Ekvádor (VI) - Jak ulovit kolibříka

Dnešek jsme strávili pohodově. Bez auta a většinou vleže pozorováním živočichů.
Už u snídaně připravili pochoutky pro motýly.

Poletovali i v zahradě a blízkém okolí.

Pak jsme vyrazili lehnout si na krytá lehátka a sledovat kolibříky u napáječek.
Řekněme si otevřeně, že ambice udělat podobné fotky jsem neměl. Nejsem fotograf, nemám ani super profi výbavu, ani nejsem až tak trpělivý. I přesto mě dopolední úlovky zklamaly. Oni se totiž kolibříci pořád hejbou. Do toho se otáčí i pověšené napáječky. Foťák je má problém zaostřit. Když se mu to povede, už jsou zase jinde. Syčáci.

Vyrazili jsme se podívat do městečka. Tam se ptáci poslušně zastavili a nechali se vyfotit.

Po návratu z "centra" jsme opět ulehli na skvělé zavěšené postele. Tentokrát jsem to zkusil s ručním ostřením. Bylo to šílené, ale výsledek byl přece jen lepší než dopoledne. Ty drobné čárky na fotkách jsou padající kapky. Odpoledně znovu začalo pršet.

Dnešní odpočinkový ptačí letecký den je předzvěstí finiše naší dovolené. Ten bude také letecký. Zítra se přesouváme na dvě noci do Quita, kde vracíme auto. Od neděle ráno do čtvrtka večer nás čeká celkem 6 letů během 5 dnů. Po trase Quito (Ekvádor) => Bogota (Kolumbie) => Rio de Janeiro (Brazílie) => Iguazu Falls (Brazílie, Argentina) => Rio de Janeiro => Lisabon (Portugalsko) se vracíme domů, do Prahy, do Podolí, ...

Ekvádor (V) - Přesun do Miindo (banány, banány, banány, ...)

Ráno jsme si po snídani šli pro auto do garáže u hotelu. Zjistili jsme, že mezi několika hosty byl i asi movitý rakvář. Alespoň podle pěkného auta. Ten parkoval hned vedle nás s dobře uloženým nákladem.

Hlavním cílem dnešního dne byl přejezd do městečka Mindo. Trasa měřila zhruba 340 kilometrů. Můj časový odhad, s ohledem na jízdu před dvěma dny, byl kolem 6 hodin. Skutečnost s drobnými zastávkami tomu odpovídala. Podstatnou část cesty nám pršelo.
Po necelé hodině se na levé straně silnice objevil veliký zábavní areál.

Něco jako Disney World včetně příslušných postaviček. Žádný návštěvník tam vidět nebyl.
Jestlipak o tom pan Disney ví ?

Následovaly desítky kilometrů banánových plantáží po obou stranách silnice. Ekvádor je největší světový vývozce banánů.

Na bilboardu je reklama na úžasné ochranné pytlíky na banánové trsy.

U jednoho z mnoha stánků s plody jsem zastavil Chtěl jsem jen dva kousky pro nás na cestu. Pán pochopil, že chci banány za celý dolar. Začal mi cpát několik kilo do igelity. NA druhý pokus už jsme se pochopili správně. Dva banány celkem za 10 centů. Tomu se říká dobrý obchod.

Kromě banánů a dalšího ovoce se podél silnice prodávaly i tyhle placky z juky. Stánky byly umístěny snad u všech zpomalovacích "skokánků". A že jich tady je. Tam se vůbec soustřeďuje obchod s ovocem i nápoji. V každém městě je to stejné.
Ochutnali jsme je, ale bylo to smažené a téměř bez chuti. Takže jsme je jenom ochutnali, ale nenajedli se.

Podobných stánků s tunami banánů bylo po cestě mnoho desítek, možná stovek.

Když jsme se nenajedli juky, kuřata nám už lezou ušima a prase nikde v dohledu, vyhrála to cukrárna.

Zbývalo nám asi 90 kilometrů trasy, která začala z nížiny stoupat do hor. Pořád pršelo a občas byla velká mlha. Blížili jsme se totiž k mlžnému pralesu v Mindo, kde je na dvě noci náš cíl. Všechno je tady až nepřirozeně zelené.

Doplnili jsme znovu nádrž u auta. Galon (3,78 litru) benzínu stojí kolem 2,1$ (extra = 92 oktanů) nebo 1,4$ (super = 87 oktanů). Cena paliva je v Ekvádoru více než lidová. Našemu auto stačí super.
Mindo je vyhlášené místo, kde má být vidět spousta kolibříků. Při pohledu ven i na předpověď počasí jsem měl obavy jestli vůbec kolibříci vylezou v dešti ven. Skoro pořád nám má pršet. Trochu jsem hledal na internetu a našel informace, že déšť je pro pozorování kolibříků to nejlepší počasí. Tak jsem pookřál a zítra ráno uvidíme.