Den třicátý - vodopády, údolí a ukrajinský prodavač kokosů

Po předchozích dvou intenzivně prožitých dnech (víc jak 13 hodin každý den na cestách), jsme dnešek pojali méně dynamicky. Spíše už se jednalo o kratší přesuny.
Nejprve přímo v Hilu Rainbow waterfalls. Šli jsme tam hned ráno - kolem osmé. Je šance vidět duhu. Bohužel sluníčku se zpoza mraků moc nechtělo.



Asi dvacet mil severně leží asi nejproslulejší místní vodopády - Akaka Falls.

Ty jsou na návětrné straně. Tudíž srážky zásobují vodopády padající do stotřicetimetrové hloubky v dostatečném množství. A okolní příroda je krásně zelená. Všude spousta mechu. Je to deštný prales jako na Novém Zélandu.



U Akaka Falls se sluníčko objevilo. A byla vidět i duha.



Chvíli jsme se zastavili i v městečku Honomu, které je kousek odparku u dálnice. Tam jsme si vyzkoušeli některé druhy ovoce - rambutan, obrovské liči i kokosový ořech. Čerstvé, každé ráno trhané na místě. K tomu ještě džus z cukrové třtiny se zázvorem. A to byla dobrota.
To všechno nám překvapivě nabízel Ukrajinec. Už tady nějakou dobu žije. Asi by mě nikdy nenapadlo, že první kokosový ořech v životě mi připraví Ukrajinec na Havaji.



Jeho stánek s ovocem



Ještě jsme si dali havajskou specialitu shave ice a výbornou zmrzlinu se zázvorem.

Chyběla nám poslední zastávka Waipio Valley. Jede se ještě dál na severozápad. Tohle údolí je často na fotografiích a obrazech. Bohužel sluníčko bylo kryté mraky a tak fotka má jen informační hodnotu.



Dole se nachází další z černých pláží. Do údolí se dá sjet autem. Ale výhradně skutečnou čtyřkolkou. Výslovně je napsáno, že vozidla kategorie AWD tam nesmějí. A u vjezdu je hlídač.
Pak už "domů" do Hila připravit se na přesun. Brzy ráno letíme na další havajský ostrov Maui.

Den dvacátýdevátý - zelená pláž, dokonalý hotdog a nejvyšší hora světa

Pláž se zeleným pískem, na kterou jsme si v pondělí netroufli, byla naším dnešním prvním cílem. Cesta na místo trvala autem dvě hodiny. Pak jsme se namazali a nasadili sluneční klobouky zakoupené v Macy´s. Tam jsem jim, mimochodem prý to viděli úplně poprvé, ukázal platbu bezkontaktní kreditkou Citibank. Jak je vidět, tak jsme Ameriku v některých věcech předběhli.

A vyrazili jsme na prašnou cestu. Odvoz na místo čtyřkolkou jsme s díky odmítli. Místy by cesta byla sjízdná i pro normální auto



ale často to je tankodrom se spoustou cest



A pak jsme ji uviděli.



Jsou to čtyři kilometry a trvalo nám to asi 45 minut.
Byli jsme tam asi dvacet minut úplně sami. Než přijela terénní auta a pár lidí nepřišlo, stejně jako my, pěšky.
Písek obsahuje zelená zrníčka olivínu







Po návratu do auta jsme byli vyčerpaní vedrem a celí špinaví od prachu. Jeli jsme už na známé místo z pondělí = Whittington Park. Je to kousek (asi 25mil) směrem zpět na Hilo. Cestou se projíždí přes městečko Naalehu. To je tím nejjižnějším v celých USA. Právě probíhal trh. Hlad byl a hotdog lákal. Tohle byl ten úplně nejlepší párek v rohlíku co jsem kdy měl.



Takže kdybyste náhodou jeli kolem, tak se u tohohle stánku zastavte. Třiceticentimetrový hotdog za to stojí



Hned za pár zatáčkami je naše místečko. Tentokrát jsme zalehli pod rozkvetlý ibišek.



