Den 18. (4.9.2011) - Istanbul

Plán :
Užívat si

----------------------------------------------------------------
Realita :
Spalo se nám dobře. Už jsme nemuseli pospíchat, takže na hotelovou snídani jsme dorazili kolem 9.hodiny. Byla slušná.
V plánu jsme měli naši zdejší poslední TOP atrakci - Basilica Cistern (Yerebatan Sarnıcı). Rodina rozhodla, že pak chtějí do Grand bazaru.
Návštěvu historické podzemní zásobárny vody považuji za jednu z nejhezčích věcí, kterou jsme v Turecku viděli. Je to trochu tajemné. krásně nasvícené, přiměřeně turistů a v letním horku osvěžující. Cena 10TL je proti jiným památkám skvělá. Protože je uvnitř přítmí, chtěl jsem udělat fotky se stativem. Bylo mi jasné, že to asi bude problém, takže jsem se snažil trochu schovat ve sloupoví. Bohužel přišel zřízenec a slušně mi vysvětlil, že stativ není povolen. Ještě jsem stihnul odpálit jedinou fotku s dlouhým časem a dělal přitom hloupého, že nerozumím co chce. Pak jsem si fidlátka zabalil a musel spoléhat jen na foťák položený na batohu.
Přesto snad některé fotky nejsou úplně zlé.









Následoval výlet ke Grand bazaru. Jinak se to totiž nedá nazvat. Hlavně, že jsem si předem zjistil a poznamenal, že tam mají v neděli zavřeno. Nebyli jsme sami kdo dorazil k zavřené bráně. Jak poznamenal jeden starší, stejně překvapený, Američan, tak alespoň ušetříme. Znamenalo to pružně aktualizovat program. Manželka ještě našla další zajímavou mešitu kousek od nás. Byla to Tulipánová (Laleli), kterou prý postavil slavný architekt - "mešitář" v barokním slohu. Cestou jsme se dostali i k blešímu trhu.
Cestou zpět jsme procházeli kolem hotelu Hilton. Okolní obchody se naprosto přizpůsobili rusky mluvící klientele. První oslovení bylo většinou v ruštině. Nápisy obvykle anglicko - ruské. Bylo jasné, že místní kousky nejsou určeny pro naší kapsu.
K obědu jsme dali grilované kuře. K němu rýži, fazole, chleba. Já jsem chtěl navíc ochutnat papriky plněné masovou směsí s rýží v rajčatové omáčce. Protože podobný recept v rodině vaříme. Byly dobré a i chuťově hodně podobné těm našim. Takže možná máme mezi předky nějakého Turka.
Vrátili jsme se do našeho hotelu kolem čtvrté odpoledne. S manželkou jsme se ještě vypravili na poslední nákupy. Pořád ještě chyběla nějaká výjimečně pěkná kožená bundička. Hned vedle hotelu máme dvě prodejny. V jedné z nich se odpovídající kousek nacházel. Ale nechtěli jsme nákup uspěchat. Takže jsme si to namířili směr Galatský most a pak Egyptský bazar. V okolních uličkách moc obchodů s kůží otevřeno nebylo.
Cestou jsme koupili pár drobných dárků. Při návratu k hotelu proběhlo druhé kolo výběru a zkoušení. Objevil se navíc další model. Takže to manželka měla ještě složitější. Pan majitel nám za věrnost obchodu nabídl slušnou slevu. Já jsem po chvíli naznačil, že další sleva by kladnému rozhodnutí pomohla. Pan majitel slevil ještě trošku a manželka spokojeně souhlasila. Takže z letošního plánu máme splněno vše podstatné.
Zítra odjíždíme ve 12:15 na letiště a v 19:10 bychom měli přistát v Ruzyni.

