2017 - Tour de Asie

Na rok 2017 jsme si naplánovali cestu na kontinent, který zatím známe jen z východního (Japonsko) a západního (Turecko) konce. Všechno mezi tím je pro nás dosud nepoznané. Takže příští rok vzhůru do Asie.
Jako obvykle se manželka bránila už známými 3D argumenty (dlouhé, drahé, daleko). Ale neubránila. Mezitím prozradila co by chtěla vidět, kdyby tam tedy jela. Takže dvě velké stavby Velká čínská zeď a Taj Mahal udělaly základní rámec trasy. Do těchto okrajů jsem naplánoval zbytek podle mého gusta. Zároveň jsem chtěl minimalizovat počet letů (už přece jen stárneme) a maximalizovat zážitky. K tomu ještě zbývalo doladit záležitosti ohledně vstupních formalit (víza). Ta jsou potřebná do obou krajních zastávek = jak do Číny, tak do Indie. Pro Indii stačí elektronická žádost, ale ne dříve než 34 dnů před příjezdem. Do Číny je to složitější. Při požadavcích na podklady pro turistické vízum jsem se zároveň pobavil i vyděsil - bod 5. (a) pracující: originál potvrzení o zaměstnání + souhlas zaměstnavatele s čerpáním dovolené. Komunismus v plné síle.
Na moje e-mailové dotazy poslané na čínské velvyslanectví nepřišla žádná odpověď. Dokonce jedna z adres uvedených na stránce ambasády už neexistuje.
Naštěstí ale pro vybraná čínská města, a při splnění dalších požadavků, existuje možnost bezvízového pobytu na 72 hodin. To nám musí stačit.

Takže naše vzdušná cesta pro rok 2017 vede po trase :
Peking - Čína (3 noci)
Hong Kong - Čína, která se pro bezvízový pobyt v Pekingu naštěstí nebere jako Čína (4 noci)
Kota Kinabalu - Borneo, Malajsie, stát Sabah (7 nocí)
Kuching - Borneo, Malajsie, stát Sarawak (5 nocí)
Kuala Lumpur - Malajsie (7 nocí)
Dillí - Indie (4 noci)

Kromě uvedených zemí ještě navštívíme i městský stát Singapur.
Naopak malý stát na Borneu (Brunei) jsem po průzkumu dopravních možností vzdal. To by bylo nejméně na dva celé dny. Až tak moc zajímavostí v téhle přísné islámské monarchii není. Stejně tak se nepodíváme ani z Hong Kongu do Macaa. Dovolená nejsou dostihy. Alespoň ne každý den :-).

Vhodný termín pro dovolenou jsme zvolili od 18.3 do 18.4.2017. Jsou v tom velikonoční svátky a já tedy ušetřím dva dny dovolené.
Nákupy letenek jsem začal samozřejmě tou nejdelší trasou Praha - Peking / Dillí - Praha.
Jako nejvhodnější dobou odletů i příletů, celkovou délkou letů, a v tu dobu i cenově, vyšla jedna z nejlepších leteckých společností Turkish Airlines. Dva týdny před nákupem letenek došlo v Turecku k neúspěšnému pokusu o převrat. My tam budeme jen pár hodin při přestupech, takže politická situace by nás neměla nijak ovlivnit.
Letenky jsem našel nejlevněji na portále KissAndFly. Ten jsem vůbec neznal a hodnocení na internetu nebylo nejlepší. Ovšem ušetřených 50€ mi přišlo zajímavé. Moje kreditka (tehdy ještě stále Citi) s 3D ochranou mi nalila do žil dost adrenalinu na mírný risk. Všechno zafungovalo bez nejmenšího problému a letenky jsem měl během několika minut v e-mailu.

Cena jedné letenky vyšla na 12012Kč, teď už je cena víc než dvojnásobná.
Hned potom jsem začal kupovat další letenky. Většina z nich je od nejlepší nízkonákladové letecké společnosti světa Air Asia.

Peking - Hong Kong = Air China (letí se se společností DragonAir) 4610Kč/ks
Hong Kong - Kota Kinabalu = Air Asia 2339Kč/ks
Kota Kinabalu - Kuching = Air Asia 828Kč/ks
Kuching - Kuala Lumpur = Air Asia 850Kč/ks
Kuala Lumpur - Dillí = Air Asia v nadstandardním lehacím provedení za promo cenu 4800Kč/ks

Vzápětí následovaly rezervace ubytování a aut.
Jen v rychlosti. Pro ubytování jsem využil hotels.com, booking.com a nejvíc agoda.com. Ta nabízí lepší ceny při rezervaci přes mobilní aplikaci než přes normální webovou stránku. Kromě toho jsem zarezervoval i dvě noci v NP Bako na Borneu.
Auto budeme mít na každé zastávce v Malajsii. Tři pronájmy a každý přes jinou společnost. Všechny vozy kategorie Economy / Compact s automatickou převodovkou. V Malajsii se jezdí vlevo.
Kota Kinabalu = Avis (přes Rentalcars) 5263Kč / 7 dnů
Kuching = Green Matrix napřímo 3400Kč (572MYR) / 4 dny
Kuala Lumpur = Europcar napřímo 5700Kč (953 MYR) / 8 dnů

Právě jsem v procesu registrace účtu u indických drah, abych mohl objednat lístky na cestu z Dillí do Agry (Taj Mahal) a zpět. Už podle dosavadních informací bude cesta indickým vlakem zážitek s nejasným výsledkem. Průměrné zpoždění se tady obvykle na minuty nepočítá.

