucím autům. Bohužel ale ne úplně online, protože jsme zastavená auta míjeli když už stála na krajnici. Raději dodržujeme rychlost maximálně 5 mil nad limit. To se tady prý toleruje a všichni tak, až na výjimky, jezdí. A jezdí se velice slušně. Zaujala mě i místa kde je napsáno, že pokuty za porušení předpisů jsou v daném úseku dvojnásobné oproti normálu. Co se týče automatické spojky, tak mám zatím drobné problémy, párkát jsem šplápnul na brzdu v domnění, že to je spojka. Zbytek rodiny si prudké zastavení s náležitým komentářem užil. Snad to bude později lepší a levá noha přestane dělat naučené pohyby. Touha zařadit mě taky ještě neopustila, ale to jsem si ohlídal.
K večeru (tedy u nás po půlnoci) jsme poprvé byli ve Wal-Martu. Mě osobně nejvíc dostalo jak nám prodavačka sama dávala věci do tašek na otočném držáku a na nákup za 70$ (největší položkou byly dvoje sluneční brýle po 20$ a několik lahví nealko pití) použila asi dvacet tašek. Dávala nám do igelitky 2 láhve a aby se taška neprotrhla, tak to pro jistotu dala ještě do druhé. Tašky jsou samozřejmě zdarma. Bursík by se musel zbláznit. Ale faktem je, že ani mně to nepřijde moc ekologické.
Ceny jsou hodně podobné jako u nás - grilované kuře 4,80$, Sprite bez cukru 2l za 1$. A spousta levného oblečení, ale tomu jsme zatím odolali.
Teď je 20:35, tedy 02:35 v Praze. Vstávali jsme před 23,5 hodinami a už to přece jen chce odpočinek.
Ještě jeden poslední důležitý postřeh. Je tu proti Praze docela dost teplo. Teploměr nemáme, ale mělo být kolem 30 a i v noci má být 20 stupňů.

Den 2. - Philadelphia - Washington D.C.

Zvětšit mapu

Plán
ubytování :
Alexandria Travelodge
cena 101$ - nezrušitelné
zdarma snídaně, wifi
700 North Washington St
Alexandria, VA 22314, USA

Philadelphia - na 9:00 máme vstupenky do Independence Hall a na Liberty Bell
Gettysburg - slavná bitva občanské války
Washington DC - možná ZOO (pandy), Arlingtonský hřbitov, na 20:30 máme vstupenky do Washingtonského monumentu
Celkem asi 380km

Realita :
Vstal jsem ve 2:15 ráno (tedy 8:15 u nás). Tak jsem si posunul čas zatím jen o 2 a čtvrt hodiny proti domovu.
Zbytek rodiny ještě spí (je 4:45), ale za čtvrt hodiny mají budíček. Musíme si zabalit, od 6 je snídaně a pak jedeme zaparkovat do centra Philadelphie přímo k Liberty Bell. Uvidíme jak budou vypadat místní ranní kolony. Doufám, že vyjedeme včas abychom se jich neúčastnili.
I v noci bylo docela teplo. Klimatizace běžela jen na nižší výkon.
Motel v Bellmawru hodnotíme dobře - čisto a voňavo, postele pohodlné a veliké. Snídaně byla taky dobrá - brusinkový džus a k tomu borůvkové koblihy asi z Dunkin Donuts. Mňam mňam.
Redukce na napájecí šňůry fungují a napájecí zdroje si se 120V taky poradily.
Ráno jsme strávili v Philadelphii a zúčastnili jsme se prohlídky a výkladu v histrických prostorech kdy byla vyhlášena nezávislost USA. Tam také sídlily parlamentní komory než se dobudovala infrastruktura ve Washingtonu. Je to vlastně jen několik místností a tak k prohlídce byl hodně podrobný komentář. Spíš bych to nazval přednáškou. Dokonce jsem něčemu i rozuměl. Lístky je ale potřeba objednat přes internet předem, protože pro Američany je to velká věc a stojí se od rána fronty na zbylé vstupenky. Viděli jsme i slavný prasklý zvon Liberty Bell. Na něj vstupenky potřeba nejsou.
Synek si koupil na ulici ve stánku místní specialitu Cheesesteak. Existují různé varianty. On si vybral kuřecí maso, se sýrem a cibulí. šikovná paní to udělala na rozpálené desce přímo před námi.
Potom jsme zrušili cestu do Gettysburgu, už by to bylo příliš hektické, a vyrazili jsme směr Washington. Manželka chtěla vidět National Cathedral a kousek od ní (2 míle) je Zoo. Tam mají podle internetu pandy a ptáka kiwi. Pandy jsme už viděli ve Vídni, ale kiwi je skutečná rarita.
Výsledkem bylo, že pandy byly někde zalezlé - bylo vedro a nejlepší býl výsledek kiwiho.



Návštěva zoo (zdarma s poplatkem 15$ za parkování a 2$ za mapu se opravdu vydařila :-(. Omlouvám se tímto rodině za můj hloupý nápad.
Pak jsme jeli na katedrálu. Ta je opravdu impozantní a připomíná stavby v Anglii.
Další naší zastávkou byl Arlingtonský hřbitov. Předtím jsem ale museli absolvovat cestu Washintonem na druhou stranu řeky. Před problémy s automobilovou dopravou ve Washingtonu jsem byl varován, ale trochu to předčilo očekávání. Fronty byly všude, dokonce nás zklamal Standa z TomToma když nás poslal do jednosměrky v protisměru. Takže jsme si udělali nechtěnou prohlídku Georgetownu, což je nejstarší část Washingtonu. Ve mnohasetmetrové téměř stále stojící frontě byl čas na rozhlížení. A Standa opět zklamal. Přivedl nás ke hřbitovu z druhé strany, kde byly vojenské objekty. Museli jsme tedy absolvovat cestu zpět. Ta už byla trochu lepší. Šli jsme k hrubům rodiny Kennedyů a potom na výměnu stráží u Hrobu neznámého vojína. Bylo to hodně působivé, ale na můj vkus příliš patetické.
Na večer jsme měli lístky na Washington monument. Je to největší kamenný sloup na světě - naštěstí uvnitř s výtahem. Návštěvě ale předcházela další anabáze spojená s parkováním v centru Washingtonu. Na internetu jsem našel ulici Ohio Drive u řeky Potomac, kde je parkování zdarma. Bohužel ale o něm asi všichni návštěvníci vědí. Tak jsme museli jet dál a tam se nám podařilo získat místo docela rychle, ale o to delší pouť pěšky nás čekala. Potvrzuji rady zkušenějších - nejezděte do Washingtonu autem. Použijte metro (ve Washingtonu mají skutečně metro a ne subway) - to si vyzkoušíme zítra. Autem už pojedem jen ven z města.
Poračování bude, ale teď musíme na snídani a pak na metro.

Den 3. a 4. - z Washingtonu na Floridu

Zvětšit mapu

Plán :
Prohlídka Washingtonu - Muzeum letectví a kosmonautiky, Capitol, Bílý dům, Pentagon, památníky prezidentů, ...
Všichni nám radí nejezdit do centra autem, že prý jsou zde nejhorší dopravní zácpy v USA. Uvidíme podle předchozího dne. Našel jsem, že existuje jedna silnice u řeky Potomac určená pro celodenní parkování zdarma (Ohio Drive SW). Možná raději použijeme metro.
Odpoledne vyrážíme na dlouhou cestu směr Florida.
Měli bychom ujet alespoň 350km než se ubytujeme. Rezervaci na večer nemáme, uvidíme kde padneme.
Druhý den pokračujeme v cestě a zastavovat bychom se měli poblíž města Charleston kde je nějaká slavná (bývalá) plantáž Drayton Hall a poblíž je zahrada Magnolia Plantation & Gardens. Rádi bychom dojeli do večera co nejblíž městu Saint Augustin, jehož prohlídku máme v plánu ráno.
Celková trasa za 3. a 4. den kolem 1300km - asi nejnáročnější přesun celé naší cesty.

