Den 13. - Polack a Minsk

Snídani (palačinky) nám přinesli do pokoje přesně podle přání v 8:00. Starší paní byla hodně překvapená, když jsem jí dal 1$ bankovku. To zde asi není zvykem.
V městě Polack jsme měli pár vyznačených bodů. Byl to klášter, chrám a jeden z dalších středů Evropy. Ještě jsem se podíval do mapy. Udivilo mě, že se tady nějak moc ulic jmenuje po stejné osobě. Nakonec jedno byl prospekt a druhé ulice. Jdou paralelně vedle sebe a odděluje je pouze Kamunystičeskaja ulice. Tak jsme pátral a našel, že František Skorina dokonale spojuje Polack a Prahu. Překladatel bible do běloruštiny a tvůrce běloruštiny pracoval jako zahradník pro českého krále Ferdinada I. Dokonce v Praze zemřel. Pro Bělorusy to je evidentně velká osobnost a já jsem o něm nikdy neslyšel.
V Polacku nebyl nejmenší problém zaparkovat u jakékoliv památky. Aut je tady méně a bulváry jsou široké.

Katedrála byla bohužel ráno zavřená.

Přejeli jsme do centra na široký bulvár Františka Skoriny. Uprostřed něho je stromořadí s nejrůznějšími památníky a sochami. Už na začátku nás zaujalo jak intenzivně se všude uklízí a zametá. Sice používají staleté technologie březových košťat, ale účinek je dokonalý. Tady paní dokonce důkladně ometala celou fasádu.

Hned na začátku nemůže chybět pomník osvoboditelů Polacku. Já mám trošku problém když jsou u pomníků zbraně. Ale víme od nás (tank 23), že se jim to tak líbí.

Pomník unikátnímu běloruskému znaku "Ў"

Samozřejmě nemůže chybět Lenin. Mimochodem ta socha snad musí být z nějaké univerzální formy. Betonový prefabrikát nemá s uměním nic společného

Druhý náš cestovatelský střed Evropy

Následoval přejezd ke klášteru svaté Eufrazie. Je to fungující instituce.
Zvěčnili jsme si jednu odcházející paní u plotu, který asi Lukašenko rozdává všem. Stejný plot byl na stovkách metrů podél domů. Identické provedení, stále stejné barvy.

Ještě jsme si z dálky vyfotili jednu vycházející jeptišku

než jsme si přečetli striktní podmínky vstupu a šli se převléknout. Protože ženy nesmějí mít kalhoty, musí mít šátek a muži nesmějí mít krátké kalhoty. Je tam tam zároveň napsáno, že je zákaz fotit jeptišky. Ale my jsme si ji vyfotili ještě předtím.
Také platí, že se nesmí fotit uvnitř náboženských staveb v areálu.

Školní výprava mířila jinam než do kláštera. Na ulicích není vidět žádný rozdíl mezi oblečením u nás a tady.

V chrámu se k nám připojila stará paní a říkala ke kterému obrázku ještě máme jít, že mají velkou sílu. Manželka stačila odejít, tak jsem já ateista absolvoval přesun od ikony k ikoně. Pak mě ještě odvedla k velkému Ježíši na kříži jako symbolu mrtvých. Dole pod křížem byla dřevěná lebka a zkřížené kosti. Vedle nich ovšem bylo ještě dřevěné kladivo a štípačky. Tady jsme nejvíc litoval, že nemůžu fotit. Nakonec si paní řekla o peníze na léky. A na jeden dolar se moc netvářila :-).

Ještě jsme přešli do kaple, která je v rekonstrukci. Tam jsme byli svědky dvou věcí. Nejprve vyšla mladá jeptiška (novicka ?), která měla knír, že by jí ho většina mužů mohla závidět. V klášteře vzhled není podstatný.
Druhá situace byla mnohem lepší. Uvnitř kaple, kde byly krásné staré malby asi ještě před restaurací, s námi byla starší jeptiška. A rozpovídala se : "fotografovat se nesmí, to by byl hřích od vás. Kdybych vám to dovolila já, tak by to byl hřích ode mě. Ale kdybyste šli za matkou představenou, tak ta by vám to povolila." Asi ne zadarmo, že :-). Jan Hus proti podobným věcem "trošku" bojoval, ale stále to funguje.