Co bychom tedy, kromě jiného, měli na naší asijské cestě vidět :
Velkou čínskou zeď poblíž Pekingu
mrakodrapové velkoměsto Hong Kong
orangutany v záchranné rezervaci
nosaté opice v NP Bako
supermoderní a superčistý Singapur
turisty přeplněný Taj Mahal

Rusko den 4. - předčasný konec cesty

V noci na středu se manželce špatně dýchalo. I když mě přesvědčovala, že ještě jeden den počkáme jestli se to nezlepší, v 1 hodinu v noci jsem koupil letenky zpět do Prahy na středeční odpoledne.
Zrušil jsem moskevské ubytování, předem zaplacený vlak i vstupenky do moskevského Kremlu. Už v pátek jsem měl peníze zpět na účtu kreditní karty. Musím Rusy pochválit, že to vůbec vrátit šlo a že to zafungovalo.
Ještě jsem zkoušel vymyslet, jak navštívit před odletem Carské Selo a Jantarovou komnatu, kam jsme také měli předem koupené vstupenky. Bohužel tam do 12:00 mohou jen výpravy a my bychom museli s velkým štěstím a úsilím proběhnout areál. Pak sehnat taxi a stihnout odlet v 15:40 na asi 15 kilometrů vzdáleném letišti Pulkovo. S manželčiným zdravotním stavem by to bylo příliš velké riziko. Takže třeba někdy příště.
Z pražského letiště jsme jeli přes Bulovku, kde jí naměřili teplotu 38,7 a následně dostala injekce a léky.
Teď už je na tom manželka zdravotně mnohem lépe. Určitě byl rychlý návrat domů správnou variantou.

Věřím, že jsme si vybrali problémy dopředu.
Takže naše příští cesta (18.března 2017 - 18.dubna 2017) bude opět v plné síle a podle plánů.

Rusko den 3. - Ermitáž a nejbarevnější chrám

Včera v noci nebyl ohňostroj, přesto se manželka nevyspala dobře a ráno jí bolelo celé tělo. Museli jsme tedy dnešní den uzpůsobit zdravotnímu stavu. V plánu byla návštěva Zimního paláce, kde sídlí jedna z nejslavnějších galerií světa - Ermitáž. V Petrohradě pršelo v noci a i ráno poprchávalo. Ale během dne už voda z nebe přestala padat, jen mraky zůstaly.
Dnes jsme pro dopravu zvolili autobus. Od nás to bylo pět stanic po Něvském prospektu k Ermitáži a asi 10 minut jízdy. Cena 30 rublů za lístek (11Kč). Tentokrát jsme museli využít paní průvodčí, protože automaty na karty jsou asi jen v těch letištních autobusech.
Hned za rohem už bylo Palácové náměstí.

A na něm další provedení mobilních záchodů

I car s carevnou se chránili deštníkem

Vstupenky do Ermitáže se dají koupit přes internet. Ovšem jsou proti nákupu na místě předražené (18$). V automatu se dají koupit za 600 rublů. Frontu na pokladnu nemá pro zahraniční turisty smysl stát. Tam je to zajímavé jen pro místní - mají to levnější.
Po odložení věcí v šatně (zdarma) jsme se zapojili do návštěvnických davů.

Nejprve jsme procházeli přes nádherné honosné interiéry paláce.

Pak jsme přišli k jednotlivým výstavním místnostem, které jsou řazeny podle zemí a umělců.
Tenhle Rubensův obraz mi přišel povědomý

Blížili jsme se k tomu nejnavštěvovanějšímu exponátu - dvěma obrazům Leonarda da Vinci = The Litta Madonna a The Benois Madonna. Hlavně ten druhý byl obležený hroznem turistů. Naprostá většina byli asiaté. A ti se neskutečně neomaleně tlačí ze všech směrů, protože by jim jejich expresní výprava utekla.

Paní hlídačka nasazovala občas vlastní tělo jako zábranu

Většina fotek končí tím, že před vás někdo vloží mobil nebo rovnou i hlavu

U toho druhého obrazu na druhém konci místnosti se návštěvníci nemačkali

Tohle je předchůdce televize. Uvnitř je mechanismus, který dokáže páva rozhýbat. Promítají to tam na vedlejší obrazovce.

Je neuvěřitelné jak si dokázali vyhrát se všemi detaily. Jako na tomto lustru.

V Ermitáži jsme viděli možná 10% výstavních místností (a to asi ještě přeháním). Je to opravdu ohromný komplex. Ale takové davy turistů jsme ještě nikde neviděli.
Při odchodu už nám nepršelo a fronta na pokladnu byla pořád stejně dlouhá.