Realita :

Teď je 6:00 27.června a právě píšu z motelu EconoLodge v Saint Augustine u dálnice I95 (54$/noc). Když jsem předtím odmítl apartmá v Comfort Days Inn za 132$, tam už nic za normální peníze neměli.
Podařilo se nám nakonec dojet ještě dál než jsme měli v plánu. Ovšem předcházela tomu neplánovaná akce výměny našeho červeného autíčka. Jeho poslední ranní foto



Soudruzi z USA totiž udělali malou chybu. Půjčili nám auto, které po výjezdu z Washingtonu (snad někdy v budoucnu dopíšu co jsme tam všechno viděli a jak jsme si naposledy užili washingtonskou dopravu) ohlásilo na displeji, že nám zbývá posledních 5% životnosti oleje. Kolik je 5% v mílích to už se neobtěžovalo říct. To nám před naší cestou na Floridu přidělalo starosti navíc. Protože ale průšvihy nebývají osamocené, tak po ubytování (21:45) v motelu Howard Johnson Battleboro (50$/noc) jsme zjistili, že místním soudruhům pro změnu nefunguje internetové připojení. WiFi vysílač sice vysílal, ale IP adresu nedal večer a dokonce ani ráno.
Večer 25.června jsme byli v Burger Kingu. Dali jsme si nějaké kuřecí sendviče. Nic moc. takže už nás neuvidí. Měli tam ale puštěnou televizi a v ní zprávu, že zemřel Michael Jackson.
Protože jsme potřebovali udělat něco s autem, tak jsme jako poslední záchranu použili Standu z TomToma. Aby našel někde na naší trase pobočku půjčovny National. Ideálně u jediné plánované zastávky ten den ve městě Charleston. A jemu se to podařilo, půjčovna tam měla být. Vyrazili jsme tedy ráno s plánem nejprve vyřešit auto. Po cestě ((asi 400km), která proti výjezdu z Washingtonu byla naprosto pohodová, nám postupně auto oznámilo 3% životnosti oleje a nakonec i 1%. To už jsme ale byli v Charlestonu (Goose Creek), na místě kde měla být podle TomToma pobočka National. Bohužel jsme jí tam nenašli. V blízkém obchodě se nás velice ochotně ujali a vytelefonovali kde ve skutečnosti půjčovna je. Stejně jako ostatní půjčovny byla na letišti. Tak jsme se museli přesunout dalších asi 12 mil. V tu chvíli na palubním počítači svítilo, že benzín máme na 16 mil jízdy. Po tentokrát již bezproblémovém příjezdu nám pracovník National na parkovišti řekl, že dostaneme nové auto. Šel jsem tedy k pultíku na letišti a dostal jsem nabídku na nějaké auto Kia. Bylo stejně velké, ale odmítl jsem ho s tím, že když jsem jednou za život v Americe, tak chci jezdit americkým autem a ne korejským nebo japonským. Paní u přepážky zkusila argument, že oni negarantují model vozu. Ještě jednou jsem důrazně řekl, že jsme museli kvůli jejich chybě změnit naše plány a nabídla mi stejný vůz se stejnou (Executive) výbavou jako jsme měli dosud. Tedy Ford Taurus s plnou nádrží (uvidíme jestli ji nebudeme muset doplácet), tentokrát v tmavě modrém provedení.
Po přeložení zavazadel jsme pokračovali dál směr Magnolia Plantation s krásnou zahradou kde nějaký hmyz v korunách stromů úžasně zpíval.
Pak už jsme jeli dál dolů na jih na Floridu. Cestou jsme se ještě zastavili v jednom městečku v Jižní Karolíně v samoobsluze, abychom doplnili hlavně zásoby tekutin. Měli tam věci, které jsem v životě neviděl a asi už neuvidím. Třeba čerstvě sklizené(green peanuts) i vařené arašídy ve slupce. Ty čerstvé chutnají jako náš hrášek. Nejvíc mě ale zaujaly velké láhve s jasně červeným obsahem. Po bližším prozkoumání jsem zjistil, že v jedné láhvi jsou naložená vajíčka a v druhé prasečí nožičky.

Dobrou chuť


Večer po ubytování jsme byli v Taco Bell na údajných mexických specialitách. Troufnu si prohlásit, že doma si sami děláme tortily určitě lepší. Za vyzkoušení to stálo, ale už tam nepůjdeme.
Potom jsme si šli spravit chuť do Dairy Queen. Ta mi byla doporučena, že musíme zkusit jejich zmrzlinu. Byla skutečně skvělá a můj největší možný Blizzard měl úspěch u celé rodiny. Představte si čokoládovou zmrzlinu a v ní nalámané americké plněné oplatky Oreo cookies. V DQ si určitě ještě něco vyzkoušíme.

Den 5. St. Augustin, Cape Canaveral, Seaworld

Zvětšit mapu

Plán
Saint Augustin - jedno z nejstarších měst v USA
Možná nějaká pláž u Atlantiku
Cape Canaveral - prohlídka Kennedy Space Center
Seaworld Orlando - 1.návštěva

Ubytování :
Orlando Continental Plaza Hotel (Kissimmee)
cena 64,52$ / 2 noci - asi nejlevnější ubytování na celé cestě
zdarma snídaně
internet ???
7785 W Irlo Bronson Memoria
Kissimmee, FL 34747, United States

Realita :
Dnes vyšlo vše podle plánu.
Asi nejhezčí zastávkou bylo hned ráno město Saint Augustin. Přímo v centru je nové kryté parkoviště. Na google maps ještě vidět nebylo.
Ve městě na pobřeží je stará kamenná pevnost a na Ameriku opravdu historické domečky. Příjemné, se spoustou obchůdků v místních poměrech úzkých uličkách. Byli jsme tam asi 2 hodiny a potom jsme se jeli podívat na zdejší pláž. Procházka ve vlnách v jemném písku a teplé vodě byla super.
Před sebou jsme měli dvouhodinovou cestu do Kennedy Space Center kde Američani odpalují rakety i raketoplány. Je to velká atrakce a mají tu velice dobře zorganizované prohlídky autobusem. Postupně se zastavuje na třech místech rozlehlého areálu. Vždycky je tam nějaký film. Podle mého byla nejlepší druhá stanice kde byl i "reálný" start rakety Apollo 8 včetně odpočítávání a rámusu. Odehrávalo se to to v napodobenině řídícího střediska. V hangáru byla položená i celá raketa Saturn. Údajně největší a nejsilnější jaká kdy byla na Zemi postavená.
V bažinách po stranách silnic jsou občas vidět aligátoři. Ukazovali nám i asi 40 let staré orlí hnízdo ve větvích stromu. Celá prohlídka trvala asi 2,5 hodiny a na úplném konci jsem si sáhnul na přední kolo u raketoplánu.
Poslední dneší zastávkou byl po 100km Seaworld. Byli jsme na skutečné americké show Shamu Rocks. Shamu je jméno místní největší atrakce kosatky. Spousta světel, hlučná hudba včetně živého kytaristy a k tomu postupně čtyři kosatky s asi deseti cvičiteli. Na večerní ohňostroj jsme nečekali a jeli jsme se ubytovat.
U motelu máme čínské bistro, kde jsme si vyzkoušeli bufet All you can eat. Všechno to bylo moc dobré - kuřecí, vepřové, hovězí. Pro vegetariány nudle a rýže s vajíčky a zeleninou. Asi 20 druhů jídla na různé způsoby. Byly tam i mořské potvůrky, zmrzlina. Nacpal jsem se jako čuník :-). Cena včetně pití byla 47$, se spropitným jsem platil za nás tři celkem 55$. Bylo to asi nejdražší jídlo naší cesty a za ty peníze ta zkušenost stála.
Ubytování vypadá stejně jako ve všech případech předtím bez ohledu na značku motelové sítě. Dvě tzv.doublebed postele v prostorném pokoji se samostatnou koupelnou. Klimatizace je samozřejmostí. Neplatí to ale pro ledničku a mikrovlnku. Ty tady nemáme. WiFi funguje bez problémů.
Takhle vypadá slušné upozornění v naší koupelně, že krást se nemá


Přidám několik postřehů z naší cesty :
- vezeme si sebou docela vysoké teploty(Philadelphia 31, Washington 33, Charleston 33, Cape Canaveral 33, Orlando 33 (zítra má být 34). Po našm odjezdu teploty klesají - dnes Philadelphia a Washington jistě příjemnějších 27. V New Orleans to zatím vypadá na 35. Dešťové přeháňky jsme měli jen při jízdě autem.
- kupodivu ale ty teploty nejsou až tak hrozné a zvládáme je zatím bez problémů. Dokonce i neustálé přechody z klimatizovaných prostor (někdy skutečně drasticky) na nás nezanechaly zdravotní následky. Snad nám to vydrží.
- V Čechách jsou velké záplavy. Stejně jako když jsme před lety byli v Holandsku, tak přišla několkasetletá voda do Prahy. Jen doufám, že smrt Michaela Jacksona nemáme na svědomí. Možná by nám i Američani měli platit abychom raději zůstali doma.

Den 6. - Orlando Seaworld

shopping
Seaworld 2.den

Realita :

Dnešní den byl odpočinkový. Autem jsme najeli odhadem 50km. Vstávali jsme zatím nejpozději z celé dovolené - asi v 6:15. Přece jen byla neděle. Po snídani (mimojiné čerstvé vafle) jsme jeli do Seaworldu na druhé představení s kosatkami a na delfíní show. Kosatky jsou úžasné, ale delfíni byli to nejlepší co jsme viděli. Byla to pohádka se spoustou artistických výkonů (od lidí i od zvířat). Několikrát se odněkud vyhrnuly hejna papušků, kteří lítali v hledišti. Pro mě osobně byla vrcholem návštěva pavilónu kapustňáků (manatee). Ty jsem musel vidět. Jsou to zvláštní ohromná vodní zvířata, která se pohybují neuvěřitelně pomalu a přitom se velice elegantně vznáší ve vodě.

