Den 19. Od Pragy směrem k Praze

Půl dne jsme věnovali prohlídce několika věcí ve Varšavě. Začali jsme v jediné starší čtvrti, která z větší části přežila válku. Je to Praga, jejíž název nemá nic společného s naší Prahou. Je nazvána podle vypálených lesů, které umožnily osídlení.

Je to místo, kde se domy udržují v chátrání a částečně jsou i vybydlené. O to víc je tady syrovosti a nezávislosti.

Ve dvorech domů vznikaly už za války malé kapličky k modlení. A udržují si je tady dodnes.

V parku si na lavičkách spí bezdomovci a nikdo si jich nevšímá.

Auto bych se tady přes noc bál zaparkovat.
Posledním varšavským zastavením byl královský palác ve Wilanowě. Areál překvapivě přežil všechny válečné konflikty. Prošli jsme si interiéry i francouzskou zahradu.

Tohle byla poslední součást letošní dovolené. Dnes spíme v Lodži a zítra kolem poledne vyrážíme do Prahy.
------------------------
Doplnění po návratu :
Ujetá vzdálenost 5956 km.
Cena paliva 12800 Kč
Průměrná spotřeba 7,44 l/100km

Den 18. - Brest a zpátky do EU

Ráno jsme po snídani zaplatili všechny zbývající účty (jídlo a pronájem kol). Ani tady nebyl žádný problém s placením kartou. Jen jsme muslei kvůli signálu ven :-).
Dostali jsme itinerář jak projet celým parkem. Hlavně paní recepční volala na kontrolní bod, aby nám dali papírovou propustku. Cesta parkem nám zkrátila vzdálenost zhruba o 100 kilometrů. Ale hlavně nám umožnila projet atrakce v jižní části parku bez potřeby pronájmu kol nebo zakoupení autobusového zájezdu. Tam se totiž jinak dostat nedá. Tuhle vymoženost jsme si přidali vlastní iniciativou, kvůli které jsme museli sjet z oficiální trasy podle poskytnutého itineráře. Za celou dobu (zhruba 80 kilometrů jízdy) jsme v parku potkali asi pět osobáků.
Recepční nám také vydala potvrzení o ubytování. To jsme dostali v každém hotelu a pro jistotu jsme si je všechny schraňovali kvůli pohraničníkům.

Ještě poslední fotografie z vesnice. Upozorňuji na betonový plot stejný u každého domku. To bylo po celém Bělorusku. Jen se měnily barvy a tvar těch okras. Fabrika si jistě plní plány na nejméně 120%.

Tohle připojení na elektrický rozvod by u nás asi revizí neprošlo.

Propusk - cenná bumážka na průjezd

Bohužel jsme zahlédli jen jednoho asi jelena v dálce přecházejícího silnici. Jinak nebylo žádné safari.
Pomníček partizánům

Teď ty atrakce. Nejprve několik mostků údajně z carské doby

Následují dva velké a staré stromy. V obou případech manželka slouží jako etalon velikosti.
Nejprve dub, stáří 600 let

a borovice 350 let.

Hlavní atrakcí je vesnička běloruského Děda Mráze Je tam ohromné parkoviště, kde stálo asi 6 autobusů a jediné auto. To naše.

Bez placení je přístupná jen restaurace. Za bránu se už vyžaduje vstupenka.

Plánek vesničky

Posledním bodem uvnitř parku je ještě malá ZOO. Alespoň tam jsme viděli zubra.

Následoval výjezd ze zakázané zóny na naši propustku. Díky tomu, že jsme jeli na atrakce, dostali jsme se k jiné výjezdní bráně než jsme měli povoleno. Ale jako všude tady to proběhlo s úsměvem. Pan hlídač řekl, že to přepíše a vypustil nás za závoru do běžného provozu.
Zbývala úplně poslední běloruská zastávka v Brestu. Je tady pevnost, která sehrála velkou roli při přepadení Sovětského svazu Němci. Posádka dlouho odolávala přesile.
Právě dnes bylo 78.výročí této události. Návštěvníků bylo hodně. Nejvíc mě překvapilo, že tu bylo hodně mladých. Naopak nikde nebyl vidět žádný pionýr nebo dokonce ometálovaný hrdina.