Den 17. (3.9.2011) - Zpátky v Istanbulu

Plán :
návrat do Istanbulu a vrácení auta
vidět co jsme ještě neviděli


View 2011-09-03 - Silivri - Istanbul in a larger map

Ujetá vzdálenost : 80 km
Doba jízdy : 2 hod
Ubytování : Adora Hotel, Hudavendigar Caddesi Erdoan Sok. N.14-16 Istanbul, 122$/noc (hotels.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Dnešní porce kilometrů byla legrace. Tedy až na ten úplný konec v centru Istanbulu. Příjezdová dálnice dobrá, průjezd v pohodě. Problémy začaly asi 3 kilometry před hotelem. Standa vymyslel cestu hezky, ale průjezd kolem Modré mešity nám Turci zatarasili. Takže tudy to nešlo. Museli jsme uhnout a dostali se k našemu prvnímu istanbulskému hotelu. Kolem něj se Standa snažil vymyslet náhradní trasu. Zase mu to nevyšlo. Dostali jsme se opět asi kilometr od hotelu, ale průjezd dál nebyl možný. Třetí pokus v kolonách nakonec vyšel. Ovšem Hotel Adora nemá parkovací místa, tak jsme si museli stoupnout před jiný hotel. Naštěstí personál byl vstřícný. Rychle jsme odnesli zavazadla a nastěhovali se. Během asi patnácti minut jsme byli zpátky v autě. Teď už to byla úplně poslední zdejší jízda. Jen dotankovat nádrž a vrátit auto do půjčovny.
Tam už byla jediná drobná komplikace. Před půjčovnou byla obě místa obsazená a z vedlejšího právě odtahovali auto. Přítomný policista nám rezolutně (turecky) řekl, že tam parkovat nelze. Zkusil jsem na něj angličtinu, ale nešlo to. Drze jsem sjel o padesát metrů níž a zaběhl do půjčovny. Ti už se s policistou domluvili.
Vrácení proběhlo hladce, vrátili mi blokovanou zálohu na kreditce a dali potvrzení. Takže jsme těch 4591 kilometrů zvládli ve zdraví a bez nehody. Hurá !
Využili jsme polohy půjčovny na Taksim square a prozkoumali jednu z hlavních nákupních tříd směrem ke Galatskému mostu. Je to obdoba ulice Na příkopě v Praze.
Zrovna jim tady vypadl proud. Obchodníci jsou ale zvyklí a mají připravené záložní elektrogenerátory. Takže během deseti minut jsme zaplatili i ve tmě.
Cesto ujsme měli dvě místa k navštívení. Manželka chtěla vidět hotel Pera Palace, kde se ubytovávají cestující z Orient expresu a kde bydlela i Agatha Christie. To je skutečně jiná cenová kategorie už podle vzhledu personálu. Chtěl jsem manželce udělat radost a zašli jsme do místní cukrárny. Dortíky byly výborné. Naštěstí oproti jedné noci v tomto hotelu i pro nás zaplatitelné.
Druhá zastávka byla Galatská věž s krásným výhledem. Pak už následoval nám dobře známý Galatský most s mnoha rybáři a cesta zpět do hotelu.
Už se v Istanbulu cítíme trochu jako domácí.

Na závěr pár dnešních fotek.

V celém Turecku se cítíme bezpečně. Podobných mladých mužů je na exponovaných místech vidět dost. Ze všech má člověk respekt - zbraně nemají na ozdobu.



Taxi na křižovatce náměstí Taksim. Je jich tu jak v New Yorku, jen jsou menší.


Na jednom místě náměstí Taksim bylo šest kebabáren vedle sebe.



K černé burce ty černé adidasky perfektně ladí



V Turecku není výjimkou podobné bankomatové hnízdečko



Chcete nabít mobil ? Hoďte liru, najděte správný kabel a počkejte

Den 16. (2.9.2011) - Přes Dardanely opět v Evropě

Plán :
Trója
přejezd průlivu Dardanely
Gallipoli - památníky na velkou bitvu 1.světové války
nakonec cesta kousek před Istanbul


View 2011-09-02 Ayvalik - Çanakkale in a larger map

Ujetá vzdálenost : 470 km
Doba jízdy : 6,5 hod
Ubytování : Silivri Angora Hotel, Yeni Mah. Ali Ihsan Turkan Cad. No:1 Silivri, 55€ (booking.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Vyspali jsme se docela dobře. Snídaně nebyla formou bufetu ale přinesli nám nabídku přímo na stůl. Vypadalo to na pohle dobře. Ovšem jsou věci, které příliš neoceníme. Takže olivy v šesti verzích a nakládaná sušená rajčata tam zůstala. Paní domu je pyšná na údajně vlastnotučně vyrobené džemy. Ty byly skutečně dobré. Některé věci jsme ale nepochopili. Třeba proč jsme dostali pohárky na vajíčka bez vajíček.
Po snídani jsem chtěl zaplatit. A přišel poslední šok. Paní napsala na papír 3x45€. Tedy o polovinu víc než bylo dohodnuto. Po chvíli diskuzí a předložení e-mailové komunikace s nějakým členem rodiny ustoupili. Dal jsem jim 100 eurovou bankovku a "rád" na ně zavzpomínám až budu psát hodnocení na tripadvisor. Bezkonkurenčně nejnepříjemnější zážitek z celé dovolené.
Po takto zkaženém předchozím večeru i začátku nového dne jsme zamířili k trajektu. Cestou byla jediná plánovaná atrakce - Troja.
U silnice jsme ještě zahlédli outlet Levi´s, takže jsme trochu zanakupovali. Dokonce i na mě něco měli.
Pak už opravdu byla Troja. A skutečně poslední kameny s dřevěným modelem koně.