Jsou prostě krásní


Po 13.hodině jsme ze Seaworldu odjeli na nějaké jídlo. Našli jsme pizza house CiCi's Pizza, kde měli all you can eat s pitím za 8$ za osobu včetně free refill kelímků. Podle zbytku rodiny, kteří mají pizzu rádi, byla dobrá. Spousta druhů s různým obsahem surovin. Protože nejím sýry, tak jsem za celý život pizzu nejedl. Zkusil jsem se hloupě zeptat obsluhy jestli mají pizzu bez sýra. Neměli, ale prý mi ji udělají přesně takovou jakou budu chtít. Tak jsem poprvé v životě měl pizzu. A byla skvělá. Na závěr jsme si dali moc dobré dezerty.
Ještě, že jsme se dobře najedli. Protože to co nás čekalo bylo hodně náročné. Šli jsme totiž nakupovat do Orlando Premium Outlets. Odhadem asi 200 obchodů, některé z nich skutečně rozlehlé. Myslím, že by na skutečné důkladné projití všeho byly potřeba nejméně 3 dny. O náplni obchodů a kvalitě zboží bychom si třeba v pražských Štěrboholech mohli nechat zdát. My jsme prolétli za 6 hodin asi čtvrtinu a na konci už jme byli hotoví. Udělali jsme slušné "zářezy" do kreditky, ale ceny tolik lákaly. Velice pěkná trička 10 - 20$, boty 40$ atd. Až mi z Citibank poslali SMS abych jim potvrdil, že utrácím skutečně já.
Spát jsme šli jako obvykle. Tedy kolem půlnoci.

Den 7. - Florida - cesta na jih

Zvětšit mapu

Plán
Bok Tower Gardens
Mountain Botanical Garden
Miami Beach
Airsoft obchod Miami
Filene's Basement - velké slevy na oblečení
Robert Is Here Fruit Stand - tržnice s ovocem, čerstvé ovocné koktejly

Ubytování
Travelodge Florida City/Homestead/Everglades
cena 131,26$ / 2 noci
zdarma snídaně, wifi
Travelodge Florida City/Homestead/Everglades
409 Southeast First Ave
Florida City, FL 33034

Realita :

Naší první zastávkou byla zahrada Bok Tower Gardens. Bylo to tam jako v pohádce. Na palmy jsem si už zvykli během cesty, ale tady bylo navíc všechno nádherně upravené. Spousty živočichů - veverky, labutě, a v jezírcích vypasení barevní kapři. Velká vzdušná vlhkost byla příznakem skutečných tropů. Uprostřed zahrady je krásná barevná vež se zvonkohrou. Bohužel se do věže nedá jít. Byla totiž postavena jako zásobárna na vodu a jako knihovna.
Jako v pohádce



Při cestě směr Miami byly všude kolem cest plantáže s citrusy a jižněji i banánovníky. Manželka chtěla v Miami vidět slavnou čtvrť Art Deco. Udělali jsme si tedy projížďku centrem Miami a užili si místní dopravy trochu připomínající Washington. Tedy pomalými přískoky vpřed. Cestou jsme zahlédli ostrov se spoustou milionářských sídel. Kolem barevných domečků jsme projeli, ale mnohem víc nás "zaujaly" spousty obrovských hotelových komplexů, které byly jeden vedle druhého. Tady bych skutečně trávit dovolenou nechtěl. Celkově mi zajížďka do Mimai přišla jako ztráta času.
Pak už jsme směřovali do místa ubytování ve Florida City. Podél silnice bylo jedno zahradnictví vedle druhého. Pouze sortiment byl stále stejný - palmy, palmy, kachny, pardón palmy.
Ještě jsme se snažili sehnat autoledničku na 12V do auta. Přece jen je tady teplo. Po několika marných pokusech jsme museli vzít zavděk Walmartem a ne úplně ideální model za 58$ máme v autě.

Den 8. - Florida Keys

Zvětšit mapu

Plán
Cesta po dálnici v moři na nejjižnější místo USA
Jízda lodí se skleněným dnem v korálovém moři Key Largo
Přírodní rezervace na ostrovech
Dům kde bydlel Ernest Hemingway na Key West

Realita :
Ráno poprchávalo a bylo pod mrakem. Po slušné snídani - k tradičním koláčkům, džusům dnes bylo i ovoce (banány a jablka), jsme zamířili do místní vyhlášené prodejny ovoce a zeleniny Robert is here. Dělají tam skutečně vynikající ovocné koktejly z nám naprosto neznámých druhů. Ochutnali jsme i skvělé mango. Ceny jsou sice docela vysoké, ale množství bylo více než dostečné. Koktejl, pokud se tomu tak dá vůbec říct, protože v něm stála lžička a z počátku se dal jen těžko pít brčkem, stál asi 5$ za porci.
Poté jsme vyrazili směr souostroví Florida Keys, které je tvořeno množstvím větších či menších ostrovů propojených dálnicí číslo 1. Tahle dálnice má jednu nevýhodu a tou je povolená rychlost. Ta se pohybuje jen mezi 35 - 55 mil. Většinou má jen jeden pruh v každém směru. Cesta tedy moc neubíhá.
Z jedné strany ostrovy omývá Atlantik, z druhé už je Mexický záliv.
Všude byly spousty lodí a na jednu z nich Key Largo Princess jsme měli namířeno. Má skleněné dno a umožňuje návštěvníkům sledovat jedinou podmořskou rezervaci v USA, která je několik mil od pobřeží ostrova Key Largo. A v tom byl pro nás drobný problém. Nejsme zvyklí na plavbu na moři na relativně malé lodi. Trajekt jsme historicky několikrát zvládli bez problémů, ale tentokrát se nedařilo. Moře nebylo úplně nejklidnější. Manželka odpadla jako první už cestou na místo. Tahle cesta byla ještě pro mne i pro syna na hranici schopností našich žaludků. Nejhorší chvíle přišla když loď zastavila na místě a nechala se volně unášet mořem. Aby si všichni mohli užít krásného dna s korály, barevnými rybami a dokonce mořskými želvami. Muselo to být krásné. Bylo to i včetně jistě zasvěceného výkladu, na který si Američané tolik potrpí. My jsme trpěli úplně jinak. Faktem je, že různé zdravotní problémy měla asi třetina cestujících. Takže posádka roznášela kelímky s ledem na osvěžení a pytlíky známé z letadla.
Po mně stékal pot proudem a manželka se téměř dala na modlení aby přežila třičtvrtěhodinovou cestu zpět. Syn mezitím ležel na lavici.
Tenhle výlet dokázal překonat i naši "úspěšnou" washingtonskou anabázi v ZOO. Byl opravdu za všechny prachy. Vyhodili jsme nejen 77$ za lístky (to už po 20% internetové slevě), ale ještě jsme zbytečně ztratili drahocený čas, který jsme mohli využít užitečným válením na písečných plážích.
Po vzpamatování z lodi pokračovala naše jízda na úplně poslední ostrov Key West. Na něm je nejjižnější místo celých USA. Pak už tam je jen směrovka Kuba.



Nechali jsme se navigovat k centru. Tam jsme nevědomky (ale vlastně chytře) zaparkovali u Subway. Dali jsme si výborné plněné bagety. Podle mapy jsme zjistili, že kousek od nás (asi 400m) je jeden z našich místních cílů. Dům kde žil spisovatel Ernest Hemingway. Parkoviště, kde jsme stáli, bylo určené jen pro návštěvníky obchodů a byl tam dokonce hlídač - hodně starý černoch. Riskli jsme to a protáhli se křovím, našli jsme dům, vyfotili jsme se venku u cedule a pospíchali zpět. Kdyby nám chtěli odtáhnout auto. Nestalo se a tak jsme zamířili na druhý bod - the most southern point USA. Tam jsme to taky zvládli bezvadně. Parkovat se tam logicky nedalo, jen na nějaké zvláštní povolení. Postupně jsme vyběhli z nastartovaného auta, vzájemně se vyfotili a vydali se na zpáteční cestu.
Poslední naší zastávkou byla pláž Sombrero Beach na ostrově Marathon. Tam jsme konečně vlezli do moře, které bylo teplé jak napuštěná vana. Hodinu jsme leželi na písečné pláži. Tohle byla zatím nejdelší chvíle nicnedělání naší cesty.
Při návratu k motelu nás chytila ohromná průtrž mračen, kdy stěrače nestíhaly odvádět vodu. Ale zvládli jsme i to.
Před chílí jsem si na internetu přečetl, že Kanada možná od 7.července zavede pro Čechy vízovou povinost. To by bylo "bezva", protože my tam máme přijet 10.července. Už jsem psal na kanadskou ambasádu. Uvidíme jestli mi pošlou odpověď.

