16 června 2019

Den 11. - Z bažin až na vrchol


Dnešek byl náročný z hlediska kombinace délky trasy (zhruba 430 kilometrů) a počtu plánovaných zastavení. Hned první zastávka byla nejdelší. Rašeliniště Viru Raba. Moc pěkné místo. Přijeli jsme kolem 9.hodiny a na chodníčku přes močály potkali jen jednu dvojici. Při návratu už bylo parkoviště pěkně obsazené i turistickými výpravami.
Tolik lišejníků na jednom místě jsme ještě neviděli.


Přes bažiny a rašeliniště vede vyvýšená dřevěná stezka o délce asi 2,5 kilometru.




Po asi kilometru jsme vystoupali na vyhlídkovou věž. Jako u nás financovanou z EU.




Za dalších pár desítek kilometrů jsme se podívali na výběžek u městečka Käsmu. Je tam na pobřeží velké množství rozsypaných balvanů, které přinesl dávný ledovec.




Následoval přejezd do "poutního místa" Čechů v Estonsku. Jiné národy mají Lurdy nebo Santiago de Compostela a my jezdíme sem :-). Už polepená cedule svědčí o popularitě.


Hned u cedule je kamenný domeček a na jeho rohu je pod kameny uložený deník. Už mnoho let.



Nemalá část návštěvníků, přesněji řečeno zapisovatelů, nebere místo jako "fór" sám o sobě, ale cítí potřebu vyjádřit se "extrémně vtipně". Bohužel mají hranici humoru dost vzdálenou od mého limitu. Proto jsme se do sešitu nezapsali.
Směrovka nevede k mobilnímu operátorovi, ale k přepravní firmě.


V Estonsku je místo se jménem Aa. Už jsme v Kalifornii navštívili místo ZZyzx, tak teď jsme chtěli druhou stranu abecedy. Projížděli jsme křížem krážem ale nenarazili na jediný nápis.
Našli jsme ale zvláštní značku - asi pozor důchodci. Je tam upravená budova, pravděpodobně tedy nějaký ústav nebo domov důchodců.


Pak přišlo největší dnešní zklamání - nejvyšší estonský vodopád. Nejvyšší je proto, že ho zvýšili odbouráním skály dole. Tekl tam jen malý čůrek vody a kromě monstrózního kovového schodiště z parkoviště dolů nás to místo ničím neuchvátilo. Dole byly betonové bloky od dřívější vyhlídkové plošiny. Ani jsme dolů nešli.



Pak už jsme se odpoutali od pobřeží a nasměrovali na jih. Do města Tartu. Při přípravě celé naší trasy jsem někde našel pojem Struveho geodetický oblouk . Vůbec jsem do té doby netušil o existenci takového úžasného projektu. Cílem bylo stanovit velikost naší planety. 40 let stavěli triangulační body na skoro 3000 kilometrů dlouhé trase. A pak provedli výpočty průměru Země. Oproti dnešním moderním technologiím se spletli jen o 200 metrů. Neuvěřitelné.

Pomník pana Struveho


Observatoř, kde pan Struve působil a kde je i první z bodů oblouku.


Vlezli jsme dovnitř a pozdravili paní pokladní. Rozhlédl jsem se a pod nohama byla hledaná značka.


Tak jsme paní pokladní poděkovali a odešli.


Ve stejném parku je krásně se rozpadající katedrála


Ještě nás čekalo poslední zastavení a tím byl výstup na nejvyšší horu Estonska i všech pobaltských zemí vůbec Suur Munamägi. Asi 300 metrů dlouhý výstup na kopec a pak osm pater pěšky na vrchol rozhledny nám zabralo asi 20 minut.



Všude kolem jsou krásné lesy. Krajina sice není vysoko nad mořem, ale ty kopečky jsou příjemnou změnou proti rovinám jinde v Pobaltí.


Už zbýval jen přejezd do Lotyšska. Bydlíme ve městě Alūksne.


Žádné komentáře:

Okomentovat