Den čtyřicátýtřetí a čtyřicátýčtvrtý - Návrat domů

Dodatečně přidávám poslední část našeho putování kolem světa. Ve středu 30.dubna jsme měli dva cíle = dojet na letiště a hlavně zabalit naše zavazadla pro zpáteční cestu. Hrubé roztřídění do zavazadel proběhlo už na pokoji, ale část věcí jsme ještě měli v autě.
Jedinou plánovanou zastávkou byl náš populární Griffithův park. Třetí a poslední životní pokus vyšel. Dopoledne se nahoře dalo zaparkovat bez problémů.
Nápis Hollywood



Pohled na Los Angeles - konec není vidět.



Nahoře na chvílí zastavili i policisté na pěkných mašinkách



Sjeli jsme kousek dolů a tady proběhlo finální balení. Tedy to jsme si mysleli, ale o tom později. Opakované šopingy měly za výsledek naplnění všech zavazadel na maximum.
Poslední doplnění benzínu a cesta do půjčovny proběhly bez problémů. Jen to bylo pomalé. Spousta semaforů a opět se nekonala žádná zelená vlna.
Na letiště nás odvezl shuttle z půjčovny a hned jsme se postavili do fronty u odbavení Air New Zealand. Už tehdy jsme si všimli, že někteří cestující mají problém. Musí si zavazadla přebalit nebo doplatit. Probíhalo dost přísné vážení i příručních zavazadel. To se nám zatím nikdy a nikde nestalo. Air New Zealand má ten limit hodně nízký. Jedno příruční zavazadlo s váhou maximálně 7kg a k tomu dámská kabelka nebo tenká počítačová brašna.
Když na nás přišla řada, tak nám paní na přepážce zvážila nejdřív obě odbavená zavazadla = 25 + 23,5 kila při limitu 23kg. To ještě šlo. Nám bylo jasné, že příruční na tom budou ještě hůř 10 + 15. Takže dohromady skoro 15 kilo navíc. Tak jsme se do toho pustili jako u nízkonákladových aerolinek. Maximalizace oblečení na sobě a využití kapes. Takže na kraťasy přišly džíny, na tričko s krátkým rukávem outdoorové bundy. Notebooky skončily v igelitce = improvizovaná tenká počítačová brašna. Do kapes u bundy jsem rozmístil objektivy k foťáku, externí HDD, napájecí zdroje a těžší suvenýry. Knihy si přidala manželka do kabelky. Sice navlečení jako blázni, ale na druhý pokus jsme už prošli. Za odměnu nám paní na ta příruční zavazadla dala štítek, že jsou OK. Ještě před bezpečnostní kontrolou jsme se zase vysvlékli. Skoro jsem se v tom oblečení uvařil ve vlastním potu.
Kontrola proběhla bez komplikací. Hned jsme si to namířili k našemu gatu. Usadili jsme se a za chvíli hlásili, že bude provedeno další vážení příručních zavazadel před vstupem na palubu ! A prý kdo nesplňuje, má se jít udat k pultu a zaplatit za nadrozměrné zavazadlo. Manželka se začala bát. Já teda taky, ale dělal jsem hrdinu. Že když budou vážit, tak se jim tam zase obléknu. Naštěstí jen vyhrožovali a vážení už naštěstí nebylo.
Po průchodu k nástupnímu tunelu jsme zahlédli naše letadlo. ¨
Byla to létající reklama na film Hobbit



Let do Londýna proběhl v pohodě. Díval jsem se na několik dílů nové série Big Bang Theory a později i spal.
Spoj British Airways do Prahy měl hodinové zpoždění. Přesto jsme doma s manželkou stihli na prvního máje i potmě zajít na zahradě pod rozkvetlou třešeň.
A tím jsme naší cestu kolem světa úspěšně zakončili.

Na úplný konec ještě trochu statistiky našich dopravních prostředků :

letadlo = 42000 km
auto = 8300 km
vlak = 1700 km
loď = 150 km
autobus = 120 km
taxi = 15 km
kolo = 10 km
pěšky = nepočítaně

Den čtyřicátýdruhý - Los Angeles

Náš poslední přejezd byl poměrně krátký - kolem 150 mil. Jako první jsme tedy stihli ještě poslední expresní shopping v Karlových Varech. Tedy přesněji řečeno ve městě Carlsbad asi 30 mil od San Diega. Manželka totiž nutně potřebovala ještě dokoupit kalhoty v jiné barvě než už měla. Při té příležitosti se tam náhodou vyskytla i další úžasná kabelka.
Nebyl problém se zastavit i na pláži. Bylo tady víc surfařů než jsme viděli na Havaji. To čekání na vlny by mě asi nebavilo.