Den 9. - Everglades a směr Mexický záliv

Zvětšit mapu

Plán :
Projížďka aligátoří silnicí Tamiami Trail
Plavba lodí po Everglades
Zastávka v rezervaci Big Cypress
Nejmenší pošta v USA
Návštěva Big Cypress Gallery
Muzeum Salvatora Dalí v St.Petersburgu
Podle času uvidíme jestli se podíváme i do Masaryktown
Nocleh bychom měli hledat v okolí města Homosassa

Realita :
Po včerejším úspěchu s lodí jsme vzdali projížďku po Everglades. Bylo by to jistě klidnější a bez houpání, ale nechtěli jsme riskovat. Nabídka byla na několika místech. Kromě jiných to nabízeli místní indiáni.
Tak jsme si alespoň projeli aligátoří silnicí. Dokonce na jednom místě manželka zahlédla aligátora ležet v trávě u svodidel na straně silnice. Bohužel ho nestačila vyfotografovat. Není moc jednoduché se na silnici otočit. Jsou tam plné čáry a všude je napsáno, že se nesmí zastavovat. Když se nám podařilo vrátit, tak už tam aligátor nebyl. O pár mil dál jsme na silnici mezi koly projeli nad aligátorem, který neměl štěstí a silnici nepřebehl dostečně rychle. Je vůbec zajímavé vidět jaká zvířata jsou obětí silniční dopravy v USA. Nejčastěji jsme viděli pásovce a potom mývaly.
Po průjezdu Everglades jsme se na chvíli zastavili v návštěvnickém centru rezervace Big Cypress. Tam bylo aligátorů ve vodním příkopu u silnice několik.
Zastavili jsme se i u nejmenšího poštovního úřadu v USA



Paní uvnitř fungovala v prostoru menším než 2x2 metry.
Další naše cesta vedla směr město Venice do výstavní síně a ateliéru místního fotografa Clyde Butchera. Ten dělá nádherné černobílé fotografie přírody, zejména v Everglades. Limitované kopie o rozměru až 2m x 1m se dají koupit za ceny i přes 10000$ za kus. Na to jsme neměli, tak jsme si koupili knihu za 35$ s podpisem autora a několik samostatných fotografií.
Na oběd jsme se zastavili ve Wendys (20$). Chtěl jsem si alespoň jednou dát pořádný hamburger, který se prý nedá ani sníst. Dal jsem si trojitý (3 masa uvnitř), klidně bych snědl šestinásobný. Skutečně nechápu proč to Američani jedí. Zlatá dobrá sekaná z pražského Globusu za čtvrtinovou cenu. Manželka měla nějaký salát s kuřecím masem a syn si dal burger nazvaný Baconator. Tohle my už asi jíst nebudeme.
Pokračovali jsme na sever do muzea Salvadora Dalí v St. Petersburgu. Zaplatili jsme 46$ za vstup a prohlédli si desítky obrazů. Dokonce jsme doběhli nějakou skupinu, která měla průvodkyni. Ta návštěvníkům vysvětlovala co všechno se dá na obraze nalézt. Bez její pomoci bychom to nenašli. Jednalo se o ohromné plátno, které oslavovalo nějakého toreadora. Dalí ta měl zašifrovanou jeho podobu v ženském těle. Stejně tak šlo na obraze nalézt hlavu býka a celého psa. Bylo to neuvěřitelné. Dalí byl génius.
Od rána nam střídavě pršelo, někdy to bylo spojené s průtrží mračen až se téměř zastavila doprava na dálnici.
Posledním dnešním cílem bylo město Masaryktown nad Tampou. Jenom jsme ho projeli autem a viděli spoustu ulic se jmény českých a slovenských osobností. Městečko působilo klidně a rozhodně tam nebyla vidět honosná sídla, která jsou vidět hlavně na pobřeží Floridy. Hodně ulic mělo nezpevněný povrch. Nejvíc mě zaujala Monroe Avenue. Ta připomínala trochu širší lesní pěšinu. Aniž bych se chtěl místních obyvatel dotknout, tak to byl docela zapadákov.
Z Masaryktownu už jsme jeli sehnat ubytování v okolí města Homosassa. Skončili jsme o kousek dál v městečku Crystal River a našli jsme nejprve motel Best Western. Ale cena 102$ plus daň a bez snídaně, mi přišla zbytečně vysoká. Kupodivu paní recepční nám poradila motel Days Inn o 2 míle dál. Tam jsme získali obvyklý standard za cenu 63$ s daní. Ovšem taky bez snídaně. Je to poprvé, kdy si musíme ráno něco ulovit sami. Zatím jsme vždy snídani dostali.
Ubytovali jsme se kolem 19.hodiny - zatím nejdřív za celou cestu. Večeři (grilovaná kuřecí stehna, smažená kuřecí prsíčka, pečené brambory, čerstvé kalifornské fíky) jsme si cestou koupili v místním supermarketu Publix.

Den 10. - Mexický záliv - pláže

Zvětšit mapu

Plán :
Na dnešek nemáme připravenou žádnou velkou atrakci, zastavíme se někde na pláži. Vyhlídl jsem si městečko Carrabelle. Zkusíme tam najít údajně nejmenší policejní stanici na světě.

Realita :
Ráno jsme dojedli zbytky od večeře a vyrazili na cestu. Ubíhala docela rychle protože místní malé dálnice i okresní silnice jsou ve velice slušném stavu, jsou široké s minimem zatáček. Počet aut je mnohdy na úroveň silnic neuvěřitelně nízký. Často jsme neviděl ižádné auto před námi ani za námi. A viditelnost byla jistě v jednotkách kilometrů. Kolem byly vysoké stromy (hlavně asi borovice) a pod nimi pidipalmy.
Projeli jsme si jedno městěčko mimo hlavní tah do uliček kde bydlí obyčejní lidé. Připomínalo nám to jeden film s Goldie Hawn. Rozpadající se dřevěné domky se spoustou nepořádku kolem. Tohle je trochu jiná Amerika.
Pokračovali jsme přes městečko Perry k našemu prvnímu cíli - nejmenší policejní stanici na světě. Ta je v městečku Carrabella



Jedná se o telefonní budku, kterou kdysi město dalo k dispozici policii. Dnes je z ní turistická atrakce. Je přímo u hlavní silnice. Při cestě na západ na pravé straně.
Potom už jsme jeli na pláž Carrabella Beach. U pláže je velká cedule, že na této pláži a blízkém ostrově se připravovaly některé jednotky na vysazení v Normandii.
Byl tam jemný písek, málo lidí a nádherně teplé moře. Parkoviště přímo u pláže, stolečky se stříškami a jak je v USA pravidlem zdarma záchody. Zde se jim říká restrooms.
Po asi 1,5 hodině slunění a koupání jsme pokračovali na západ. Zastavili jsme se ve městě Panama City v občerstvovně řetězce Applebee's. Je to o několik stupňů lepší než ty známější hamburgrové značky. Ovšem taky asi dvakrát dražší. Je to včetně obsluhy u stolu, takže je potřeba zaplatit i spropitné. Manželka si dala salát s krevetami, syn nějaké tortily a já jsem vyzkoušel 12oz (asi 300g) New York steak se šťouchanými bramborami. Na závěr jsme si všichni dali zmrzlinové poháry. Celé to vyšlo na 51,50$, takže se spropitným jsme platili rovných 60$.
Tím jsme ukončili odpoledne a snažili jsme se jet co nejvíc na západ. Město Panama City má bohužel evidentní problémy s dopravou v odpolední špičce. Zavzpomínali jsme na Washington. Ujeli jsme totiž asi 5 mil za 45 minut. Po výjezdu z města nás čekaly další a další fronty. Ještě jsme stačili minout místo kde se mění čas z východního na středozemní a dostali jsme se tím do časového posunu proti ČR na sedm hodin. Ceduli jsme nestačili vyfotit. Na to, že za ní je o hodinu jinak, nám to upozornění přišlo hodně nedostatečné. Změna času je navíc uvnitř státu Florida. Taky moc nechápu proč to nemohlo opočkat o asi 300 km dál na hranice. I to je Amerika.
Doskákali jsme až do města Destin a hledali ubytování. V tu chvíli jsme pochopili proč je všude plno aut. 4.července je velký americký svátek a lidi si asi udělali delší víkend. V prvním motelu (Days Inn) měli kompletně vyprodáno. Přestože byl čtvrtek, což normálně rozhodně není špička zájmu. Jeli jsme dál a za 110$ s daní jsme se ubytovali v motelu Destin Inn. Už se nám nechtělo jet v kolonách, tak jsme na cenu přistoupili. Jako obvykle stejné vybavení i velikost pokoje. Včera jsme bydleli za polovinu. Tentokrát to je ovšem opět se snídaní.
Odepsali mi z kanadského velvyslanectví, že v současnosti mohou Češi do Kanady bez víz. Odpověď chytré horákyně. Jestli víza zavedou, tak nevím co budeme dělat. Necháme se překvapit.