Celkově nic moc, ale vynechat jsme to nemohli.

Po příjezdu do města Cankkale, kde je trajekt přes Dardanely, byla docela ucpaná doprava. Do přístavu jsme tedy přiskákali a jako poslední projeli na naloďovací plochu. Za námi vjezd uzavřeli. První trajekt odjel bez nás. Další byl asi za půl hodiny. Zajímalo by mě jak to vypadalo za námi ve městě. V okolí přístavu musel být v tu chvíli dopravní kolaps.
Do Evropy jsme připluli v 15:30. Tady jsme to chtěl vidět já. Jak vypadalo místo velké a dlouhé bitvy za 1.světové války. Naše zhruba padesátikilometrová trasa vedla k různým hřbitovům

Tureckým







Australsko-novozélandským



Po hodině serpentýnové jízdy dostal Standa příkaz na poslední místo před Istanbulem - město Silivri. Bylo to asi 270 kilometrů. Naštěstí opět realita cesty byla podstatně lepší než Standův odhad. I s krátkou zastávkou na jídlo jsme doleji kolem osmé k hotelu.
Je tu čisto. A není tu milá paní z Ayvaliku. I když cenu pokoje na mě taky zkoušeli nějak divně. Po přepočtu z 55 eur na liry, vyšlo recepčnímu že mám platit 155 lir. Kurz přes 2,8 TL/€. Takže jsme to společně přepočítali na 137,5 TL. Při výpočtech je potřeba je hlídat.
Ráno bychom měli snad v klidu ujet posledních asi 70 kilometrů do hotelu a pak vrátit auto.

Den 15. (1.9.2011) - Hodně historie, dnes i s divem světa

Plán :
Efes
Dům Panny Marie
Artemidin chrám
Pergamon


View 2011-09-01 - Pamukkale - Ayvalik in a larger map

Ujetá vzdálenost : 420 km
Doba jízdy : 6 hod
Ubytování : Günebakan Taliani Butik Otel, 13 NİSAN CADDESİ NO:163 10400 AYVALIK, 90€ (objednáno přímo e-mailem)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Noc byla klidná a na zdejší poměry i chladná. Kolem 20 stupňů. Takže jsme ani nezapnuli klimatizaci, stačilo otevřené okno. Meluzína jsem ve spánku nezaznamenal.
Snídaně klasická turecká, navíc melouny a francouzské toasty. Veškerý personál byl příjemný a ochotný.
Atatürka mají v Turecku všude. Tady ho měli i na hradě.



Bydleli jsme pár kilometrů od tří prvních cílů. Nejdřív jsme jeli k domečku Panny Marie. Tam podle asi sto let starého vidění nějaké jeptišky měla dožít poslední roky života Ježíšova matka. Podle tohoto snu místo našli a nakonec bylo papežem uznáno za svaté. Sjíždějí se sem turisté z celého světa. Skutečně jsme nečekali takové návaly. Snad polovina byli Američani, stejně jako později v Efesu. Nemálo z nich byli důchodci poměrně vetchého zdraví. Snad výlet do Turecka přežijí.
Omlouvám se, ale hodně mi tady připomínalo návštěvu domu Elvise Presleyho. Šlo se v dlouhém hadu a při průchodu domečkem se nesmělo fotit.



Pak následovala možnost rozsvícení svíčky a fronta na svatou vodu z místního pramenu.



Poslední zastávkou byla stěna, na kterou si příchozí přivazovali papírová přáníčka.



Nečekal jsem moc, ale zapůsobilo to i na mě - bezvěrce.
Po asi pětikilometrovém sjezdu zpět dolů jsme dojeli k parkovišti v Efesu. Efes, a hlavně Celsova knihovna, byl vrchol pro manželku.



