Den 16. - orangutani II + jeskyně II + kachna III

Na osmou hodnu nám měli přivézt, a přivezli, auto z půjčovny Green Matrix. Místo objednaného Proton Saga jsme dostali lepší - malé MPV Perodua Alza. Ta zalená příšera má tedy v Malajsii jmenovce

Měli jsme v plánu dvě zastávky. První byla záchranná stanice orangutanů v Sarawaku = Semenggoh Wildlife Center. Podobně jako v Sepiloku v Sabahu mají dvakrát denně krmení - 9-10 + 15-16. Vstupné je tady ale jen třetinové. Cena 10MYR za osobu platí na celý den. Je to naše poslední možnost vidět je volně.

Přijeli jsme až kolem půl desáté, protože skutečná doprava neodpovídá teoretickým výpočtům v navigaci. Silnice jsou tady sice, na rozdíl od Sabahu, v téměř dokonalém stavu - za celý den jsme neviděli žádný výmol. Ale mají tady mnohem méně kruhových objezdů a místo nich světelné křižovatky. Nesynchronizované. Navíc cyklus červená/zelená se počítá na několik minut. Každý semafor tedy znamenal několikaminutové zpoždění. Ale nakonec to nevadilo.
Dopolední orangutani nebyli tak akční. Až na jednoho. Ten se sebral, slezl ze stromu směrem k návštěvníkům a vydal se do lesa pěšky.

Asi 30 kilometrů od orangutanů je jeskyně Fairy caves. A je moc pěkná. Vstup je ve výšce, tak postavili venkovní schodiště.

Kousek za vstupem je vhodné si chvíli přisvítit,

pak už jeskyni osvětlí denní světlo.

V jeskyni jsme strávili nejméně hodinu a vydali se zpět k orangutanům. Zastavili jsme se u jednoho ze zajímavých hřbitovů. Ty vypadají, jak kdyby tam byli Hobiti.

Zajímavý je i moderní křesťanský kostel, bohužel vnitřek byl zavřený

Na odpolední návštěvu orangutanů jsme dorazili asi ve 14:30. A už se bylo na co dívat. U hlavního místa krmení totiž visela zasloužilá matka se čtyřměsíčním miminkem.

To miminko musí zvládat veškeré matčiny pohyby. A drží se jen za její srst. Asi to bude kluk

Dvojice po dobrém jídle opustila krmelec a vydala se zpět do džungle.
Přemístili jsme se na druhé místo krmení. Tam byli také dva. Ale podobně jako ráno ne moc akční

Zato tam byly veverky zlodějky, které využívaly příležitost a přiživovaly se

Tady jsem pochopil, že orangutani nemají dvě ruce a dvě nohy jako lidé, ale mají vlastně čtyři ruce.

Po návratu zpět do hotelu jsme vyrazli na prohlídku města k řece a na večeři k "Čangovi" - tam kde jsem včera koupil dobré vepřové s rýží.

Poslední kachna naší cesty - do třetice. I s veškerým příslušenstvím vyšla na 330Kč.

Město Kuching znamená v malajštině kočka, takže jsou na mnoha místech jejich sochy.

Při zpáteční cestě se spustil tropický slejvák. A my nechali pláštěnky i deštník v hotelu. Tak jsme si vyprali v dešťové vodě.

Den 3. - Velká zeď (a pekingská kachna)