Den 11. - Z Floridy do New Orleans

Zvětšit mapu

Plán :
Přesun do New Orleans, kde máme rezervované ubytování ve skvělě hodnoceném Bed and Breakfast (4,8 hvězdičky z 5).
pátek 3.7. - pondělí 6.7.
114$ / noc
Royal Street Courtyard
2438 Royal St
New Orleans, LA 70117-7811
Zajímavé je to, že se o dům a hosty starají dva gayové.
Příjezd jsme ohlásili na 19.hodinu

Cestou se zastavíme ve městě Pensacola kde je muzeum National Museum-Naval Aviation. Máme v plánu poslední koupání v Mexickém zálivu.

Realita :
Ráno kolem 7:30 jsme vyjeli směr Pensacola. Tam končí Florida. Cesta proti včerejšku probíhala bez zdržení, nikde nebyly zácpy. Původně jsme se chtěli naposled vykoupat v Mexickém zálivu v Pensacola Beach. To jsme ale kvůli včerejšímu připálení syna obětovali. Zamířili jsme tedy rovnou do muzea letectva. Vsatup je zdarma a pro milovníky letectví to je ráj. Nejprve jsme museli projet přes kontrolní bránu, protože muzeum se nachází na vojenské základně. Téměř na všechno se dá sáhnout a vlézt dovnitř. Se synem jsme si vyzkoušeli za 5$ let simulátorem stíhačky při akci v Perském zálivu. Dalo se jít i do místního IMAXu. Ten je v USA téměř všude.
Abych uspokojil rodinu, tak jsem den předem našel po cestě veliký outlet ve městě Foley v Alabamě. Shopping v Orlandu měl úspěch a tady to nebylo jiné. Opět trička od 5 do 15$, džíny ecko za 20$. Dvoje boty Reebok celkem za 80$, ty druhé byly zdarma. Zimní bunda Oakley na snowboard za 50$. Opět jsme za 3,5 hodiny neproběhli víc než čtvrtinu obchodů.
Z tohoto taháku peněz už jsme se nasměrovali na New Orleans. Po Alabamě jsme projeli ještě kouskem státu Mississippi. Tam jsme na palubním počítači zaznamenali zatím nejvyšší teplotu 101F. To odpovídá více než 38 stupňů Celsia. Bez klimatizace v autě bychom si cestu vůbec nedovedli představit. V autě máme nastaveno 74F to je 23C. V Praze by mi to připadalo asi moc, tady to je příjemný chládek.
Cestou jsme ještě navštívili našeho favorita v rychlém stravování - Dairy Queen. Opět nezklamali. Manželka se synem si dali Flame thrower. Moje angličtina není dokonalá a tudíž místo tortil dostali provedení hamburger. Ale prý jim to moc chutnalo. Já jsem měl chilli hot dog. Taky dobrý. K tomu jsme si všichni dali milovaný blizzard. Střední velikost - odhadem skoro půl litru. Tentokrát s kousky buráků a sušenek s burákovým máslem. Nechali jsme tam asi 25$. Ale na rozdíl od jiných řetězců jsme je neoplakávali.
New Orleans se nám na tři noci stane domovem. Přijeli jsme do B&B těsně před 19.hodinou. Po chvíli čekání nám otevřel Phillip a uvedl nás do domu. Následovala krátká prohlídka včetně historie domu. Dům byl postaven v roce 1850 a jeho součástí je i část s ubytováním pro otroky. Otroctví bylo totiž zrušeno až roku 1863. Vnitřek domu připomíná bydlení na zámku, ale vybavení je ve velice slušném standardu. Už v únoru jsme si zarezervovali pokoj číslo 8. Protože Phillip je původně počítačový expert, tak dokonce mají na internetu virtuální prohlídky pokojů. Tady je ten náš.

Naše postýlka


Bydlíme necelý kilometr od slavné Francouzské čtvrti.
Phillip nám říkal, že pokud kdokoliv na světě nemůže najít vhodné místo pro život, tak v New Orleans ho najde. Prý je tady neuvěřitelné množství zvláštních lidí, ale všichni spolu vycházejí bez problémů. Městu se říká se asi i proto říká Big easy.
Místo původních 114$ jsme platili jen 99$ za noc. I tady brali kreditku a platební terminál měli u domácího počítače.
Jsme téměř v polovině naší dlouhé cesty a snad si tady trochu odpočineme od neustálého cestování. Konečně si trochu přispíme. Tak do 7:30.

Den 12. a 13. - New Orleans a okolí

Zvětšit mapu

Plán :
Projížďka kolesovým parníkem po řece Mississippi, prohlídka Francouzské čtvrti, prohlídka Zahradní čtvrti, jízda nejstarší tramvajovou tratí na světě, návštěva kostela (chceme se podívat i do nějakého černošského) i hřbitova, výlet na historické plantáže, večer 4.července má být veliký ohňostroj ke Dni nezávislosti.

Realita :
V sobotu 4.července po snídani, kdy jsme se seznámili s druhým hostitelem Davidem, jsme téměř přesně v 9:00 vyrazli na většinou pěší cestu po New Orleans. Ta bude zakončena ohňostrojem ke Dni nezávislosti. Celý den bez auta. Ale zastavili jsme se v něm pro nějaké věci. Palubní počítač ukázal venkovní teplotu 89F, což odpovídá "příjemným" téměř 32 stupňům Celsia. Prostě peklo už od rána. Na Floridě byla proti New Orleans zima. Podle předpovědi má být dnes 36 ve stínu. V Praze bych ani neopustil domov. Tady se má ochladit až zítra. Předpověď říká na 33 :-).
Bydlíme v ulici Royal Street, která vede přímo do Francouzské čtvrti. Jdeme se tam podívat se na staré domy, které pamatují dobu kdy tato část USA patřila Francii. Je to největší turistická atrakce ve městě. Domy jsou skutečně nádherné. Na mnoha z nich je ohromné množstvé květin, na ulicích jsou banánovníky s banány, viděli jsme i strom fikusu. Krásné jsou spousty korálků pověšených na stromech a zábradlích. Ty jsou pozůstatkem nejslavnějšího zdejšího svátku Mardi Gras.
Od 11:30 jsme zaplacenou cestu kolesovým parníkem Natchez. Než jsme tam došli, tak se moje tričko dalo ždímat. Potí se ale i většina místních. Je tu zatím víc černochů než jsme zaznamenali v jiných městech.
Postavili jsme se do fronty u parníku. Bylo to naštěstí ve velkém stanu, takže jsme byli kryti před sluncem. Před jedenáctou začala hrát zvláštní hudba z parníku. Byla to obdoba varhan. Píšťaly ale byly "poháněny" z parního kotle lodi. Moc se mi to líbilo. Po nastoupení jsme se usídlili v klimatizované restauraci. Naštěstí jsme si koupili lístky včetně oběda. Takže cestu jsme si mohli vychutnat v normální teplotě. Měli jsme kuře s nějakým místním kořením, bramborový salát, fazole a koláčky. Všechno bylo moc dobré. Vlastní cesta po Mississippi ale nebyla až tak krásná. Parník nestačil během dvouhodinové plavby opustit osídlená místa. Většinou jsme jeli kolem přístavišť a průmyslových komplexů. Před koncem plavby jsme se byli podívat do strojovny a na otáčející se zadní kolo parníku.
Po návratu na pevninu jsme prošli Francouzskou čtvrtí směrem k hřbitovu číslo 1. Je zvláštní, že tam mají otevírací dobu jen do 3 hodin odpoledne. Phillip nám říkal, že důvodem je snad vysoká teplota na kterou se nadzemní hrobky rozžhaví. Přišli jsme tam těsně po oficiální "zavíračce", ale naštěstí bylo otevřeno. Jenom jsme tam udělali pár fotek a šli jsme ven. Bylo tam neskutečné vedro. Představte si těch asi 36 stupňů ve stínu podle předpovědi, přitom na plném slunci a k tomu si pustit akumulační kamna ze všech stran. Ty hrobky totiž tak fungovaly.
Snažili jsme se co nejrychleji dostat zpátky do stínu domů ve Francouzské čtvrti. Náhodou jsme šli kolem Jäger hausu. To je místní německá restaurace, jejímž majitelem je Jarda. O něm nám vyprávěl Phillip, že zná jednoho místního Čecha. Tam jsme vypili všechno co šlo. Manželka si dokonce dala Plzeň. Bohužel Jarda tam nebyl, jen americký personál. Na jídlením lístku měli třeba položku palatchinka :-).
Dalším dnešním cílem byl jízda místní tramavají, které se nesmí říkat tramvaj. Je to street car. Údajně se jedná o nejdéle provozovanou tramvaj bez přerušení na světě. Po nemalých komplikacích jsme koupili celodenní lístky za 5$ na osobu. Street car má plně otevíratelná okna a dřevěné lavice. Jede hodně blízko sloupů a větví stromů. Párkrát jsem při natáčení kamerou dostal větví přes prsty. Ale jinak je to moc příjemné svezení. Projeli jsme se kolem honosných vil v Garden districtu a zpět do centra.
Tam jsme navštívili občerstvovnu Arbys. Hamburgery jsme už v Americe úplně vzdali a přešli jsme na suby, tedy plněné bagety. Většinou zapečené. To je rozhodně lepší volba a ani tentokrát jsme nebyli zklamáni.
Bylo asi půl sedmé večer a tak jsme začali hledat na břehu Mississippi vhodné místo na pozorování ohňostroje. Většina laviček už byla rozebraná, ale našli jsme dvě volná místa. Tam jsme se ve třech poskládali. Ohňostroj byl hezký a oproti Praze se dal dal pozorovat z mnohem bližší vzdálenosti od místa odpálení. Takže to bouchalo přímo nad námi.
V neděli jsme si přispali trochu déle a vyrazili jsme autem na cestu po plantážích u řeky Mississippi. Několik jich bylo asi hodinu jízdy autem. Tedy na místní poměry coby kamenem dohodil. Absolvovali jsme prohlídku Oak Alley Plantation, která má úžasnou několikasetmetrovou cestu lemovanou duby. Jejich stáří je skoro 300 let. Uvnitř je prohlídka prostor s průvodcem. To platí pro všechny plantáže. Bylo vidět v jakém luxusu panstvo žilo a pro posouzení jak se zacházelo s otroky tam byla inventura tehdejšího vybavení. Otroci měli cenu a byli vedeni v knihách stejně jako nábytek. Dokonce tam měli i předchůdce klimatizace kam si v zimě po Mississippi ze severu nechali dovážet led.

