08 května 2015

Den 20. - Lisabon III a návrat domů

Ještě zbývá doplnit poslední náš den, přesněji dopoledne, v Lisabonu před návratem domů.
Rychle jsme se zabalili, zaplatil jsem za ubytování a zavazadla jsme si nechali u recepce. Manželka ještě našla chybějící bílá místa na naší lisabonské mapě.
Prvním byl klášter, který byl v 18.století poničený při zemětřesení. Dnes je v něm archeologické muzeum. Bohužel všude kolem probíhají rozsáhlé opravy a dovnitř jsme se nedostali.
Cestou jsme alespoň prošli kolem dalšího elevadoru.


A zahlédli jsme i místní stráž ve slavnostní uniformě


Druhým cílem byl lisabonský hrad. Cesta vedla do kopce podél trasy tramvaje 28.

Jeden kostel


Zátiší s anténami


Lisabonská katedrála


Skutečně veřejný "čůrací" záchod kousek od vchodu do hradu


Pohled z hradu na lisabonský "Golden Gate" a sochu Ježíše u něj


Už známý (a asi i nejznámější) místní výtah. Ten je hned vedle ráno (ne)navštíveného kláštera.


Na hradě pobíhalo kromě spousty turistů i několik pávů.


V Lisabonu je bohužel hodně domů v ne úplně nejlepším stavu


Náš poslední elevador cestou z hradu


Krásně jsme dnešním programem vyplnili dopoledne. Těsně po poledni jsme vyzvedli zavazadla a za 50 minut jsme dojeli metrem na letiště.
Letadlo letělo podle plánu. Jen jsme po při odchodu z pražského letiště pocítili poměrně velký teplotní rozdíl.
Naše jarní cesta tedy proběhla úspěšně.

01 května 2015

Den 19. - Lisabon II

Předposlední (a poslední celý) den našeho pobytu jsme zahájili poměrně brzy. Těsně po 8.hodině jsme vyrazili na tramvaj. Je to jedna z ikon Lisabonu - tramvaj číslo 28. Nechtěli jsme davy turistů kolem nás. Necelou půlhodinu dlouhá pěší cesta na nástupní stanici. Pak tramvaj přijela a bylo zklamání. Už i sem dorazila reklama. Původně žlutá tramvaj byla oděna do globalizované sodovkářské červené :-(. Nakonec se ukázalo, že alespoň některé osmadvacítky jezdí stále ve žlutém kabátě. Tyhle tramvaje jsou hodně staré, jen modernizované. Trasa totiž vede úzkými uličkami. Někde je trať pouze jednokolejná. Moderní vozy by se sem prostě nevešly. Mají jen čtyři kola uprostřed.
Je potřeba přiznat, že moje očekávání bylo trochu vyšší než skutečnost. O Lisabonu jsem četl, že to je město s mnoha kopečky. San Francisco je ale trochu vyšší kategorie, o Funchalu na Madeiře ani nemluvě.




Ale i tak jsme si tu jízdu užili na vlastní kůži.
Bylo těsně po deváté když jsme vystoupili ve čtvrti Bairro Alto . Je to stará čtvrť, ve které je dnes i spousta značkových obchodů (Benetton apod.). A evidentně se zaměstnanci připravovali na jejich otevření i na Svátek práce. To manželku potěšilo.
Počkal jsem si na několik průjezdů tramvají "28" a pak jsme šli k výtahům (elevadores), což je zdejší specialita.
Dnes většinou slouží turistům, přestože přinejmenším na některých z nich funguje místní tramvajenka. Stát v dlouhé frontě by se místním asi časově nevyplatilo.
Cestou jsme se zastavili v pekárně. Byly tady čtyři pekárny vedle sebe. Každá trochu jiný sortiment. Všechny ale měly ty neoriginální belémské koláčky.






Bylo kolem poledního když jsme se přes výtahy a šopingy dostali k rozhodnutí kde strávíme odpoledne. Měl jsem v mapě ještě jednu věc - oceanárium. Údajně je největší v Evropě a podle Tripadvisoru druhé nejlepší na světě. Vstupné 14€.


Centrální dvoupatrová nádrž je ohromná a pozorování ryb je možné z mnoha míst. Není potřeba zůstávat v tom největším chumlu hned u vstupu. Uvnitř jsou nejen ryby, ale i tučňáci a dokonce ptáci.