Přecházeli jsme k Chrámu Kristova vzkříšení. Cestou jsme si všimli dvou zajímavostí. Prvním je pozvánka na koncert Dvořákových skladeb

A tím druhým byla deska na domě, kde zemřel Puškin. Jen ty šrouby mohli zvolit lepší.

Pak už se nám Chrám objevil v plné kráse. Jen bohužel sluníčko chybělo.

Cestou k trolejbusu jsme šli kolem restaurace, která vaří rusko-německou kuchyni. Moc si tedy neumím představit výsledek, ale měli zajímavě upravenou vlajku bývalé NDR.

V trolejbusu byl také průvodčí. Po každé stanici prochází celý vůz, prodává lístky a kontroluje průkazky. Tenhle systém nemůže být moc efektivní.

Rusko den 2. - Petrodvorec a Kronštadt

Včera večer nejdřív pod okny na ulici hrál kluk na elektrickou kytaru (a moc pěkně) a pak v 11 v noci začal kousek od nás asi pětiminutový ohňostroj. Manželka se kvůli tomu vzbudila.
Snídaně slušná (párečky, palačinky, je možné si objednat i vajíčka) a po ní následovala cesta do půjčovny pro auto. Nejdřív metrem a pak jednu stanici autobusem. A opět s přestupem z červené na modrou trasu na opačné straně nástupiště. Tentokrát při cestě z centra. To mají moc chytře vymyšlené.
Moje přes 30 let stará ruština, kterou vytahuji ze zbytků paměti, slaví úspěch :-). Domluvím se bez větších problémů napoprvé. Občas tam sice skočí nějaké to slovíčko česko-polsko-slovensko-ruské nebo podobné, ale nikomu to nevadí.
Po asi 70 minutách jsme dorazili k půjčovně. Těsně před 9:00 kdy otevírají.

Uvnitř byl jeden mladší muž. Na něj jsem to zkusil anglicky, ale bez úspěchu. On nám auto nepůjčí. To musí kolegyně, která je na cestě. Přišla v 9:05, zapnula počítač a po víc než půl hodině domlouvání a vypisování nám byla schopná předat auto. Byli jsme tam jediným zákazníkem. Docela jsme pospíchali, protože přesně v 11:00 začíná slavnostní spouštění fontán s hudbou. Bylo to přes 30 kilometrů daleko. Přece jen jsem se bál možného hustého provozu. Ale musím říci, že to nebylo s dopravou nijak strašné. Ani silnice nebyly horší než u nás. Dálnice byla poloprázdná. Sygic fungoval i tady bez problémů. Do Petrodvorce jsme dojeli před půl jedenáctou.
Přišli jsme volně přístupným "Horním parkem" a koupili vstupenky do "Dolního parku".

Pršelo a navíc v pondělí mají místní paláce zavírací den. I přesto nakonec turistů při spuštění fontán nebylo málo.
Holubům déšť nevadil.

Fontány zatím bez vody

Kolem zábradlí se začalo dělat těsno. My jsme v našich pončech opakovaně dostávali do hlavy rány od deštníků (samozřejmě nechtěné).

Všiml jsem si jednoho člověka za zábradlím a dvou modrých tyčí ve tvaru "T".

Můj odhad byl správný. V Praze bychom o něm mohli říci, že je držitelem klíčů od Metra. Byl to totiž držitel otvíráků.

Postupně otáčel dvěma ventily a z vodotrysků začala proudit voda. K tomu z reproduktorů hrála klasická hudba.

V Japonsku, v USA nebo asi i u nás by tam už dávno byly magnetické ventily a vše by bylo automatické. Ale ruční práce má svoje kouzlo. A hlavně pán má práci.

Naše auto bylo na velkém parkovišti skoro opuštěné.

Druhou zastávkou byl "Mořský chrám". Je to Chrám svatého Mikuláše v pevnostním městě Kronštadt. A tam se dostat veřejnou dopravou není úplně jednoduché. Proto jsme si dnes půjčili auto. A stálo to za to.

Uvnitř jsou na stěnách soupisy ruských námořníků - obětí námořních bitev od roku 1695 do 1918. To množství je ohromné.

Z Kronštadtu jsme jeli zpět do půjčovny. Deštivá cesta asi 65 kilometrů. Opět v pohodě. Jen jsem jednou špatně odbočil a stálo nás to pár desítek rublů na mýtném.
Zbývalo dobrat benzín za asi 15Kč za litr a auto jsme ve 14:30 úspěšně vrátili.

Na stanici metra "Zvjozdnaja" jsme došli pěšky. A u hotelu jsme si znovu zašli do "Pirožkové" na koláče.

Tohle je základní sladký sortiment, kromě toho mají i nejrůznější karbanátky, palačinky apod.

Kolik je náplně na reklamě, tolik je jí i ve skutečnosti. Možná i víc. Tady se ještě nešidí. A to je dobře.