Den 13. - největší květ a krásná svinka

Na dnešek jsme měli dvě aktivity - motýlí park Kipandi Butterfly Park a hlavně Rafflesia Information Centre. Rafflesia je rostlina s největším jednotlivým květem na světě. Alespoň něco na Borneu mají největšího.
Po asi 15 kilometrech ve městě začaly serpentiny. To má manželka moc ráda. Alespoň tady nejezdilo tolik aut a dalo se přes dvě plné čáry, když byl výhled, předjíždět.

Motýlí park neměl až tolik motýlů, ale byl hezky upravený.
Tuhle rostlinu jsme viděli snad na všech kontinentech.

Alespoň jeden motýl za všechny

Vzpomněl jsem si na profesora Matulku z Cesty do hlubin študákovy duše. Ten by byl v sedmém nebi. Měli tady totiž krásnou sbírku brouků.

Některé kousky jsou jak z pravěku

V orchidejové zahradě taky něco kvetlo

Přejeli jsme asi 30 kilometrů k Rafflesia centru. Tady se platí průvodce 100 MYR za skupinu do 5 členů. To jsme splnili. Kromě toho se platí i vstupné do parku 15 MYR za osobu. Takže docela drahá věc. U pokladny jsem se zeptal, jestli nějaká rafflesie kvete. Prý jen jedna malá. Ale je blízko. Tak jsme vyrazili za džípem s rangerem.

Po pár minutách jízdy jsme zastavili u silnice a šli do džungle. Klouzalo nám to z prudkého kopce. Naštěstí ten květ byl jen asi 30 metrů od auta :-).

Mohli jsme si i sáhnout na toho mrňouse o průměru odhadem 30-35cm. Ty největší prý mají i metr v průměru.
Květ vydrží jen pár dnů.

Tohle je zárodek květu, který se otevře až za asi 8 měsíců.

Pán nám poradil, že rafflesie je možné vidět ještě o dalších asi 30 kilometrů dál - u Mahua vodopádu.

Tady ale nic nekvetlo, i tak jsme se alespoň k vodopádu (výška 17 metrů) prošli

Při cestě zpět jsme zpozoroval na zemi pohybující se věc. Při bližším pohledu se to podobalo něčemu co známe i u nás - svinka. Jenomže tohle provedení bylo asi 7 centimetrů dlouhé.

Manželka, náš rodinný jedlík červů, se nebála a chtěla ji pohladit. Ona se ale ta mrcha (myslím svinku) schoulila do dokonalého klubíčka.

Položili jsme jí na zem a chvíli čekali, jestli se rozbalí a rozběhne.

Nerozběhla. Tak jsem ji cvrnknul do křoví, aby ji někdo nezašlápl.
Ještě byly na chodkáku i pářící se vážky

Výhled do krajiny poseté malými domečky při cestě zpět

Zbývalo doplnit zásoby a taky ochutnat něco nového. Manželka si dala papájový džus z nádherně vyzrálého kousku. Já papáju zrovna nemusím, ale tohle mi taky chutnalo.
Osobně jsem vyzkoušel míchanou kombinaci = led + palmový cukr + kokosové mléko a navrch něco zeleného (snad nějaké ovoce nebo zelenina). Taky to bylo dobré.

Náhodnost přidělování lepších značek lepším autům funguje i tady

Den 12. - cesta zpět do Kota Kinabalu

Dnešek byl primárně určený pro návrat zpět do města Kota Kinabalu. Těch přes 300 kilometrů v točitých nerovných silnicích byl opět očistec. Když už člověk předjede nějaký funící kamion, cisternu nebo pomalu jedoucí osobák, zpravidla během pár minut dojede dalšího. To bych vraždil. Ale tady jsou všichni v klidu, nikdo netroubí, nerozčiluje se, ani nevybržďuje. Na volné silnici se dá jet při plném soustředění na okolí a stav silnice i devadesátkou. Ale pak jsou ty kolony s rychlostí 40-50. A do kopce třeba i jen dvacet.

Za 3,5 hodiny jsme urazli asi 200 kilometrů k parku Mount Kinabalu. Výstup jsme opravdu v plánu nikdy neměli. Tady to je pro opravdové dobrodruhy. Normálně dvoudenní akce s převýšením 2500 metrů, kterou frajeři dají i za jeden den tam i zpátky.
My jsme se tam jenom zastavili na chvíli odpočinutí od řízení. Prošli jsme si jen malou botanickou zahradu.

Zeleně tam je spousta, stejně jako na celém Borneu. Ale moc toho tady nekvetlo.

Ještě jsem neukázal naše přibližovadlo. Je to Proton Saga.