Na pláži byly i jiné duny než písečné.
¨


Pak už jsme se nasměrovali na místo našeho posledního ubytování v Los Angeles. Dnes bylo hodně teplo - v jednu chvíli 99 stupňů pana Fahrenheita. Takže 37 stupňů našich. I jinak se teplota pohybovala přes 30.
Vyrazili jsme na okružní jízdu na místa, kde jsme už dříve byli. Ale neměli jsme tehdy dost času nebo nám to úplně nevyšlo.

Hollywood bulvár a hvězdy na chodníku



Tam byli i nejrůznější "umělci" a exoti





Letos jsem si vybral desku na místě, kde ty hvězdy na chodníku začaly



Pak následoval nápis Hollywood



A nakonec místo, kde se nám před čtyřmi lety nepodařilo zaparkovat - Griffithova observatoř. A nepovedlo se to ani letos. Trefili jsme se do západu slunce. Tehdy jsem seděl v autě na parkovišti já a letos se úlohy zhostila manželka.

Takhle byly osvícené mrakodrapy při pohledu z příjezdové cesty



A nahoře jsem chytil poslední chvíle západu slunce za hory



Zítra odpoledne odlétáme domů. A už se těšíme na řízek s bramborovým salátem :-).

Den čtyřicátýprvní - návštěva ZOO a jak se z nás stali potenciální teroristé nebo přinejmenším špióni

Dnešní snídaně byla trochu pestřejší. K motelové klasice přibyly jogurty, vajíčka i ovoce.
S ohledem na manželčino zdraví jsme vyrazili na hlavní dnešní atrakci až kolem 10.hodiny. Jeli jsme do místní ZOO, která je považována za jednu z nejlepších na světě. Cena vstupenky (po uplatnění kupónu z internetu) byla 40$ za osobu. Takže žádná laciná zábava. Po příjezdu na veliké parkoviště jsme si v automatu vytiskli zaplacené lístky.
První věcí byla projížďka dvoupatrovým autobusem.



Ta slouží k základní orientaci. Pak už se chodí po vlastních, dá se jet lanovkou nebo použít místní autobus typu hop on - hop off, který projíždí ZOO. Musím říct, že tahle část mi přišla nezajímavá a zdálo se mi, že pražská zahrada je přinejmenším srovnatelná. Jakmile jsme ale vystoupili a začali chodit, tak se ukázalo, že je toho na malé ploše k vidění opravdu hodně. A to nemluvím jen o těch největších místních oblíbencích - pandách a koalách.









Mají tady i gorilí rodinku jako v Praze. Samec je taky pěkný kousek





Hroch tady má průzračně čistý bazén a je na něj krásně vidět. Uhnízdil se přímo u skla akvária.



Koalích medvídků tady mají nejvíc mimo Austrálii. Někteří jsou ve výběhu (nejčastěji nahoře na kmenu) sami, jiní mají společnost.





Většinou ale chrápou.



Koal je tolik, že se žádná fronta netvoří. To u pandího pavilónu může být čekací doba v desítkách minut. My jsme měli štěstí, že jsme tady v pondělí. Trvalo nám to maximálně 5 minut v řadě.





Jak je vidět, je to zasloužilá matka.



Zdaleka jsme neprošli ZOO celou,. Ale určitě to je nejlépe udělaná, kterou jsme zatím viděli.

ZOO je součástí Bilboa parku. V něm jsou i další atrakce. Několik různých druhů zahrad nebo budovy postavené pro výstavu v roce 1915. Všechny stavby jsou ve španělském stylu.



Na tuto část jsme si půjčili tohle šlapací vozítko









Naše poslední dnešní plánovaná cesta vedla k majáku na poloostrově Point Loma. Je to národní park. Naše navigace neměla problém najít směr ke starému majáku. Ovšem stráž u vjezdu na ponorkovou základnu amerického námořnictva měla problém s námi a pokusem o průjezd. Po zkušenosti z města Pensacola na Floridě mi nepřišla divná informace na ceduli u vjezdu, že bude provedena stoprocentní kontrola ID návštěvníků. Na Floridě nás bez problémů nechali projet do leteckého muzea. Tady ne. A kdyby nám jen vysvětlili cestu a otočili nás. Ne, to by bylo moc jednoduché. Byli jsme okamžitě, jak píše přítel Cimrman, přinejmenším sprostí podezřelí. Sice netušíme z čeho, ale auto jsme museli odstavit a neměli jsme z něj vystoupit. Kolem auta chodil voják s vlčákem. Naše pasy si jiný voják odnesl a s někým komunikoval. Pak chtěl další průkaz totožnosti. Dostal český řidičák. Přišel znovu s otázkou jak dlouho jsme v USA a jestli je auto z půjčovny. PAk jsme si všiml, že přišla nějaká policistka a studuje naše dokumenty. I ona přišla k nám a zajímalo jí kde bydlíme, kdy odlétáme a dokonce chtěla vidět letenku. Ještě, že všechny dokumenty mám elektronicky v iPhonu. S manželkou jsme vtipkovali, že o dnešní večeři a zítřejší snídani budeme mít postaráno od amerického eráru. Naštěstí k tomu nedošlo. Strávili jsme tam snad hodinu. Nakonec nám paní kapitánka poděkovala za spolupráci a vrátili nám doklady. Dokonce i vysvětlili cestu. Omluvili se, že maják už bude zavřený.