Dnešní den byl předem určený na návštěvu Velké zdi. Způsobů i míst jak ji v okolí Pekingu navštívit je několik. Místa jsou dvě nejčastější = Badaling a Mutianyu. Badaling je trochu blíž na severozápadě a Mutianyu je severovýchodně od Pekingu.
Do Badalingu jezdí víc návštěvníků a má přímé autobusové spojení. Věřili jsme si, tak jsme si vybrali tu méně navštěvovanou variantu (Mutianyu) abychom nezakopávali o davy turistů. Jak říká klasik : "Je to dál, zato horší cestou".
Našel jsem hezky popsaný postup cesty i s obrázky. A zafungoval. Díky popisu, i dalším nasbíraným informacím o nepoctivcích, jsme to zvládli bez zásadních komplikací. Už při nastupování do autobusu 916 se na nás a ještě jednu dvojici cizinců zaměřil jeden dopravák. Myslel jsem, že to je průvodčí. Prý nám ukáže kde vystoupit. Trvalo to skoro hodinu a dal nám pokyn k vystoupení. Měl jsem v offline mapě vyznačenou přestupní stanici asi o kilometr dál. On navíc vystoupil s námi. A šel ke svému autu, že nás na místo zaveze za 45 yuanů. Ani my, ani Kanaďanka s Australanem jsme do toho nechtěli jít. Měli jsme totiž původně jen přestoupit na další autobus H23. Raději jsme šli k nedalekému oficiálnímu taxi a domluvili cenu za 60. Pro nás čtyři dohromady. Taxikář nás odvezl v pohodě ke vstupu.

Takhle jsme viděli zeď z dálky. Tam nahoře je téměř neznatelná linka.

U brány jsme koupili vstupenky, jízdenku na shuttle bus a lanovku se skluzavkou. Tahle kombinace je za 160 yuanů za osobu.
Lanovkou nahoru a hned pod ní vede dlouhý tobogán. Jako v Praze na Proseku (jestli tam tedy ještě je).

Chůze po zdi je hlavně o různě vysokých schodech.

My jsme se vydali od lanovky doprava na jedno z vrcholových opevnění. Nejdřív z kopce a pak zase nahoru.

Dál už je cesta zazděná.

Po návratu k výchozímu bodu jsme šli kousek na opačnou stranu. Tak je vidět námi zvládnuté převýšení.

Na zdi jsme byli přes 2 hodiny a dolů jeli sešupem skluzavkou.
Při zpáteční cestě jsme chtěli vyzkoušet spojení bez taxíku. I když nás opakovaně oslovovali nejrůznější naháněči. Bohužel stanice těch obyčejných autobusů nejsou v okolí viditelně vyznačeny. Až na informacích nám dali vytištěný návod. Nechápu proč tam nejsou směrovky. Tedy chápu, někdo by neměl "černý" kšeft. Na autobus H23 jsme čekali asi 3/4 hodiny, takže cesta není z nejrychlejších. Ale na přestupní stanici nás paní průvodčí tentokrát správně upozornila. A místo odpovídalo mojí značce na mapě v mobilu. Jen jsme přeběhli silnici a hned jel autobus 916 do Pekingu.
Podle předpovědi počasí dnes v Pekingu svítilo sluníčko. Je faktem, že přes ten mlžný opar bylo alespoň vidět kroužek. Osobně mám o slunečném počasí úplně jinou představu. Prostě hnusně šedo. Stejně jako snad všechny budovy tady. Jak u nás za socialismu. Oni ti soudruzi asi všude milují bezbarevnost a uniformitu.

Ona ta vzdušná šeď nemusí být jen z výfuků. Všude je prach, na autech i na odložených lahvích od piva. Moc zdravé životní prostředí tady určitě nebude.

Dost pesimismu - šli jsme na kachnu :-). Kde jinde jít na pekingskou kachnu než v Pekingu.
Už před odjezdem jsem si v mojí mapě označil jednu nedalekou restauraci (v google mapě Old Beijing Manshunlou Roast Duck Shop).

Hned na první straně jídelního lístku trůnila.

Pro jistotu jsem prolistoval i zbytek nabídky, ale bylo jasné, že šance jiných jídel je mizivá. Kachna vyhrála. Přinesli nám ji naporcovanou bez kostí. Na jednom talířku maso s kůží, na druhém maso bez kůže a na třetím křupavá kůžička. K tomu tenké kulaté placičky, zeleninka a dresing ze sojové omáčky. Zapíjeli jsme to logicky čínským čajem.

Hůlky jsme taky zvládli. A byla to dobrůtka.

Platili jsme 150 yuanů za komplet.
Zítra bude Zakázané město a okolí. Pak večerní přelet do svobodnějšího světa s googlem, facebookem a snad i s barvami a sluníčkem. Jedeme do Hong Kongu.