Strávili jsme uvnitř téměř dvě hodiny. Určitě to za návštěvu stálo.
Faktem ale je, že akvárium v kalifornském Monterey Bay, kde jsme byli v roce 2010, je o stupínek lepší a bohatší na zážitky. V Lisabonu se nedalo sáhnout na žádného živočicha. I podle mě to je oprávněná jednička v žebříčku.
Pak ještě trochu šopingu a cesta metrem domů.
Zítra dopoledne ještě máme poslední chvíli na centrum a ve 14:55 odlétáme zpět do Prahy.

Den 18. - Lisabon (Belém)

Dnes jsme to ráno se vstáváním moc nepřeháněli. Ubytování máme bez snídaně, ale v pokoji máme ledničku. Takže nebyl problém připravit se na samozásobení.
Do centra to máme necelé dva kilometry z kopce. Šli jsme tedy pěšky. Evidentně po nejdražší ulici. U nás bychom ji možná nazvali náměstím, protože má šířku 90 metrů. Tedy víc než náš Václavák. Výlohy obchodů těch nejvýznačnějších značek lemovaly první kilometr. Pak přišlo náměstí Restauradores..

Vstup v podobě podkov na staré nádraží.


Hned potom jsme dorazili ke stanici tramvaje číslo 15. Ta jede do části zvané Belém. Je to místo, kde je několik turistických zajímavostí. Zároveň odtud kdysi vyplouvaly lodi za objevy nových zemí.
Tramvaj zrovna vyjížděla z konečné. A už tady byla docela plná. Pak ještě přistoupilo pár desítek lidí a už tam nebylo k hnutí. Kdyby jenom k hnutí, byl tam navíc hrozně vydýchaný vzduch. Moderní tramvaj s cestovní rychlostí asi 15 kilometrů za hodinu nás během půl hodiny dopravila do Belému. Tam jsme radostně opustili vůz spolu s většinou cestujících.
Vystoupili jsme přímo u Kostela sv.Jeronýma . Kromě velikosti je zajímavý i hrobem nejslavnějšího portugalského mořeplavce Vasco da Gamy. Tím jsme si tedy vyrovnali počty hrobů mořeplavců mezi Španělskem a Portugalskem.






Letos jsem ještě neměl žádného japonského turistu. Tady je alespoň jedna s klasickým véčkem. Tady je vysvětlení, proč to dělají


Pár stovek metrů odtud je u moře pomník portugalských námořníků. Vstup je za 4€ a nahoru se jede výtahem. Dole pod věží je vydlážděná mapa nejslavnějších zámořských objevů.





Další skoro kilometr chůze odtud je slavná Belémská věž.




Tam byla slušná fronta na vstup. Dovnitř totiž může maximálně 150 návštěvníků. Nejhorší situace byla nahoře na věži. Několik pater se jde po úzkých točitých schodech. Ovšem nikde není vysvětlený princip provozu na nich. Ve výsledku jsme se nahoře hned zařadili do dlouhé fronty na sestup. Nahoře je semafor. Zelená = cesta dolů by měla být volná. Červená = lidé jsou v protisměru nahoru. Protože nikdo jdoucí nahoru semafor nevidí, jen najednou slyší nějaké houkání, tak pospíchá nahoru. Ve výsledku nahoře na zelenou nikdo nešel dolů protože chodili další lidé nahoru. Pak už to lidi ve stále narůstající frontě přestalo bavit a začali chodit na červenou. Taky jsme se takhle dostali dolů.
Poslední nezbytnou zastávkou v Belému je cukrárna Pasteis de Belem. Vystáli jsme si tedy další frontu - na koláčky. Oni je tady v Portugalsku mají skoro všude. Ale jen tyhle jsou ty originální.



Hned naproti je stanice tramvaje číslo 15. Byla trochu volnější než ta ranní. Ale i tak byla jízda ve stoje poměrně zdlouhavá a vyčerpávající.
Manželka si dnes chtěla užít nějaký šoping. Zítra je Svátek práce a nevíme jak moc se tady otevírají obchody. Tak to nechtěla riskovat. "Rád" jsem se stal účastníkem této procházky.