Den 4 - jak mi umřel a zase obživl iPhone

Dnes nás čekala asi nejdelší trasa naší sicilské výpravy. Čistého času to podle navigace mělo být asi 3,5 hodiny. Realita byla trochu jiná, ale výsledku se to vykompenzovalo. Podle mých dosavadních zkušeností se na Sicílii jezdí trochu jinak než jak jsem zvyklý. Rychlostí limity jsou často z pohledu řidiče nesmyslné a nikdo je nedodržuje. Naprosto běžný limit je 50 nebo 70 kilometrů a bez problémů tam většina jezdí 70 - 100. To byl plusový přínos pro náš rychlostní průměr. Na druhou stranu ho srážela jízda v závěsu za pomalu jednoucími náklaďáky. Předjíždění je v zatáčkovitém kopcovitém terénu v jednoprodých silnicích těžké. A mám se ještě docela rád. Za celou dobu mi navigace hlásila dvě měřící kamery. Žádné úsekové, jen průjezdní. Policistu u silnice jsme ještě neviděli. Tady je krásný příklad. Nová dálnice s bezvadným povrchem a na ní opakovaně padesátka.

Jakmile se napojila na starou dálnici s horším povrchem, tak okamžitě šel limit na 110.

Stejně tak plná nebo dokonce dvojitá čára není problém pro předjíždění. Na druhou stranu se zatím všichni chovají ohleduplně. Já, neznalý místních nepsaných pravidel, se snažím třeba na křižovatkách raději čekat co udělají ostatní. Kupodivu se ani moc netroubí. A provoz na silnicích je spíše menší. Jen i ty hlavní silnice občas připomínají povrchem naše cesty bez zimní údržby. Děr a nerovností je hodně. Ve starých městech jsou úzké uličky často jednosměrné. A občas se v pravoúhlých zatáčkách hodí snímače na všech koncích auta. čím menší auto, tím jednoduší manévrování a parkování. Ale zatím jsem vše zvládnul i tím naším lehce naprůměrně velkým autem. V plánu byly dvě hlavní zastávky. První bylo chrámové údolí Valle dei Templi u města Agrigento. Je tady několik chrámů v různém stádiu rozpadu.

Ten nejzachovalejší je chrám Konkordie.

I v chrámovém údolí je socha stejného umělce jako včerejší Ikaros a Ikárie.

TByli jsme tu přes dvě hodiny. Asi patnáct kilometrů dále na západ je Scala dei Turchi. Bílá skála vybíhající do moře, po které se před pár lety ještě dalo chodit. Teď už je pod ochranou a vstup na ni není možný. Buď tedy pohled z pláže nebo z vyhlídkových míst na útesu. Případně z moře.

A tady přišla velká nepříjemnost. Mobil se mi po odpojení od ovladače dronu už nezapnul. Zato byl hodně ohřátý. Zkusil jsem ho v autě ochladit přímo z klimatizace a ani ťuk. Snaha o jeho vypnutí se nedařila. Uvědomil jsem si, že tam mám uložené všechny platební karty. Pár kusů jich mám naštěstí i fyzicky sebou. PINy si ale nepamatuji protože jsou uložené v mobilu, tedy přesněji na OneDrivu. Bez mobilu si už ani nezalétám s dronem. Bez mobilu se nedostanu do internetového bankovnictví. Docházel nám benzín, který jsem musel platit hotově. Ani po hodině iPhone nereagoval na prosby, ani mačkání různých kombinací tlačítek. Rozhodli jsme se dojet co nejdřív do našeho ubytování a tam se pokusit o nějaké řešení. Přinejmenším získat PINy ke kartám. Naštěstí jako často pomohl pan Google. rychle jsem našel klávesovou zkratku pro tvrdý restart iPhonu. Zafungovala na první pokus. Zatím jsem to nikdy nepotřeboval. Takže, jak říká Cimrman "vše se v dobré zvrátilo".

Cesta, den první a zároveň jak se rychle věci mění

Letadlo Praha Istanbul bylo zaplněné tak ze 30%. Měl jsem pro sebe celou trojsedačku.

rumunské Karpaty

Nové istanbulské letiště je obrovské. Pojíždění po přistání i před vzletem trvalo snad 15 minut. Alespoň se ale nemusí do autobusu jak tomu často bylo na tom starém. Ale detaily a řemeslnou práci tady zatím moc neřeší.

ještě i vánoční výzdoba

Večeře na letu do Bangkoku byla výborná. Kari a ten dezert dokonce vynikající.

Fronta na imigračním v Bangkoku. byla asi na 40 minut. Ale na rozdíl od Dillí to tady pružně organizují a snad všechny přepážky jsou otevřené.

Kapsulový hotel hned na letišti u vlakového spoje do centra

Mezi zdravotně hendikepované tady patří i mniši

Bydlím v hotelu Royal Bangkok China Town, který je v srdci China townu. Takhle to vypadá hned u výlezu u místního metra MRT.

¨¨

Do hotelu jsme se dostal asi v 9:45 a dřívější check-in mi nenabídli. Až od 14:00. Alespoň jsem si uložil zavazadlo a vyrazil směr chrámy Wat Pho a pak i za řekou ležící Wat Arun.

Badmintové míčky jsou evidentně hand made, možná i z bio peří.

Paní mě zaujala nůžkami, kterými stříhala opečené kousky z masových kuliček

Wat Pho (chrám ležícího Buddhy) - vstup za 200 bahtů - je velký komplex mnoha pagod.

Hlavní "atrakcí" je ohromný ležící umírající Buddha (46 x 15 metrů). Dovnitř se musí bez bot, tak si je každý nese ve svítivě zelené tašce.

Nohy jsou vykládané perletí

Uvnitř je manufaktura na drobné. Je možné si koupit mističku měděných mincí, které se potom jednotlivě hazí do mnoha mističek podél zdi. Asi pro štěstí.

Buddhovy vlasy zezadu

Druhý chrám Wat Arun je hned za řekou. Tu křižují neuvěřitelné počty lodí. Většina z nich jsou taháky na turisty. Jako první volbu dostanete
hop on - hop off za ceny 60 bahtů a výš. Přitom přímý spoj stojí 4 bahty.

Pak už jsem se nasměroval na hotel. Bylo vedro a dusno. Původně jsem měl v plánu ještě večerní trh, ale nějak mi chyběla energie. A ta mi chybí už od včerejška. Poznal jsem, že samotného mě to nebaví a je mi smutno. Chybí mi manželčiny dobré rady a její přítomnost. Vyzkoušel jsem si, že vlk samotář není pro mne vhodná poloha. Při představě čtyř týdnů v tomto rozpoložení jsem se rozhodl konat. Takže jsem zrušil všechna ubytování, domluveného taxikáře i pronájem auta. A objednal na úterní večer zpáteční letenku do Prahy. Ty jednosměrné nemají extra velký výběr za rozumné ceny. Takže Aeroflotem přes Moskvu se ve středu ráno vracím do Prahy, do Podolí, ...
A tak se z měsíčního putování stává předražený prodloužený víkend v Bangkoku. Greta by ze mě měla radost :-).

Kolem 19.hodiny se zvenku začalo ozývat hlasité bubnování. Když to trvalo už hodinu, oblékl jsme se a vyšel ven. Ulice kudy přes den projíždí hodně aut byla uzavřená. A dokonce nainstalovali i kontrolní bezpečnostní rámy. Všude stánky s jídlem. Asi to patří k oslavám blížícího se čínského nového roku.

Tady jsem si koupil lepkavou rýži s mangem