Ráno klidná snídaně a odchod z hotelu až kolem 10.hodiny. Byla před námi poslední krátká návštěva Ria. Chyběla nám jízda tramvají (Santa Teresa Bonde) a Copacabana v době sluníčka. Obě věci leží na trase metra, takže spojení nebyl problém. Jen místo 3,70 už stojí jedna jízda 4,10. Olympiáda se blíží.
Tramvaj znovu zprovoznili před pár měsíci. Zatím jezdí zadarmo a má jen dvě stanice.
Přejezd přes oblouky v Lapě.
Uvnitř jsou dřevěné sedačky, okna tam nejsou vůbec.
Santa Teresa je místo místních bohémů a údajně zejména po setmění nepříliš bezpečné místo.
V tramvaji jezdí vepředu řidič a vzadu pomocník, který ve stanicích zvedá dřevěné hrazení (to žluté) a umožňuje nepříliš pohodlný výstup a nástup do vozu.
Tohle byl ten zadák.
Cestou od tramvaje jsme ještě zaskočili do cukrárny na slavné nugátovo-karamelové koule.
Pak opět metrem směr Copacabana a krátká procházka po pláži. Pánové, žádné houfy krasavic se tam nevyskytují. Spíše je tam opačný pól ženského spektra.
Žena se tam chvíli nechala smáčet vlnami.
Cestou zpět na metro jsme objevili stánek se skvělou ovocnou zmrzlinou na klacku. Tu jsme si dali včera (dvakrát) na letišti ve Foz do Iguazu. Je drahá jako čert (10 realů), ale je super.
Poslední jízda metrem, tentokrát klimatizovanou soupravou. Teplota byla odhadem hluboko pod 20 stupňů.
Už jen vyzvednout zavazadlo v hotelu a taxi na letiště.
Na letišti jsme dokonce našli naše uložené zavazadlo a úspěšně se odbavili až do Prahy.
Teď právě píšu poslední řádky z naší letošní online dovolené z letiště v Rio de Janeiro. Skrz okno, bohužel špinavé, je vidět Kristus i Cukrová homole.
13 dubna 2016
Vodopády Iguazu (II) - Argentina a Ptačí park
Ráno slušná snídaně v hotelu a kolem 8:30 odjezd směr argentinská strana. Tady se jezdí pohodově a půjčení auta je rozhodně dobrá volba. Určitě lepší než taxíky. Na brazilské straně nám jen pokynuli, na argentinské jsme během 5 minut dostali razítko do pasu. Odhadem je park 15 - 20 kilometrů od hranic.
Cestou byly výstrahy, které jsme ještě neměli ve sbírce.
pozor tapír
pozor nosál
Argentinská strana má mnohem víc cest a člověk se několikanásobně víc nachodí než na brazilské straně. Z Brazílie se kouká, z Argentiny je člověk vodě blíž. Pokud by někdo měl jen omezený čas na návštěvu, tak brazilská část je vhodnější.
Prošli jsme si všechno, co se tady nabízelo. Podle instrukcí je nejlepší začít dopoledne modrou trasu (lower trail), potom červenou (upper trail) a nakonec se nechat odvézt vláčkem Ďáblovu chřtánu. Poslední asi kilometr zbývá dojít pěšky.
Motýlů tady bylo snad ještě víc než na brazilské straně
Nosálů jsme pro změnu viděli méně, ale tahle pěkná rodinka byla početná.
Naturalistické varování v argentinském provedení. Nikoho jsme neviděli, že by si na nosála sahal, všichni si udržovali odstup od těhle zvířátek.
Na argentinské straně se většinou chodí po kovových můstcích. Docela mě z toho bolely nohy.
Letos jsem ještě nikde neměl Japonce. Málem bych zapomněl, ale oni se připomněli sami. Vlezli nám do záběru.
Omlouvám se Japoncům, vůbec nic proti nim nemám. Navíc jsou pro mě Japonci skoro všichni Asiaté. Já je prostě nerozeznám.
Motýli byli ve velkém počtu i u Chřtánu
Tenhle krasavec se tady nevyskytuje v tolika exemplářích. Navíc se jen neochotně nechá fotit. Jiné druhy si sedaly modelem mnohem raději.
Argentinskou stranu jsme opustili kolem druhé hodiny. Do odletu nám zbývaly čtyři hodiny. Přes hranice jsme si asi čtvrt hodinku postáli ve frontě. Ale argentinské razítko jsme dostali rychle. Brazilci opět na nás jenom mávli.
Zbývalo doplnit nádrž před vrácením auta. V Brazílii se musí zpět do města. Asi by bylo lepší vzít benzín na argentinské straně. Pak už směr letiště a kousek za odbočkou na něj je ještě ptačí park. Jsou tam klece ale hlavně velké průchozí voliéry. A v nich na dosah ruky krásné exempláře zejména místního ptactva.
