Den 27 - Poslední den v Malajsii a přelet do Indie

Dnes nás čekal poslední den v Malajsii. Ráno začalo téměř dokonalou snídaní. Nejlepší, co jsme zatím měli. To, že všude se podává něco teplého (typicky, nudle, smažená rýže a nějaké kuřecí jídlo), je tady normální. Ale ta nabídka v našem hotelu byla nejen o kuřeti. Měli i hovězí nebo ryby. Vajíčka na všechny způsoby dělali kuchaři na počkání a vafle se skutečnou vanilkovou omáčkou a šlehačkou už jen završily chuťový koncert.
Letadlo mělo odlet až v 19:00, takže jsme měli dost času na cestu do města.
Nadzemním a pak i podzemním tunelem jsme dorazili do nějakého mallu poblíž Petronas, kde měli vystavené formule. Zase se tady letos pojedou.

Nakonec jsme našli i metro a ujeli čtyři stanice k malajské národní mešitě. Byl pátek a to je nejdůležitější modlitba týdne někdy po poledni.
Trh před mešitou už se připravoval na návštěvníky

Bylo jasné, že odpoledne se tam nedostaneme. Bohužel to ale nešlo ani v 10 hodin dopoledne. V pátek pro nemuslimy až od 15:00. Smůla.

Na opačné straně výstupu z metra je Čínská čtvrť. Jako všude, kde jsme v Asii byli, mají hodinky všech "značek". Ti Švýcaři to u nás prodávají tak draho a tady to maji ve výprodeji.

Stejně tak značková obuv za 300 je "lákavá".

Je tady i hinduistický chrám. Právě když jsme přišli, končil obřad. Hinduisté neměli nejmenší problém nás vpustit dovnitř.

Už měli připravené nádoby na jídlo

K tomuhle pánovi jsme přicházeli z opačné strany. Hlasitě mluvil opřený o výjev na zdi. Vypadalo to jako že se modlí. Houby. Řval do mobilu způsobem, který jsme poprvé viděli loni v Jižní Americe. To se totiž nedrží telefon na tváři u ucha, ale mluví se přímo u mikrofonu. A poslouchá se zvuk přímo z reproduktoru. U nás jsem tenhle způsob telefonování nikdy neviděl.

Už i tady jsou ty rozmluvy s bohy nahrazovány internetem.

Hned za chrámem je podstatně vyšší hotel

Poslední kualalumpurské zastavení bylo na Náměstí nezávislosti (Merdeka square)
Je tady údajně nejvyšší vlajkový stožár na světě

Prý i jedno z nejfotografovanějších míst v KL. I fronta tam byla

Našli jsme stanici metra a odjeli se naposledy podívat na Petronas towers.
Najednou kolem nás projela dlouhá kolona aut s velkým policejním doprovodem. Na jednom byla japonská vlajka

spousta členů chranky

To je on - japonský korunní princ. Šel asi na vyhlídku z můstku v Petronas :-).

Policisté zastavili chodce asi na dvě minuty a žádné další manévry se nekonaly.

Předposlední foto věží, možná i s princem na můstku

Policejní motocykly

Věže naposledy

Nasedli jsme do auta a vyrazili na opět trochu adrenalinovou jízdu v KL. Ale za chvíli už jsme se vymotali z centra a najeli na dálnici směr letiště.
V cestě nám stála dvě nová moderní města postavená na zelené louce. Cyberjaya, orientovaná jako IT město a Putrajaya - nové hlavní město s vládními úřady.

Samozřejmě, že je tady i mešita

Na letišti jsme nejprve vrátili auto.
A pak přišel odpolední a večerní vrchol - přelet do Indie v lehací třídě AirAsia. Součástí této letenky je i vstup do jejich salónku na letišti v KL.

