Našli jsme pár krátkých procházek v nižších polohách národního parku Tongariro. V tomto parku se natáčely scény do Pána prstenů. Už při příjezdu bylo vidět, že nahoře všech vrcholů sedí šedá mračna.
Potkali jsme první značku s upozorněním na výskyt kivíků.
Dole sice nebylo sluníčko, ale nepršelo. Větřík v těchto výšinách foukal jen mírný. Prošli jsme dvě krátké vycházky k vodopádům a na vyhlídku na vrcholy. Z toho jsme bohužel moc neměli.
Pak jsme jeli dál až k informačnímu středisku. Kousek nad ním je sada tras.
Naše volba i s ohledem na očekávané počasí padla na tu nejkratší Silica Rapids. A byla to dobrá volba. Cesta vedla mírně do kopce podél potoka. Většinou pralesem, občas přes rašeliniště. Už po cestě byl jeden úsek kamenů v potoce dokonale potažený „zlatem“. Ve skutečnosti to jsou sloučeniny hliníku a kysličníků železa.
Nahoru nám to trvalo asi 50 minut místo uváděných 75 minut. A bylo tam toho zlata v potoce spousta. Bohužel bez sluníčka to na fotografiích tolik nezáří.
Nikde nezmínil, že národním stromem Nového Zélandu je kapradí. Nejen dnes bylo po celé trase.
Ještě nějaké krásně červené bobule
Zpět na parkoviště jsme to zvládli za 40 minut. Jsme dobří.
Pak jsme zkusili vyjet nahoru až k lanovkám. Tento park je jediné místo na Severním ostrově, kde se lyžuje. Až nahoru se nám to nepodařilo, protože tam opravovali silnici. Ale i tak bylo vidět, že podmínky nebyly dobré. Vítr už tady měl úplně jinou sílu a šedivé mraky byly hodně blízko nás. Včera jsme se rozhodli správně.
Při zpáteční cestě ještě proběhla krátká zastávka v informačním středisku. A tam byla možnost si sáhnout na vycpaného kiwiho. Mají to tam výslovně dovoleno. Jeho peří je hodně jemné, skoro jako srst savců.
Na silnici jsem ještě zaznamenal dílo nějakého vtipálka. Na značku přimaloval kiwimu lyže. A vlastně proč ne
Bohužel počasí na naše zbývající dny nevypadá nejlépe. U Severního ostrova se totiž usadila nějaká zpropadená tlaková níže.