Pohled z balkónu na slavnou dubovou alej



Ještě jsme byli u plantáží Laura a San Francisco. Tam už jsme dovnitř nešli. Přece jen dalších 15$ za osobu je docela dost. Plantáž San Francisco je ostrůvkem mezi průmyslovými fabrikami. Celkově to současné okolí dalších plantáží nebylo nic moc.
Vrátili jsme se "domů" do New Orleans a naposled šli do Francouzské čtvrti. Tentokrát jsme prošli Bourbon street kde je ohromné množství podniků. V některých z nich je živá hudba. Všude jsou spousty lidí a viděli jsme i tahovéhle věci



Koupili jsme pár zbytečností na památku a šli se připravit na zítřejší cestu směr Memphis za Elvisem a pak dál na sever do Kentucky. Vstáváme před pátou a koelm 5:30 chceme vyjet. Čeká nás asi 1000km.

Den 14. - Přes Memphis na sever

Zvětšit mapu

Plán :
Čeká nás druhá nejdelší denní trasa (900 - 1000km)
Mississippi Petrified Forest
Memphis
dojet co nejblíž k místům na další den

Realita :
Vstali jsme před 5.hodinou a ještě za tmy v 5:30 (den je tady kratší než u nás) jsme vyrazili z New Orleans. Trvalo nám asi čtvrt hodiny než jsme projeli přes docela komplikovanou dálniční síť - spousta nadjezdů, podjezdů a odbočení. První zajímavostí dne byl přejezd jezera Pontchartrain. To v roce 2005 při hurikánu Katrina zaplavilo New Orleans. Přes jezero vede řada mostů. My jsme zvolili ten nejdelší směrem na sever. Jedná se o vůbec nejdelší most na světě vedoucí přes vodu.
Cesta severním směrem je zadarmo, na jih to stojí 3$, tak jsme trochu ušetřili :-).
Na druhém konci jezera je město Mandeville, které jsem v TomTomovi dal jako průjezdní místo. Standa se tam ale dokonale ztratil a asi 10 minut nás vodil dálnicí z jihu na sever a potom zase zpět. Když jsme se při jeho několikátém obratu dostali na lesní cestu končící haldou odpadků, tak jsme chudákovi Standovi pomohli a ručně mu průjezd označili za splněný. Ještě jednou se nás pokusil na dálnici otočit v místě kde to nešlo a pak se už uklidnil.
Jeli jsme po dálnici 55 do Mississippi Petrified Forest. Je to jediný zkamenělý les vevýchodní části USA. V tomhle malém soukromém parku je při asi kilometrové procházce vidět zkameněnily stromů přinesených řekou. Uvnitř budovy je muzeum kde jsou zkameněliny nejen z tohoto místa. Viděli jsme tam i československé poštovní známky



Po této zastávce nás čekaly asi tři hodiny jízdy do Memphisu za Elvisem. V jeho domě a okolí vznikl dokonalý průmyslový komplex jak Elvise prodat. Začne to na placeném parkovišti za 10$, pokračuje vstupným za 33$ a potom několika samostatnými částmi. Jak je zvykem vždy u východu je gift shop. My jsme odolní a až naprosté výjimky kupujeme pro manželku náprstky. Stejně tak to bylo tady.
Na prohlídku domu Gracelandu nejsou dovolené videokamery. Tak i ta moje malinkatá musela do boxu. Samozřejmě placeného.
Do domu turisty přivážejí autobusy a pak se tvoří dlouhý had návštěvníků postupně procházející honosné místnosti. Prohlídka domu končí u hrobů celé rodiny na zahradě. Autobus nás pak převezl zpět přes ulici. Tam byla moc pěkná výstava jeho aut a letadel.
Celkem jsme u byli Presleyů asi 2 hodiny. Odjížděli jsme kolem 16:45. Dnešním posledním úkolem bylo dojet co nejdál k zítřejším ranním aktivitám. Cestou jsme se zastavili ve Walmartu doplnit zásoby pití a koupit něco k večeři. Vyhrálo to grilované kuře a udělali jsme dobře. Za necelých 5$ bylo o dost větší než na jaké jsme zvyklí z Čech a chutnalo skvěle.
Naši pouť jsme ukončili v Paříži. Tedy přesně v městě Paris, Tennessee v motelu EconoLodge za 62$. Pán na recepci (odhadem třicetiletý běloch) mluvil angličtnou, kterou jsem zatím neslyšel. Mluvil rychle a asi s místním přízvukem. Srovnal bych to s brněnským hantecem. Nejlepší bylo když do počítače musel zapsat kde bydlíme. Řekl jsem Prague, Czech republic. Bylo to pro něj jako Tramtárie. Chytil se až na slovo Evropa. Tu ale zase v databázi zemí neměl. Když jsem mu pomohl tím, že Czech má na začátku hlásky "C" a "Z", podařilo se. Poslední věcí, kteoru pán ještě potřeboval byl Zip code, tedy poštovní směrovací číslo. S tím si ale poradil bravurně. Z mého pasu si opsal prvních pět čísel rodného čísla :-).
Ubytování je opět stejné, tentokrát ale máme ještě trochu větší pokoj, ledničku, mikrovlnku a ráno snídani.

Den 15. - Bizoni a Saint Louis

Zvětšit mapu

Plán :
Fort Donelson National Park
Land Between the Lakes
Saint Louis - Gateway Arch
směr Chicago

Realita :
První pozitivní zpráva nás čekala ráno na internetu. Kanada prý zatím víza nezavede. Doufejme, že jim to vydrží alepoň do konce týdne.
Trochu jsme si přispali a vyrazili na cestu kolem 8:30. Byli jsme asi 50 minut od místa slavné bitvy Severu proti Jihu - pozůstatků pevnosti Fort Donelson. Vstup byl zdarma a na začátku nám pustili moc pěkně udělaný film o bitvě, jejích účastnících na obou stranách a výnamu pro celou válku. Tady totiž došlo k obratu a Sever zvítězil. Dokonce na řece byly použity pancéřované lodě.
Pak ještě následovala autoprohlídka místa bitvy.
Fort Donelson je blízko vstupu do národního parku Land Between the Lakes. Je to skutečně část země ze tří stran obklopená vodou. A je to moc krásné místo, kde by se dala strávit skvělá dovolená. Uvnitř parku je několik návštěvnických center. My jsme byli nejprve Elk and Bison Prarie. Za 5$ se dalo vjet do safari kde žijí bizoni a jeleni. Hned kousek od brány a přímo u silnice bylo zaparkováno jedno stádo bizonů.