heslo na WiFi odpovídá jejich reklamnímu sloganu

Tak jsme se poprvé (a asi i naposledy) před letem přímo na letišti osprchovali, napapali, nabumbali a zainternetovali na rychlém internetu. Všechny fotky z KL v dnešním blogu jsem nahrál ještě na letišti.
Dost dobrý.
Pak jsme do letadla nastoupili jako první.
V celém bloku dvanácti lehaček byly obsazeny jen tři. My dva a jedna Indka na opačném konci. A přitom cena, za kterou jsem kupoval letenky, nebyla, těch mnoho měsíců předem, vyšší než obyčejná letenka pár týdnů před odletem.
Ukázalo se, že se nám to vyplatilo ještě víc než jsem původně myslel.
Chvíli předplánovaným odletem (19:00) kapitán oznámil, že se ještě čeká na několik cestujících. A zároveň řeší problém s nějakými zvazadly. Takže se odlet zpozdí asi o 15 minut. Za dvacet minut se znovu ozval, že už to je v pořádku. Ale teď je ve vzduchu směrem od Malajsie a Singapuru do Indie plno a musíme čekat až se na nás dostane řada. Nakonec jsme odlétali skoro o dvě hodiny později. My v lehačkách a s vlastním záchodem jsme, na rozdíl od některých obyčejných cestujích, neprotestovali. Celou dobu totiž letadlo stálo ještě u odletové haly.

V Indii je o 2,5 hodiny čas posunutý blíž k našemu. Takže jsme v předstihu proti Česku už jen o 3,5 hodiny.
V Dillí jsme přistáli v 23:45 místního času, tedy v hluboké noci našeho dosavadního malajského. To jsme ještě netušili, co nás čeká dál. Asi 15 minut jsme ještě popojížděli po letišti a čekali na volný výstupní chobot. Pak následoval čtvrthodinový přechod k imigračnímu. A tady to přišlo. Měli jsme zařízená e-Visa. Mají to pro ně moc hezky vymyšlené a hlavně to bezvadně zvládají organizačně. Tomu se nedá říkat jinak než chaos kombinovaný s neuvěřitelným klidem a pohodou za přepážkami. Otevřená jich byla asi čtvrtina. k tomu vedly dvě dlouhé fronty. A úředníci si ještě průběžně chodili odpočinout. Do toho přicházeli situaci skouknout asi nějací manažeři. Ti se asi divili, kde se ti lidé berou. Ve frontě jsme strávili skoro hodinu a půl.

Jak může tahle země, která ani nedokáže zvládnout očekávaný příjezd turistů na letišti, vyvíjet a vlastnit atomové zbraně. Nebo posílat rakety do vesmíru. To mi rozum nebere.

Naše zavazadlo už ani nejezdilo na pásu, ale naštěstí bylo spolu s dalšími složené na hromadě vedle něj. Z toho jsem měl docela obavu.
Na letišti na nás měl čekat taxikář, kterého nám "zdarma" poskytl hotel. Ven jsme se dostali po půl druhé v noci a on tam skutečně vydržel. Cestou nočním Dillí nám udělal malou exkurzi. Hned jsem si potvrdil, že tady bych jezdit autem opravdu nechtěl. KL byl ve dne tak stupeň tři proti zdejší noční čtyřce. Neosvětlená auta a nejen auta, pruhy nehrají žádnou roli, stále někdo troubí.
Očekávám, že ve dne to bude pětka. Praha bude mít hodnocení náročnosti tak jeden a půl.

Dorazli jsme k hotelu
Taxikář očekával nějaké spropitné za mnohahodinové čekání (dal jsem mu 500 rupií) a hotel nám naúčtuje jeho parkovací lístek z letiště (270 rupií). Takže přeprava zdarma stála asi víc než kdybych si vzal taxi na letišti. Ale byla to nejbezpečnější varianta.

Tady ještě používají papírovou knihu návštěv.

A úplným vrcholem dne bylo, že manželku v letadle začalo bolet v krku. Asi z těch přechodů z klimatizovaných prostor a zase do vedra. Tak si nasadila antibiotika.
Uvidíme, co bude po probuzení.