Cestou jsme se ještě zastavili ve stejném supermarketu jako při cestě do Sepiloku. Opět jsem se stal atrakcí. Moje rozměry jsou tady naprosto výjimečné. Viděl jsem jak mě ty pokladní sledují a snad uzavírají sázky, ke které půjdu zaplatit :-). Pořád se všichni, a v tomto případě všechny, krásně usmívají.
Přímo před hotelem se dnes nedalo zaparkovat, tak jsem to dal mezi minibusy a autobusy na protější stranu. Opět jsem koupil parkovací kupóny za okno.

Hned jak jsme vystoupili z auta, slyšeli jsme hlasitou diskotéku. Na přilehlém hřišti se cvičila zumba. Na recepci mi řekli, že to je každý čtvrtek. A nebyly to žádné muslimské halekačky, ale klasický rock nad roll jako třeba The Twist.
Kluci, holky v šátcích i bez nich, mladí i staří, všichni se náramně bavili.

Den 11. - jeskyně, opičky a trocha hmyzáků

Na dnešek jsme měli hned několik aktivit. První byla záchranná stanice malajských medvědů (sunbear). Ti jsou nejmenší na světě. Já to říkal, že tady mají všechno nejmenší :-).
Vchod je hned naproti orangutanní stanici. Hned při první fotografii jsem zjistil, že si tady nic nevyfotím. Včera se mi do foťáku i objektivu, který má být vodotěsný nějak dostala vlhkost. Zamlžila se mi optika a ani nešlo zaostřit. Takže to je bez fotek medvídků. Tentokrát tedy jen rozhlasově - viděli jsme jich asi šest.
Na pokoji jsem použil vysoušeč na vlasy a tu vlhkost před další cestou vyfoukal.
Vyrazli jsme k jeskyni Gomatong Cave. Manželku jsem předem upozornil, že jeskyně je domovem vlaštovek, netopýrů a po zemi se to hemží šváby.
A proč prý jí to říkám.

Cestou jsme vzali benzín u automatické pumpy (2,3 MYR/l = 14Kč). Platba kartou bez problému.

Po osmdesáti kilometrech náročné jízdy asfaltovou silnicí s množstvím výmolů, děr, skokánků a jiných zábavných aktivit, které člověku nedovolí ani chvíli klidu, jsme se dostali k jeskyním.

Obecně na Borneu běhá hodně psů. Kolem silnic je občas nějaký přejetý a nemálo z nich kulhá asi po zranění od aut.
Tenhle byl jenom pohublý

V návštěvní knize jsme poslední Čechy našli až v prosinci 2016

Cesta po chodníku k jeskyni vede pralesem.

Kdyby někdo chtěl diefenbachii do květináče, tak si tady může odrýpnout

Už pár set metrů před jeskyní začíná být něco cítit. Tak jako čpavek.
Vstup je impozantní

Uvnitř je hnízdiště netopýrů a vlaštovek. Takže na zemi jsou vysoké nánosy trusu. A v něm si lebedí poměrně velcí rezaví broučci - švábi.
Postupně jich přibývalo. Když žena asi po sto metrech zaregistrovala hemžení pod nohama, dala se na rychlý ústup. Takže prohlídku jeskyně jsem si "užil" sám.

Uvnitř jeskyně se usilovně pracovalo. Je tam spousta lan, žebříků a různých kladek. Tady se totiž získávají ta vlaštovčí hnízda. A to pouze se speciálním povolením a jen v určitém období.

Tady je jeden krasavec

Při odchodu od jeskyně byla na zábradlí krásná stonožka

Po jeskyni následoval přejezd zpět s mezistanicí v Labuk Bay na nosaté opičky. Tahle záchranná stanice je uvnitř plantáží palmy olejné. Tak jsme alespoň měli možnost vidět její plody. Nejprve pohozený trs u cesty

Pak rostoucí na stromě

A nakonec úrodu na valníku

Časově jsme přijeli úplně špatně. Krmí se dvakrát denně na dvou místech. My jsme dorazli hodinu po a hodinu před odpoledním krmením. Takže opice u krmelce nebyly. Po nasednutí do auta manželka zaznamenala pohyb na jednom stromě.
A byla tam skrytá rodinka, která se postupně přesuvala z jedná strany cesty na druhou

Statečná žena a prchající opičák

Když nosaté opice zmizely, pokračovali jsme dál. A najednou zase pohyb. Tentokrát to byla tlupa makaků vepřích

Byla tady i hejna veverek

Při příjezdu na naši základnu nám ukázali kudlanku, která přišla na návštěvu

Rybníček jim začíná kvést

Stejně tak i orchideje