Turistů spousty, ale dalo se. Většinou to byly organizované výpravy. Efes je spousta kamení, občas nějaká část budovy. Historicky se na záchranu používaly nejrůznější metody. Takže i armovací dráty v železobetonu bylo vidět. Divadla proti Aspendosu nic moc. V Efesu jsme strávili něco přes hodinu. Dokonce Češi z Ostravy se k nám přihlásili.
V Selcuku je ještě jedna světová pamětihodnost. Moc směrovek na ní neukazuje. Je to jeden z divů světa - Artemidin chrám. Tam je dokonce vstup zdarma. Ono na místě ale skoro nic není vidět. Pár kamenů. K tomu prodavač píšťalek a brožurek. Kšefty tady asi nejdou.

Dnešní den byl celý ve znamení starověkých měst. Druhou lokalitou byl Pergamon (turecky Bergama). V Pregamonu je několik památek. My jsme se vypravili na kopec - na Akropoli. Tam už to vyloženě poameričtili. Návštěvník dole zaplatí cestu moderní lanovkou nahoru (8TL). Nahoře ho zkásnou o dalších 20TL za vstup. Všechno předražené - pro turisty. Poznávací znamení = kde nejsou uvedené ceny, prodává se podle zjevu zákazníka. Místní zboží jsme nechali netknuté.
Divadlo nic moc, pár sloupů a konec. Hezký výhled z vrcholu. Prošli jsme si to, ale mám antického kamení dost do konce života.
Nejvíc se mi líbil téměř plyšový oslík dole u lanovky



Přístup k památkám je v Turecku jiný. Na vrcholu kopce umístili antény s "krásně" architektonicky vyvedeným domečkem. Tohle se tedy vůbec nepovedlo.



Do místa ubytování v Ayvaliku nám zbývalo asi 70 kilometrů klidné jízdy. Ovšem nebýt problému s automatickou převodovkou. Nechtělo se jí totiž řadit. Což je u převodovky dost podstatná závada. Auto občas řvalo jako tur. Byl jsem nucen přepnout se na ruční řazení. V jednu chvíli jsem potřeboval zpátečku a ta nešla vůbec. Hláška na palubním počítači o závadě tady nevěstila nic dobrého. Na chvíli jsme zastavili a nechali auto odpočinout. Naštěstí zmizela hláška i problém. Tak snad dojedeme těch posledních 600 kilometrů domů do Istanbulu. Podobnou věc nám auto udělalo už při odjezdu z Istanbulu.
Dnešní hotýlek je nejdražší, který letos máme. Na různých fórech - tripadvisor apod. je brán jako vysoce nadstandardní. Bohužel od příjezdu přišly problémy. Hned po příchodu byla paní majitelka udivena. Mailovou komunikaci s potvrzením ubytování si četla snad tříkrát. Je pravda, že jsem to objednával už loni v listopadu. Ale chyba asi nebyla na naší straně. Paní domácí angličtinou moc nevládne. Má tady několik pomocnic. Ovšem slečna na recepci u počítače byla ještě horší. Nejlepší byla ta co nám urychleně připravovala nepřipravený pokoj. První dojem tedy nic moc.
Abychom jim dali čas na přinesení slíbené přistýlky, jeli jsme na pláž. Chtěli jsme vyzkoušet poslední moře na naší trase - Egejské. Auta stála všude, ale zaparkovat se podařilo. Přes moře bylo vidět řecký ostrov Lesbos. Je odhadem deset kilometrů daleko. Teplota vody podstatně studenější než bylo Středozemní moře. Možná 22 stupňů. V moři byly i různě teplé proudy. Chvíli teplo, chvíli ochlazení. Celkově příjemné. Na pláži jsme strávili asi hodinu a půl. Po návratu se třetí postel stále neobjevila. Musel jsem se připomenout. Kousek od domu vede silnice. To znamená i vyšší hluk.
Internet občas chytíme, ale většinou buď vůbec není signál nebo se nespojíme. Další zdejší mínus. Jinak pokoj s výhledem na moře a prostornou terasou je skutečně na turecké standardy hodně nadprůměrný. Je tu i skutečně čisto. Mohlo by tu být příjemně, ale necítím se tu dobře. Připadám si tu trochu jako vetřelec.