Jeden mladší bizon asi 2 metry od auta



Jeleny jsme cestou po asfaltové cestě nezahlédli, ale bizoni za cestu stáli. V návštěvnickém centru jsme si ale všimli, že za oknem létali kolibříci (hummingbirds) k nádobám. Paní nám řekla, že trochu severněji je místní malá zoo, kde jich mají mnohem víc. Nikdy jsem si nemyslel, že v USA žijí tihle roztomilí tvorové volně v přírodě. Trochu jsme cestou zabloudili, ale dorazili jsme na místo. Po zaplacení vstupného 4$ za osobu nás hned za dveřmi čekaly nádoby s roztokem sladké šťávy, kde byla hejna kolibříků. Na jiných místech visely zásobárny semínek pro jiné druhy krásných ptáčků. Stejně tak byli všude kolem i barevní motýli.
Po této původně neplánované zastávce jsme se ocitli už ve státě Kentucky. V plánu musela být restaurace KFC (Kentucky Fried Chicken), synův oblíbený fast food z domova. Před cestou jsme na internetu našel, že existují KFC s bufetem, tedy varianta All you can eat. Jeden takový měl být ve městě Paducah. KFC tam bylo několik. Zkusili jsme dvě, ale obě provozovny byly "normální". Nechtěli jsme ztrácet čas, tak jsme si dali věci z nabídky. Synek si vybral nějaký talíř s bramborovou kaší a masem, manželka tortilu a já hodně pálivá buffalo křidýlka. Synek byl zklamaný z jídla i z toho, že nebyl bufet. Celkově to nebylo nic moc i když mě ještě dlouho pálila pusa. Pak už jsme vyrazili směr Saint Louis, kde je slavná brána na západ - Gateway Arch. Nerezový oblouk 192 metrů vysoký. Samozřejmě, jak už to v USA bývá, nejvyšší na světě. Uvnitř oblouku jezdí z jižní i severní nohy skupiny "vozíkolanovkovýtahových" kabinek na vrchol, kde je sada okýnek s výhledem na město a okolí. Po pohledu jak vypadá uvnitř jedna docela malá kabinka pro pět lidí, manželka atrakci vzdala a počkala na nás dole. Ve frontě na nástupišti jsme zaznamenali zatím nejbližší jazyk na celé cestě - polštinu. Jízda byla zvláštní, protože vozíky jely nejdříve asi po kolejích a po chvíli převzaly úkol lana. Líbilo se mi to.
Auto jsme měli na parkovišti kousek od vstupu. Když jsme odjížděli, tak nás Standa z TomToma opět přesvědčil, že v centru měst má někdy trochu problém. Hnal nás do ulice kde stály jen kočáry a koně. Všimnul jsem si toho včas. Odbočil jsem, ale Standa měl chuť udělat okruh a vrátit se ke koním. Raději jsem to otočil jinam. Standa se po chvíli chytil a úspěšně nás navedl na dálnici do Chicaga. Chtěli jsme se mu ještě přiblížit, aby zítra byla cesta kratší.
Na jednom z billboardů na dálnici jsme zahlédl reklamu, že za 5 mil bude KFC buffet. Synovi se tedy splinil sen. Manželka už jíst nechtěla, šli jsme tedy ve dvou. Stálo to necelých 9$ za osobu včetně pití. Ovšem nabídka byla trochu jiná než si synek představoval. Myslel si, že tam budou plněné tortily a tak. Bylo tam docela dost věcí, ale z těch k normálnímu jídlu smažená kuřata, zapečené kuře s něčím (nezkoušeli jsme), bramborová kaše, nějaké moučníky, dušená zelenina atd. Já jsem si dal jeden vrchovatý talíř smažených kuřat s kaší, syn si postupně dal talíře tři. Ovšem většinu toho nesnědl. Jedno z jeho velkých zklamání - KFC nic moc.
Ubytovali jsme se kolem 21.hodiny u dálnice ve městě Springfield, IL v motelu Days Inn za asi 70$. Opět stará známá klasika.

Den 16. - Do Chicaga po Route 66

Zvětšit mapu

Plán :
Zastavit se cestou na slavné Route 66 v typické restauraci
Večeře v české restauraci Czech Plaza
Ubytování v hotelu Sax
cena 138,9$ / noc

Večerní prohlídka centra Chicaga


Realita :
Cesta po dálnici číslo 55 ubíhala rychle. První zastávkou byla restaurace Polk-A-Dot Drive In. Venkovní i vnitřní výzdoba připomíná 50. a 60. léta. Je to příjemné prostředí. Pánské záchody jsou vyzdobeny Marilyn Monroe, dámy mají kolem sebe Elvise.



Občerstvení (hamburgry, kuřecí medailonky a jogurtové koktejly) je relativně levné a chutné. Udělali jsme fotky a po pár mílích na Route 66 jsme najeli zpět na dálnici. Ráno jsme se dohodli na dalším shoppingu. Tentokrát to byl Chicago Premium Outlets v městě Aurora. Shodou okolností jsme na místě našli stejnou firmu na prodej hodinek jako v Orlandu. Měl jsem problém, že moje nové Timexy stále pípaly a zapínaly podsvícení. Asi nějaký špatný kontakt uvnitř. Výměna hodinek proběhla naprosto hladce. Stačilo ukázat účtenku a 2000km od místa nákupu bylo za dvě minuty hotovo.
Dnešní den nakupování patřil mně. Získal jsem dvoje boty Skechers v naší zdější standardní ceně 40$ za kus. Ty druhé byly navíc s 50% slevou. Takže každé boty vyšly na 600Kč. K tomu suprová zimní lyžařská bunda Spyder zlevněná z 700$ na 199$. Zbytek rodiny si koupil nějaké drobnosti a po třech hodinách jsme jeli dál.
Opět za jídlem, tentokrát do české restaurace Czech Plaza Restaurant. Trochu jsme si užili kolon na dálnici, ale nabrali jsme jen 15 minut zpoždění. Restaurace je příjemná, bylo tam docela dost lidí. Servírka se nás zeptala jesli budeme mluvit česky nebo anglicky. Velice rádi jsme slyšeli češtinu (poprvé po 14 dnech) a využili toho. Polévky (s játrovými knedlíčky i gulášová) byly výborné. Jako hlavní jídlo si manželka dala čtvrtku kachny s bramborovým knedlíkem, syn rajskou a já segedínský guláš. To co nám příjemná servírka přinesla, překonalo naše očekávání. Bylo to poprvé kdy jsme tady měli problém sníst obsah talíře kvůli množství. Navíc to všechno bylo naprosto vynikající. Na závěr jsme si vzali jablečný štrůdl. Cena za to všechno včetně pití byla necelých 36$. Nechali jsme tam s tipem 45$. Opravdu si to zasloužili. Bezkonkurenčně nejlepší jídlo co jsme zatím v USA měli.
Odjeli jsme směr ubytování do centra Chicaga v hotelu Sax. Ten se nachází ve čtvrti s mrakodrapy. Nejprve jsme si užili pokračování kolon na dálnici a potom jsme vjeli mezi mrakodrapy. Zatím asi nejhorší chvilka Standy z TomToma. Tentokrát v tom byl ale nevinně. Výškové budovy zakryly GPS satelity. Standa se nás snažil zmateně vodit zleva doprava, ale naštěstí jsem se nenechal svést z původní ulice. Za chvíli byl v dálce vidět parkovací dům, který jsem si předtím v googlových mapách vybral jako orientační bod. Hned za ním byl hotel. Udělali jsme kolečko kolem bloku a najeli před vchod. Rodina vyskákala s připravenými zavazadly a já jsem vyrazil hledat parkoviště. Předem vybrané nejbližší otevřené parkoviště nalezené TomTomem i podle map na internetu neexistovalo. Už tam něco stavěli. Naštěstí o ulici dál bylo, jen jsem musel udělat otáčku jednosměrkami. "Příjemná" cena 31$ za den - tedy 62$ za dva dny v Chicagu mi trochu zkazila zbytek dne. Co naděláme, jsme v centru skutečného velkoměsta. Praho nezlob se, ale je to opravdu úplně jiné než doma. Spousty vysokých domů spolu s pravoúhlým systémem ulic, ohromné množství taxíků neustále troubících. Jsem rád, že zítřek tady strávíme bez auta a je to jediné velkoměsto kde budeme přímo v centru s autem.
Čtyřhvězdičkový hotel Sax je naší nejlepší "ubytovnou". Už recepce vypadala úplně jinak než v našich motelech předtím. Bydlíme ve 12.patře (pokoj 1206) s výhledem do jedné z ulic. Je tam neustále živo a je zajímavé sledovat jak se střídavě jendosměrkami valí auta.
Večerní aktivity jsme vzdali a připravujeme se na zítřejší program.