Voliéra s velkými papoušky byla plná barevných krasavců. Řev tam byl neskutečný
Kousek před východem ještě "půjčovali" jednoho papouška k soukromému focení
Zbývaly asi tři kilometry n letiště. Bez problémů jsme vrátili auto, snědli fantastickou zmrzlinu z mraženého ovoce a v 18:20 odletěli do Ria. Poslední jihoamerickou noc máme ve stejném hotelu, kde jsme tady začínali. Zítra odpoledne vyrážíme na cestu do Lisabonu a ve čtvrtek večer bychom měli přiletět do Prahy.
Nakonec ještě manželčin panoramatický snímek Ďáblova chřtánu
Cestou byly výstrahy, které jsme ještě neměli ve sbírce.
pozor tapír
pozor nosál
Argentinská strana má mnohem víc cest a člověk se několikanásobně víc nachodí než na brazilské straně. Z Brazílie se kouká, z Argentiny je člověk vodě blíž. Pokud by někdo měl jen omezený čas na návštěvu, tak brazilská část je vhodnější.
Prošli jsme si všechno, co se tady nabízelo. Podle instrukcí je nejlepší začít dopoledne modrou trasu (lower trail), potom červenou (upper trail) a nakonec se nechat odvézt vláčkem Ďáblovu chřtánu. Poslední asi kilometr zbývá dojít pěšky.
Motýlů tady bylo snad ještě víc než na brazilské straně
Nosálů jsme pro změnu viděli méně, ale tahle pěkná rodinka byla početná.
Naturalistické varování v argentinském provedení. Nikoho jsme neviděli, že by si na nosála sahal, všichni si udržovali odstup od těhle zvířátek.
Na argentinské straně se většinou chodí po kovových můstcích. Docela mě z toho bolely nohy.
Letos jsem ještě nikde neměl Japonce. Málem bych zapomněl, ale oni se připomněli sami. Vlezli nám do záběru.
Omlouvám se Japoncům, vůbec nic proti nim nemám. Navíc jsou pro mě Japonci skoro všichni Asiaté. Já je prostě nerozeznám.
Motýli byli ve velkém počtu i u Chřtánu
Tenhle krasavec se tady nevyskytuje v tolika exemplářích. Navíc se jen neochotně nechá fotit. Jiné druhy si sedaly modelem mnohem raději.
Argentinskou stranu jsme opustili kolem druhé hodiny. Do odletu nám zbývaly čtyři hodiny. Přes hranice jsme si asi čtvrt hodinku postáli ve frontě. Ale argentinské razítko jsme dostali rychle. Brazilci opět na nás jenom mávli.
Zbývalo doplnit nádrž před vrácením auta. V Brazílii se musí zpět do města. Asi by bylo lepší vzít benzín na argentinské straně. Pak už směr letiště a kousek za odbočkou na něj je ještě ptačí park. Jsou tam klece ale hlavně velké průchozí voliéry. A v nich na dosah ruky krásné exempláře zejména místního ptactva.
Voliéra s velkými papoušky byla plná barevných krasavců. Řev tam byl neskutečný
Kousek před východem ještě "půjčovali" jednoho papouška k soukromému focení
Zbývaly asi tři kilometry n letiště. Bez problémů jsme vrátili auto, snědli fantastickou zmrzlinu z mraženého ovoce a v 18:20 odletěli do Ria. Poslední jihoamerickou noc máme ve stejném hotelu, kde jsme tady začínali. Zítra odpoledne vyrážíme na cestu do Lisabonu a ve čtvrtek večer bychom měli přiletět do Prahy.
Nakonec ještě manželčin panoramatický snímek Ďáblova chřtánu
12 dubna 2016
Vodopády Iguazu (I) - Brazílie
Šestihodinový noční let z Bogoty do Ria proběhl podle plánu. Ale pro nás to byla druhá nestandardní noc po sobě. Ráno jsme byli jako zmlácení. Manželka na tom byla trochu lépe, protože jsme měli trojsedačku pro sebe a mohla se tedy zkroutit na dvojici sedaček vleže a většinu letu prospala. Já jsem vsedě toho moc nenaspal.
Do Ria nám dorazilo v pořádku i naše odbavené zavazadlo. Už je zabalené až na cestu domů. Tak hned po příletu jsme našli úschovnu a uložili ho tam na 3 dny. Vyzvedneme ho až před letem do Lisabonu.
V Riu na letišti fungoval internet celé 4 hodiny než jsme odletěli do Foz do Iguazu.
Let byl zvláštní tím, že s námi letěla školní výprava puberťáků. A my jsme byli přímo uprostřed dění. Spát se opravdu nedalo. Přežili jsme.