Úžasně vonící karafiáty v klášterní zahradě

Následoval přejezd do Minsku. Asi 250 kilometrů nejprve po nerovných dvouproudých silnicích. Nejsou tam záplaty, ovšem výškově silnice neřeší. Maximální rychlost 90. Na tu se moc nehraje. Občas signalizované měřící kamery. Kromě průjezdu městeček reálná rychlost 100 - 110.
Znovu jsme narazili na "lidové" umění. Tentokrát byl plný celý lesík u restaurace.

Ještě nové zvířátko na značce

Jakmile jsme najeli na dálnici a potom obchvat Minsku, tak se kvalita vozovky hodně zlepšila. Můžeme jim závidět.
První minská zastávka - Stalinova linie. V Minsku to mají jako muzeum techniky a zároveň i jako tankodrom.

Zbývalo nám ještě centrum Minsku. Po širokých bulvárech se jezdí dobře, parkování není problém. První zastávkou byla velká knihovna z roku 2006. Před ní stojí socha našeho již známého Františka Skoriny.

Chtěli jsme dovnitř, abychom ji srovnali se supermoderní knihovnou v Helsinkách. Bohužel dnes bylo zavřeno, protože měli sanitární den :-). Fungovala alespoň vyhlídka. Minsk je hodně rozlehlé a hlavně zelené město.

Od knihovny jsme jeli kolem krásného chrámu do jediné čtvrti, která přežila válku.

Je to vlastně jen blok několika desítek domů. Dnes jsou chráněnou památkou.

Před cestou jsem měl obavu z hlídek na silnicích, zastavování a kontrol. Za celou dobu jsme viděli jen jednu kousek před Minskem. Tři policejní škodovky. Vybírali si náhodně a nás si vůbec nevšímali. Ani jsme nemuseli přibrzdit.

Den 12. - Vzhůru k Lukašenkovi

Po vynikající snídani jsme si udělali krátký pěší okruh v městečku, kde jsme nocovali.

Hlavní "atrakcí" dneška byl přejezd do Běloruska a zejména přechod hranic. Trasa téměř 450 kilometrů měla na lotyšském území dvě plánované zastávky. První byl vrchol Lotyšska - hora Gaiziņkalns.
Vrchol v nadmořské výšce 312 metrů byl ze všech pobaltských fyzicky nejnáročnější. Odhadem asi 400 metrů do kopce. Na vrcholu je několik lyžařských vleků a sjezdovek. Takový lotyšský Špindlerům Mlýn.
Co jsem netušil, tak to byla kvalita cesty. Naivně jsem myslel, že do lyžařského centra vede asfaltka. Nejprve jsme po prašné kamenité, ale rovné cestě jeli 19 kilometrů tam. A potom jinou cestou dalších 11 kilometrů zpět do civilizace.

Vrchol Lotyšska je ten kopec vpravo. Na tom levém je také vidět lyžařský vlek.

Horský hotel

Na konci sjezdovky mají v létě asi atrakci sjeď po zadku do rybníčku. Ale nikdo se tam nevyskytoval.

To je vrchol i s lotyšskou vlajkou. Tím jsme získali naprosto bezcennou trojkorunu pobaltských vrcholů.

Poslední krátká lotyšská zastávka byla ve městě Daugavpils. Mají tady na úseku asi 500 metrů hned čtyři velké kostely různých církví.
Prohlédli jsme si jen ten nejvýraznější - pravoslavný.

Knihovna modlitebních knížek. Tady si je věřící odkládají při odchodu z kostela.

Na hranice nám zbývalo asi 80 kilometrů. Přejížděli jsme přes přechod Paternieki - Grigorovshchina.
Nejprve jsme byli odbaveni na lotyšské straně. Byla naděle 17:08 a byli jsme jediné osobní auto ve frontě. Chtěli pasy, malý techničák a zelenou kartu. Už tady fungovala pouze ruština.
Přejeli jsme dál. Tady už byla krátká fronta. Před námi stála asi čtyři auta. Po asi patnácti minutách jsme přišli na řadu. Slečna úřednice, stále na lotyšské straně, přichází. Opět stejné dokumenty. Ona si vše potřebná přepsala do počítače. Poprvé jsme zotvírali všechny dveře u auta.