Den 25. - zvířátka od největšího až po nejmenší

Po snídani v královském hotelu v Pekanu nás čekalo asi 150 kilometrů ke státnímu záchrannému středisku slonů. Dnes se bohužel nedalo se slony koupat, tak si turisté mohli alespoň krmit mláďata.
Přitočila se k nám skupinka dívek, jestli si mohou s námi udělat fotku.
Tak jsme si potom udělali fotku taky

Takhle zblízka jsme slona ještě neviděli

Manželka se nejdříve trochu bála sloního chobotu

Pak si ale začala se slonem hrát. Dávala mu buráky po jednom až si skoro chobot ukroutil

A on neomylně tím prstem na chobotu zamířil správně

Tady už si to užívají oba

Jakmile ale došly buráky, sloni už nejevili žádnou snahu o kontakt :-).

Kousek od slonů je malá ZOO Deerland. Viděl jsem fotky na internetu, kde návštěvníkům půjčovali zvířátka k pohlazení. Viděl jsem i fotku s malajským medvědem. Ten bohužel na místě nebyl. I přesto si manželka mohla některé kousky pochovat.

Nejřív proběhlo krmení jelenů

Pak přišla krajta

a nakonec agamy

Třetím zastavením byly Batu caves na severním okraji Kuala Lumpur. Je to soustava posvátných hinduistických jeskyní. Nemá smysl abych je popisoval, když tady to někdo udělal dokonale.
Za nás to bohužel naplnilo zatím teoretické představy o Indii - špína a nepořádek kam se podíváš.
I když to je v Malajsii, kde je všeobecně poměrně čisto. Ale už před vchodem směrem od vlakové stanice to nevypadalo moc vábně. Viděl jsem i několik potkanů.

Tady se mi povedlo zachytit opici ve výskoku. Turisti je, na můj vkus, provokovali trochu moc. Osobně bych se bál opičího kousnutí.

Vstup do jeskyně vede po širokém schodišti

Půjčovna zahalovadel pro dámy (půjčme za 5 ringgitů, po vrácení dostanete 2)

Všude jsou nejrůznější sošky božstev

Ale i nahoře v jeskyni jsou obchody. Takhle si svatyni nepředstavuji

Poslední schody

Opice jsou stále ve střehu

Pohled směrem ke vchodu. Nejdůelžitějším objektem našeho zájmu se teď stal človíček pod schody v modrém

Ten asi dostal za úkol dopravit písek nahoru. Tak oslovoval turisty, aby vynesli pytel po schodech. Když už tam jdou.

Slepice, písek, odpadky. Kam se to položí, tam to zůstane. Ještě že nechtějí, aby se tady člověk zul.

Podle stavu plachet je vidět, že již mnoho let rekonstruují. A mnoho let asi ještě budou.

Je to nejvyšší socha bohyně Murugan na světě

Ještě jsme ve zdejší směnárně vyměnili našich zbylých 36 singapurských dolarů na indické rupie. A kurz byl slušný, směnárník si nechal zhruba 3% proti středovému kurzu.

Od Batu Caves jsme přejížděli asi 60 kilometrů k našemu hotelu ve městě Kuala Selangor. To je na západním pobřeží malajského poloostrova. Takže jsme během dneška přejeli celou Malajsii na šířku.
Naším večerním cílem byla totiž výprava k řece na světlušky. To je velká místní atrakce. Protože se mi nechtělo jet potmě do Kuala Lumpur, přespali jsme ve městě.
Lodní výpravy začínají logicky až po setmění. Před 8.hodinou večer. Lodičkou bez motoru nás vezli podél břehu. Na něm rostou specifické rostliny, které přitahují světlušky. Vypadalo to opravdu krásně, jako vánoční stromeček. Světlušky blikaly v pravidleném rytmu. A světýlek byly stovky, možná tisíce.
Zkoušel jsem fotit i na dlouhé časy, že by tam byly vidět linky. Ale jak světlušky blikají, není tam vidět nic.
Takhle vypadají všechny fotky.

Titul pro nejhůře fotografovatelný objekt tímto přebírají po kolibřících světlušky.

Dnes v hotelu manželka rozluštila šipky na stropě, které jsme už v hotelech viděli. Já jsem si nejprve myslel, že to je úniková cesta - to bylo v hotelu, kdy jsme byli v prvním patře. Pak že to je místo nosné zdi, kam se člověk má uchýlit při zamětřesení. Ale je to směr do Mekky pro modlitbu správným směrem.