Na letišti u Hertzu jsme vyzvedli auto. Je to VW GOL. Skutečně to není Golf, ale GOL. V autech se nevyznám, ale asi to bude obdoba evropského VW POLO.
Paní trvala příprava všech papírů snad půl hodiny. Ale mile mě překvapila, že nám dala povolení k přejezdu do Argentiny. Takže místo původně plánovaného taxi využijeme půjčené auto.
Vstup do brazilského vodopádového parku je pár kilometrů od letiště. Je tam parkoviště a odtud do parku vozí turisty autobusy. Vstupné včetně parkovného vyšlo kolem 150 Realů.
Vystoupili jsme spolu s většinou lidí předposlední stanici. Odtud vede pěší trasa k vodopádům a vyhlídkám na ně.
Už u stanice čekali místní nosálové. Jsou všude a stále hledají něco k snědku.
Všichni si je samozřejmě fotí, ale nikdo se jich raději nedotýká. Varování je docela naturalistické.
Náš první pohled na vodopády. Vodopády Iguazu jsou veliké a těch částí mají mnoho. Bylo bezva, že touhle trasou to postupně graduje a na konci jsou ty nejmohutnější.
Vypadají dobrácky a roztomile
Zvířátek je tady hodně
Ale nejvíc je tady asi motýlů. Tady si oblíbili můj batoh
Tenhle model motýla má tu kresbu pokaždé trochu jinou. Při troše dobré vůle by to mohlo být "68". Že by Jardův fanoušek ?
Nosálové obsadili i stoly a podlahu v občerstvovně.
Je potřeba prozkoumat i odpadkové koše
Vodopády
A zase motýl
A zase vodopády
Tohle je ten největší hukot - Ďáblův chřtán
Na prohlídku brazilské strany nám stačily asi dvě hodiny. Včetně fotozastávek. Dá se jít i na nějaké trasy do okolního pralesa, ale to jsme s ohledem na naši únavu už nezkoušeli.
Hotel je dnes luxusní, ale za rozumnou cenu 38$ včetně parkování přes hotel.com.
Do Ria nám dorazilo v pořádku i naše odbavené zavazadlo. Už je zabalené až na cestu domů. Tak hned po příletu jsme našli úschovnu a uložili ho tam na 3 dny. Vyzvedneme ho až před letem do Lisabonu.
V Riu na letišti fungoval internet celé 4 hodiny než jsme odletěli do Foz do Iguazu.
Let byl zvláštní tím, že s námi letěla školní výprava puberťáků. A my jsme byli přímo uprostřed dění. Spát se opravdu nedalo. Přežili jsme.
Na letišti u Hertzu jsme vyzvedli auto. Je to VW GOL. Skutečně to není Golf, ale GOL. V autech se nevyznám, ale asi to bude obdoba evropského VW POLO.
Paní trvala příprava všech papírů snad půl hodiny. Ale mile mě překvapila, že nám dala povolení k přejezdu do Argentiny. Takže místo původně plánovaného taxi využijeme půjčené auto.
Vstup do brazilského vodopádového parku je pár kilometrů od letiště. Je tam parkoviště a odtud do parku vozí turisty autobusy. Vstupné včetně parkovného vyšlo kolem 150 Realů.
Vystoupili jsme spolu s většinou lidí předposlední stanici. Odtud vede pěší trasa k vodopádům a vyhlídkám na ně.
Už u stanice čekali místní nosálové. Jsou všude a stále hledají něco k snědku.
Všichni si je samozřejmě fotí, ale nikdo se jich raději nedotýká. Varování je docela naturalistické.
Náš první pohled na vodopády. Vodopády Iguazu jsou veliké a těch částí mají mnoho. Bylo bezva, že touhle trasou to postupně graduje a na konci jsou ty nejmohutnější.
Vypadají dobrácky a roztomile
Zvířátek je tady hodně
Ale nejvíc je tady asi motýlů. Tady si oblíbili můj batoh
Tenhle model motýla má tu kresbu pokaždé trochu jinou. Při troše dobré vůle by to mohlo být "68". Že by Jardův fanoušek ?
Nosálové obsadili i stoly a podlahu v občerstvovně.
Je potřeba prozkoumat i odpadkové koše
Vodopády
A zase motýl
A zase vodopády
Tohle je ten největší hukot - Ďáblův chřtán
Na prohlídku brazilské strany nám stačily asi dvě hodiny. Včetně fotozastávek. Dá se jít i na nějaké trasy do okolního pralesa, ale to jsme s ohledem na naši únavu už nezkoušeli.
Hotel je dnes luxusní, ale za rozumnou cenu 38$ včetně parkování přes hotel.com.