Tak tady je fotka kousek od majáku. Jeden z mnoha vojenských hřbitovů



Po pár stovkách metrů už byla jen závora s jasnou informaci, že je zavřeno. Nezbývalo tedy nic jiného, než se otočit zpět. I tentokrát nás navigace posílala na základnu.
Zítra se přesouváme do Los Angeles.

Den čtyřicátý - z Arizony zpátky do Kalifornie

Letos poprvé jsme absolvovali typickou americkou motelovou snídani. Tousty, marmeláda, vločky, džus. A byly i vaflopalačinky se sirupem. Jednou za čas se to sníst dá. Uvidíme, čím nás zítra překvapí snídaně v motelu Best Western v San Diegu.
Manželce naštěstí začala antibiotika zabírat, ale přesto jsme dnes nemohli podnikat nic fyzicky náročného. Když jsem hledal zajímavosti po cestě (highway číslo 8), tak nejčastější názory byly nudná cesta a nic kolem není vidět. Musím přiznat, že to tak z velké části je. Měli jsme před sebou asi 350 mil. Z toho první polovina byla projížďka pouští s celkem asi deseti mírnými zatáčkami.
V Arizoně jsem zaznamenal několik šerifů hledajících úlovek. Na tempomatu jsem raději nastavil rychlost 75 MPH a pak už jenom držel volant. Dělalo mi ale problém neusnout.
Postupně z okolí mizely kaktusy Saguaro. Nejprve je nahradilo křoví a následně kamenitá poušť.



Po přejezdu do Kalifornie jsme chvíli jeli podél hraničního plotu mezi USA a Mexikem. Ale bál jsem se tam zastavit a vyfotit ho. Bylo tam opakovaně psáno Emergency stopping only.
Po pár desítkách mil bylo kontrolní stanoviště.



Do většiny aut jen nahlídli a prošli kolem se psem. Nás pustili hned bez prohlídky. Nevypadáme moc mexicky.

O další kus dál byly z dálnice vidět krásné písečné duny. Tak jsme sjeli z dálnice a na chvíli zastavili. A nebyli jsme zdaleka sami. Vyšplhat nahoru a fotka z pouště je na světě.



Nejen ještěrky nechávají stopy v písku



Od dálnice to je skutečně jen kousek



Pak už cesta začala být zajímavější. Přišly kopečky,začala se vyskytovat i vegetace. Kolem dálnice právě krásně kvetly juky. Často převyšující výškou člověka.







Manželce se udělalo trochu lépe. Takže musela proběhnout další zastávka v outletu. V San Diegu asi 100 metrů od mexické hranice. Tady většina nakupujících i prodavačů používá jako primární jazyk španělštinu. Doplnili jsme tedy znovu šatník i botník. I na kabelku tentokrát došlo. Jen jsem zvědavý, jak se nám to vejde do kufrů. Ale to už je manželčina starost.

Den třicátýdevátý - Saguaro a trocha komplikací

Po včerejším vynuceném stěhování do jiného motelu, mi dnes ráno žena řekla, že jí bolí v krku. V plánu jsme měli NP Saguaro, kam se moc těšila. Je to park plný kaktusů a jméno dostal po typickém kaktusovém symbolu Arizony.
Nasadili jsme antibiotika a dopoledne jsme strávili na pokoji.
Potom manželka trochu oživla a chtěla do parku. Je to pro nás asi 60 mil daleko a něco přes hodinu jízdy jedním směrem. Po cestě byli hodně aktivní policisté. Dva hříšníky chytili a několik šerifů stálo různě v zákoutích u silnic.
Už cestou k parku je spousta kaktusů. Při první fotozastávce jsem zjistil, že při tom hektickém odjezdu jsme nechal baterku do zrcadlovky v nabíječce. Takže jsme měli k dipozici jen manželčin kompakt. Tohle tedy byla už třetí komplikace během necelého jednoho dne. Bylo zataženo a navíc nám i opakovaně pršelo, což v Arizoně není až tak typické.
Park jsme si samozřejmě projeli i tak. V parku je několik druhů kaktusů a právě začínají kvést. Je tu žlutá, bílá, oranžová a červená barva. Za týden, za dva to asi bude na stráních krásně barevné.