Den 17. - Chicago

Plán :
Prohlídka města na vozítkách Segway
obchod Macy´s s údajně nejkrásnějším stropem technikou Tiffany
Sears Tower

Realita :
Po docela dobrém vyspání v hotelu Sax jsme museli ulovit něco k snídani. Protože čím lepší ubytování, tím je potřeba víc připlatit. V Saxu to mají dokonce vychytané tak, že stačí z pokojového baru vzít jakoukoliv věc na déle než 30 sekund a klidně ji vrátit na místo neotevřenou. Nějaký chytrý senzor to zaznamená a položka se objeví na účtě. Protože jsem si dříve přečetl na internetu reakce návštěvníků, tak jsme na tuto eventualitu byli připraveni.
Zsstavili jsme se v mexické občerstvovně Qdoba Mexican Grill. Tam nám prodali chutné breakfast burrito.
Pak už jsme zamířili do Segway City Tours, kde jsme měli měsíc předem zaplacenou tříhodinovou prohlídku města na vozítkách Segway (3x70$). Po instruktážním videu jsme se rozdělili do tří skupin po asi 10 účastnících. V naší skupině byl i mladý čínský pár z Washingtonu DC, který byl před měsícem v Praze. Prý hezčí město ještě neviděli - to potěší.
Každý si odtlačil svého budoucího miláčka do Millenium parku. Tam proběhla nejprve praktická zkouška a potom asi 2,5 hodinová projížďka. Nemělo to chybu, krásné svezení v příjemném prostředí. Nádherné výhledy na mrakodrapy i na jezero Michigan, pohled na úžasnou fazoli Cloud gate. K tomu všemu ideální počasí. Můžu jenom doporučit. Kdybychom měli zbytečné peníze, tak si snad toho miláčka koupíme domů.

Možná poznáte i fontánu z jednoho seriálu


(* řešení je dole)

Po vrácení na základnu Segway byl cílem ohromný obchodní dům Macy´s. Měl tam být, a taky byl, krásný strop vytvořený technikou Tiffany. Manželka si pořídila nějaké hadříčky a džíny (Levi´s za 20$). Obchod mi připomíná Bílou labuť v Praze jak si ji pamatuji ze svého mládí. Jen je asi 10x větší a nabídka zboží má trochu (hodně) vyšší úroveň. Nikde nebyly žádné davy lidí.
Poslední aktivitou dneška byl donedávna nejvyšší mrakodrap světa Sears Tower a na něm vyhlídka Skydeck. Počítal jsem s tím, že budeme stát ve frontě. Ale skutečnost předčila očekávání. Celkem to nahoru trvalo skoro 2 hodiny. Stáli jsme postupně asi v sedmi frontách. Až dodatečně jsme zjistili důvod. Asi před týdnem totiž byly otevřeny prosklené vyhlídkové plošiny vystrčené ven z budovy. Každý si tak může vyzkoušet mít pod sebou přes 400 metrů prázdna. Je to zvlášení pocit a každý odvážlivec si asi říká, že to sklo snad nemůže tolik lidí udržet. Prý to je ale dobře spočítané a uneslo to i mě :-).
Takhle vypadá 103 pater pode mnou :



Na závěr jsme se postavili i do fronty na výtah směrem dolů. To už naštěstí bylo podstatně rychlejší.
Cestou do hotelu jsme zašli koupit něco sladkého k večeři do Donkin Donuts.
Po včerejším parkování a dnešním čekání na vyhlídku jsme změnili program na zítřek. Asi se nepřesuneme až k Totontu. Nic zajímavějšího než věž jsme tam pro nás neobjevili a chceme si od velkoměsta odpočinout. Přece jen nás na závěr čeká velkoměsto největší - New York. Tam se o auto už nebudeme muset starat.

* Ženatý se závazky

Den 18. - Z USA do Kanady

Zvětšit mapu

Plán :
Dlouhá cesta směrem k Torontu

Realita :
Protože jsem měl strach z kolon na dálnicíxh v Chicagu, vstali jsem brzy a těsně před sedmou jsme opustili hotel směrem k našemu milému drahému parkovišti. Auto bylo v pořádku. Díky tomu, že parkoviště bylo na volné ploše, tak se Standa chytil a nasměroval nás na dálnici. I mezi mrakodrapy se mu tentokrát signál z družic držel lépe. Přece jen jsme byli na okraji mrakodrapové zóny. Dálnice z centra byla docela volná a cesta ubíhala bez zdržení. Do centra to bylo podstatně horší, tam se v pěti pruzích auta pohybovala mnohem pomaleji.
První plánovanou zastávkou byla na oběd Cici´s pizza poblíž města Flint. Cena byla 4,99$ za bufet All you can eat, což je naprosto super. Rodinka si to zase pochvalovala. Bylo to ale naposledy kdy jsme se v tomto řetězci zastavili. Na zbytku cesty už poblíž žádná pobočka není.
Cestou jsme se vrátili v čase o hodinu zpět na východní pobřeží USA. Tedy šestihodinový posun vůči ČR.
Ještě jsem nic nepsal o stavu silnic a dálnic, které jsme projížděli. Na jihu i na východním pobřeží byly dálnice s minimem uzavírek a povrch byl až na výjimky téměř dokonalý. Při cestě z New Orleans na sever se to postupně zhoršovalo. V okolí Chicaga už to byl místy tankodrom jako je někde u nás. Také omezení na dálnici přibývalo. Co mě dostávalo, byly informační tabule chránící dělníky. Začalo to ve státě Illinois, kdy na začátku kadého omezení byla tabule oznamující, že za sražení dělníka hrozí 10000$ pokuty a 14let vězení. Ve státě Michigan se upozornění trochu změnilo. Tam bylo za zranění nebo zabití dělníka už 15 let, ale zároveň byli levnější - jen za 7500.



Co ale bylo hodně podobné jako u nás, že omezení bylo, ale dělnící nikde nebyli. Tady jsme už USA dohnali, nebo možná oni nás :-).
Další časté hlášky :
Pokud pracjí dělníci, tak snižte rychlost na XX mil
Pokud pracují dělníci, tak pokuty jsou dvojnásobné

Ještě k dodržování rychlosti na dálnicích. Nejpřísnější to podle mě bylo v New Jersey. Tam jsme viděli každou chvíli stojící blikající vánoční stromeček (policejní auto) za nějakým hříšníkem. Rychlost se všeobecně dodržovala max. 5 mil nad limit. Výjimky téměř neexistovaly a pokud ano, tak asi zasáhl šerif. Směrem k Floridě ubylo šerifů a viditelných zásahů. Rychlost nad limit příliš nerostla. Tohle trvalo až k New Orleans. Odtud se pomalu rozdíl nad limit zvyšoval běžně na 10 mil nad limit. Nejhorší to zatím bylo v Chicagu. Tam přímo ve městě na dálnici s limitem 45 mil jeli všichni nejméně 65. To bych si v Praze netroufal. A šerify jsme zasahovat neviděli vůbec.

Vrátím se k dnešnímu programu. Po obědě jsme vyrazili směr Kanada. V minulých dnech jsme se báli, jestli nás tam vůbec pustí kvůli možnému znovuzavedení vízového režimu. Naštěstí k tomu nedošlo a my jsme se u města Sarnia postavili do fronty (asi 15 minut) na odbavení. Paní v budce byla příjemná a rychlá. Pouze se zeptala odkud jsme, kam jedeme a jak dlouho tam budeme. Za minutu jsme odjížděli s razítkem.
V Kanadě se používají metrické jednotky a tak jsem Standu přeprogramoval na kilometry. Včera jsme se rozhodli, že Toronto vynecháme. Už se nám nechtělo do velkoměsta a budeme šetřit síly na finální útok na New York.
Tak jsme si po úspěšných návštěvách Benátek (Venice na Floridě), Paříže (Paris ve státě Tennessee) vybrali Londýn (London v kanadské provincii Ontario). Navštívili jsme místní muzeum vykopávek a indiánské historie. Vběhli jsme tam 10 minut před zavřením a paní pokladní nás pustila bez zaplacení vstupenek.
Z Londýna jsme Standu naprogramovali směr Hamilton s tím, že někde cestou se upíchneme. U dálnice jsme zahlédli oblíbený motel Days Inn a tak jsme na noc skončili v městě Brantford. Za asi 90 kanadských dolarů - účet jsem zatím nedostal a neslyšl jsem přesnou částku. Je to i se snídaní a je to první motel, který nemá vstup do pokoje z parkoviště, ale přes recepci.
V Kanadě byl zajímavý vývoj dodržování rychlosti. Na dálnici byla dovolená jen stovka. Kousek za hranicí ji dodržovali všichni. Postupně už skoro nikdo a nakonec jsme jeli asi 110 - 115 km/h stejně jako ostatní. Kanadského šerifa jsme ještě neviděli.
Zaskočili jsme se podívat do místního obchodu Sears. Chtěl jsem vědět na čem se dají vydělat peníze na ten včerejší mrakodrap Sears Tower v Chicagu. Zjistili jsme, že to jsou potřeby pro domácnost a oblečení. Potraviny nevedli.
Zítra nám zbývá asi 1,5 hodinová cesta k Nigarským vodopádům. Podle předpovědi počasí tam má zítra pršet (pravděpodobnost 80%). Zatím jsme déšť zažili jen v autě, teď nám hrozí i při pěší procházce. Uvidíme.