Po návštěvě pevnosti zbývalo jen pár kilometrů k hranici. Měli jsme trochu obavy z kontroly na běloruské straně. Obzvláště s tím, když jsme přijeli na Evropské hry, které včera začaly a už odjíždíme. Opět to ale proběhlo v naprosto poklidném duchu. Pohraničník si naskenoval i čísla vstupenek. A systém je asi neidentifikoval jako použité ke vstupu. Když jsme tam nebyli, tak to je jasné. Na nic se neptal, jen čísla vstupenek do počítače přepsal ručně. Vrátil nám doklady a poslal nás do Polska. To byl po Bělorusku kulturní šok. Všichni tři polští pohraničníci byli nepříjemní a buzerovali nejen nás. Ale pustili nás zpět do EU, do Prahy, do Podolí, ....
Podle naší zkušenosti je tady ochrana EU zajištěna "dokonale".
Následoval tragický přejezd do Varšavy. Těch 200 kilometrů mělo jen asi 20 kilometrů dálnice. Jinak vesnice a různé rychlostí limity hlídané kamerami a policisty s radarem.
Nakonec jsme úspěšně dorazili k synovi. Na oslavu byla večeře ve skvěle hodnocené restauraci ŻEBRA I KOŚCI

Jídlo vynikající. Zítra nás čeká Varšava a tím ukončíme letošní přenosy.

Den 17. - Bydlíme u Lukašenka

Celý dnešní byl od rána v poklidném tempu. Tady parku spíme dvě noci. Byl to jediný den celé cesty, kdy jsme nepoužili auto.
Snídaně se tady podává až od 9:00 a celkově to je odpočinkové místo.
Měli jsme jedinou aktivitu a to projížďku na kolech.

Při půjčování kol jsme se seznámili přímo s ředitelem celého areálu, který si nás oblíbil. Pozval nás ke stolu při obědě a přisedl si k nám i během večeře. Dozvěděli jsme se, že má polský původ. To v těchto končinách není výjimkou, protože před 2.světovou válkou tady Polsko bylo. Takže jsem mohl rozšířit mojí ruskou slovní zásobu o tu polskou. Bez nejmenších problémů spolu komunikujeme.
Říkal, že sloužil v Afghánistánu během sovětské invaze. A doporučil nám film 9.rota, který to věrně popisuje. Tak se na něj doma podíváme.
Bavili jsme se i o běžném životě a financích. Bělorusové mají podstatně nižší životní úroveň. Ale jsou obecně spokojení a mají obavu z dalšího zbližování s Ruskem. Prý dokonce Lukašenko pracuje na nějaké nové ústavě. Přeji Bělorusům, aby se mohli v budoucnu svobodně rozhodovat o tom, kdo jim bude vládnout.
Dozvěděli jsme se, že všechny ubytovací areály v národním parku patří Lukašenkovi. Asi jen obrazně, ale jsou evidentně provozně a ekonomicky jen těžko výdělečné. Dnes jsme zaznamenali kromě nás ještě celkem 6 ubytovaných. Stará se o nás přinejmenším : ředitel, kuchař, servírka a recepční. Kromě nich jsme při vypůjčení kola viděli i tři údržbáře. Za jeden nocleh se snídaní platíme 100 rublů (1100Kč). Socialismus v praxi, ale pro nás je to samozřejmě velice pohodlné a výhodné.

Vypůjčené kolo je německé produkce. Sice nemá převody, ale tady je téměř ideální rovina, tak to ničemu nevadí.

Snažili jsme s cestou pozorovat živé objekty. Losa ani zubra jsme cestou nezachytili. Možná je to tak i lepší :-). Ale viděli jsme krásné vážky - šídla

i krásné modré vážky, kterým se říká motýlice. Těch byly kolem potoka desítky.

Podobný modrý nádech měl i motýl

U jezera stálo auto pohraničníků se psem. Obědvali tady a vůbec si nás nevšímali.

Dostali jsme se až k výjezdu z parku. Na tomto kontrolním bodě nikdo nebyl. Brána zamčená, naštěstí vrátka byla otevřená.
Ještě jsme zkoušeli pokračovat v celé 28 kilometrů dlouhé trase. Ta měla vést i kolem bobřích hrází na potoce. Ale cesta už vypadala hodně divoce a nechtěli jsme zbytečně riskovat.

Otočili jsme to a zahlédli blížící se šedivé mraky

Už jsme to ale zpátky nestihli, tak nám pomohla naše ponča.

Vrátili jsme s ve dvě odpoledne po ujetí asi 21 kilometrů a šli jsme na oběd. Domácí kuřecí polévka a jako hlavní jídlo pelmeně. K tomu nám pan ředitel nalil kvas. A byl dobrý.

Pro informaci ceník cigaret, který jsme našli u pultu.