Bílý květ saguaro kaktusu



Nezbytné bezpečnostní upozornění na výskyt chřestýšů






Cestou zpět jsem byl nakupovat v místní samoobsluze. Bylo vidět, že Mexiko je blízko. Nabídka jídla i surovin byla jiná než jsme znali doposud. Pražené vepřové kůže a tence nakrájené sádlo. To mi dali ochutnat. Chutnalo to jako naše škvarky, ale nebylo to slané. Nakonec jsem koupil k večeři výborná žebírka.
Zítra se přesouváme zpět na pobřeží - do San Diega. Po včerejší zkušenosti jsem ještě změnil ubytování i tam.
Bohužel předpověď počasí vypadá jako ta dnešní. Uvidíme, jaká bude realita. Hlavně aby antibiotika zafungovala.

Den třicátýosmý - jak jsem si do poslední chvíle myslel, že nebude o čem psát

Dnešní den sloužil hlavně k přesunu. Na cestě jsme neměli žádnou turistickou zajímavost a celková vzdálenost byla 370 mil. Chvíli jsme si ráno přispali. Manželka ještě projevila přání vyfotit si známou ceduli na vjezdu do Las Vegas. Tu jsme totiž neviděli ani při naší cestě v roce 2010.
Když jsme přijeli na místo, tak parkoviště bylo plné. Navíc se tam vyrojili Brazilci ze dvou autobusů. Všichni se samozřejmě chtěli vyfotit



I jeden z Elvisů se tam ukázal. Brazilci nepochopili, že za fotku s ním chce zaplatit. Tak nakonec "zbaběle" utekl.



Pak už následovala poměrně dlouhá cesta většinou nehostinnou krajinou. Dostali jsme se do míst v Arizoně, kde už začínají růst velké kaktusy. Tohle byl jeden z prvních, kterého jsme si všimli



Postupně se objevily i rozvětvené Joshua Tree. Nakonec jsme jeli několik desítek kilometrů podél kaktusů na okolních stráních.

Jediná dnešní plánovaná aktivita měla být a byla šoping číslo 3 v Phoenixu. Ten dnešní outlet byl o dost menší než ty lasvegaské. Měl jen asi 90 obchodů. Ale bylo tam o dost méně lidí. Značky, zboží i ceny srovnatelné jako Las Vegas.
Nakupování jsme ukončili už potmě. Zbývalo nám asi 40 mil do motelu. Veškeré ubytování vybírám s ohledem na dobrý poměr cena/očekávaná kvalita. Samozřejmě za přiměřené peníze. Bezpodmínečným požadavkem je nekuřácký pokoj se samostatnou koupelnou. Ideálně s internetem v ceně. Volbu se snažím ověřovat hodnocením hostů na booking.com a/nebo na tripadvisoru. Zpravidla s hodnocením alespoň 8 z 10. Bohužel v okolí města Eloy byl ten výběr problematičtější. Nakonec jsem zvolil Travelodge Casa Grande se spokojeností 6,6 z 10. S tím, že to tak hrozné nebude a dvě noci přežijeme. Bohužel to bylo horší než moje očekávání. Pozitivní je, že jsme přežili. I proto, že manželka v prvním nabídnutém pokoji nebyla spokojená s čistotou povlečení. A už cestou k pokoji byl na chodbách nepříjemně cítit cigaretový kouř. Reklamoval jsem pokoj. Ovšem i ten náhradní na tom byl podobně. Recepční ani moc neprotestoval, když jsme chtěli vrátit peníze. Je to vůbec poprvé, kdy se nám něco takového stalo.
Hned vedle byl motel DaysInn. Už jsme dříve párkrát tenhle řetězec vyzkoušeli a bylo to v pohodě. Nejprve jsme si ale šli pokoj prohlédnout. Otevřeli jsme dveře. Tam se svítilo a hrála televize. Manželka znejistila. Ale bylo to alespoň čisté. Recepční nám vysvětlila, že asi jen pokojská zapomněla vypnout.
Přinesli jsme kufry do pokoje a tam bylo u umyvadla saranče. To má manželka taky ráda. To jsem ulovil a vyhodil.
Nakonec jsem musel před spaním dát před dveře kufr. Abychom slyšeli, kdyby si někdo v noci přišel pro naše orgány.
P.S. Tenhle motel Days Inn jsem původně neobjednal, protože měl hodnocení jen 5,0 z 10. Ale to jsem ženě raději neřekl. Tak snad ty dvě noci tady zvládneme.