Přejíždíme přes další závoru na běloruskou stranu

Vjíždíme do speciálního pruhu pro návštěvníky Evropských sportovních her.
Po krátké chvíli čekání přišel pohraničník s tradičním modelem sovětské vojenské čepice široké tak, že neprojde dveřmi pokud si ji nesundá. Tomu jsme vysvětlili, že máme vstupenky. Byl milý a usmíval se. Vzal nás k odbavení dovnitř. Tam si s kolegyní naše dokumenty důkladně prosvítili, okopírovali a přepsali do počítače. Pak jsme pro něho zotvírali auto podruhé. Poslal nás do vedlejšího okénka k celníkům. Před námi bylo několik Bělorusů. Ti řešili problém, že si přivážejí nějaké zboží, ale je to dříve než po třech měsících od předchozího výjezdu do zahraničí. A to znamená nějaké poplatky. Po chvíli naštěstí přišla kolegyně a protože jsme návštěvníci her, byli jsme odbaveni přednostně. Zotvírali jsme auto potřetí a naposled. Dovolím si tvrdit, že kdybychom měli pod naším nepořádkem v kufru ukrytého ilegálního černouška, tak ho má dnes Lukašenko doma. Nikdo z prohlížejících se ničeho nedotkl, nic nezvedl, nikam se nepodíval.
Slečna si opět vzala veškeré dokumenty včetně vstupenek na hry. Zase si něco psala do počítače a pak nám vše vrátila. K tomu rusky doplnila informaci o nezbytné potřebě předložit nějaký z papírů při návratu. Vypadal jsem asi že nerozumím. Ona pro změnu angličtinou neovládala vůbec. Moje mluvená ruština není ideální. Jako ujištění, že jsem pochopil, ze mě vyšla věta : "Nam nužna bumažka, when we go back, da ?" Oboustranný úsměv a bylo hotovo. Závora se otevřela my jsme po 70 minutách opustili hraniční prostor.
Za celou dobu jsme nepotřebovali číst nebo dokonce vyplnit žádný dokument. Pracovali pouze úředníci. Stačil jeden můj podpis. Sice nevím, co jsem podepsal, ale snad nás za to nezavřou. To asi při normálním režimu přechodu hranic bude složitější záležitost.
Nikdo nechtěl vidět povinnou hotovost ve výši asi 20€ na osobu a den.
I přes ochotu a úsměvy - zlatá Evropská unie a volný přechod hranic bez otvírání dveří a ukazování dokumentů.

A teď jsme byli zvědaví, kam jsme vlastně přijeli. V Bělorusku StreetView nefunguje, tak předchozí virtuální prohlídka nebyla možná.
Nezbytný pomník padlým vojákům. Tady byl jen jeden se jménem a další čtyři bezejmenní.

Pak už následovaly veselejší obrázky. Nejprve roztomilá scéna na nějaké zemědělské stavbě.

Zatím vrchol lidové tvořivosti zobrazující asi roh hojnosti

Hlavně prasečí rodinka je vysloveně k sežrání

Bez růžového trpaslíka by ten domek vypadal fádně

Měli jsme to asi 80 kilometrů do města Polack, kde spíme. Od hranic jsme potkali první benzínku až po 65 kilometrech. Byla "normální" až na pro nás nový způsob tankování. Je potřeba vsunout pistoli do hrdla nádrže. Pak dojít k okénku a tam zaplatit. Varianta "plnou" není možná. Musel jsem říct kolik litrů. Zaplatil jsem bezkontaktně kreditkou. Cena benzínu je příznivá. Asi 18,50Kč za litr.

Okénko je polepené informacemi opravdu důkladně.

Měl jsem trochu obavu z nedělního příjezdu a socialistické otevírací doby. To se v Polacku ukázalo jako bezpředmětné. Otevírací doba není žádný problém. Výběr potravin v supermarketu rozhodně nevypovídá o nedostatku nabídky.

Hodně aut bylo u tohoto obchodu. Jedná se o něco jako Makro. Podstatně menší nabídka od smetáku po čaje.
Zaujala mě informace, že jednou za měsíc mají sanitární den.

Koupili jsme kilové balení sušených datlí z Arabských emirátů za necelých 40Kč.

Mají obrovský výběr cukrovinek v baleních od půl kila výš.

Úspěšně jsme dorazili do dnešního cíle. Na recepci hotelu opět samý úsměv a ochota.