Ve stínu jsme si dali Haagen Dazs zmrzlinu a zase měli havaj.
Na lávě v moři byl krab, jehož mimikry se s prostředím úplně nesešly



Při odjezdu se s námi přišlo rozloučit asi deset koček. Tahle měla nejkrásnější oči



Ve tři odpoledne přišel další přesun. Předpověď počasí na dnešek byla téměř ideální pro cestu na horu Mauna Kea. Je to nejvyšší hora na světě, pokud se měří od jejího kořene. Z téhle cesty jsem měl trochu strach. Na silnici vedoucí na vrchol nesmějí auta z půjčovny. Navíc se důrazně doporučuje použití čtyřkolky. Část cesty je prašná (5 mil), ale poslední tři míle už je zase asfalt.
Pročetl jsme mnoho internetových diskuzí a viděl nějaká videa z cesty. Rozhodl jsem se tedy zariskovat s naším dvoukolákem Nissan. Ale pouze když bude odpovídající počasí.
Tady je snímek, jak vypadá prašná cesta



Občas jsou na cestě varhánky a stoupání je i kolem 15%. Nebylo to nakonec tak hrozné, ale za mokra bych to nezkoušel. O sněhu nebo ledu ani nemluvě. Tuto sobotu tam předpovídají na vrcholu mráz.
Výjezdem na vrchol ve výšce téměř 4200 metrů jsme si udělali rodinný výškový rekord v autě. Ten náš absolutní drží Pikes Peak s 4300 metry. Tam to ale bylo vlakem.

Byli jsme nad mraky. Výhledy za tu cestu stály.
Vrcholy Mauna Kea (vlevo) a Mauna Loa (vpravo). Mauna Loa je o pár desítek metrů nižší, ale je mnohem rozlehlejší. Obě hory v podstatě tvoří celý ostrov Big Island.



Na vrcholu Mauna Kea jsou vědecké teleskopy (běžně nepřístupné návštěvníkům vrcholu). Vrchol je braný jako jedno z nejlepších míst na světě pro pozorování vesmíru. Není tady rušení od světelných zdrojů.





Hory jsou pokryté spoustou jednotlivých malých kráterů.



Po návratu do návštěvnického centra o asi 1000 metrů níž jsme si počkali na komentované sledování hvězd. A to bylo skvělé. Když nastala absolutní tma, tak si průvodce vzal laserové ukazovátko a jako v planetáriu dělal zasvěcenou přednášku. Jen místo na strop planetária ukazoval do vesmíru. Nezapomenutelný zážitek spojený s dokonalým promrznutím.



Tohle jsem vyfotil obyčejnou zrcadlovkou bez stativu (podepřenou kelímkem od čaje :-) ).To množství normálně neviditelných hvězd je neskutečné.



A zase jsme tedy měli "noční směnu". Domů jsme dojeli kolem deváté večer.

Den dvacátýsedmý - želvy a okružní jízda

Ráno v sedm, přesně podle domluvy, nám Charlotte připravila snídani. Zeptala se co bychom rádi viděli. A já, že živé želvy. Dostali jsme radu, že na 100% jsou na Black Sand Beach. Takže první cíl byl jasný. Jeli jsme tam asi hodinu a půl. A provoz byl pohodový, silnice krásná, počasí dokonalé.
Našeho současné auto - Nissan Altima



Černá pláž má skutečně černý písek z lávy. A želvy jsme na místě našli celkem čtyři. Měli jsme štěstí, protože byl odliv. Všude je napsáno, že se k nim návštěvníci nemají přibližovat blíž než na 15 stop.
Nebylo tu přecpáno turisty, za hodinu přijel jediný autobus, jinak jen pár aut. To se mi líbí.



Jakmile voda začala stoupat, želvy se vydaly k vodě.





Takhle vypadá celá černá pláž, kde jsou želvy (karety zelené)






O kousek dál je krásné klidné místo Whittington Park. Znovu jen pár aut, stín pod stromy, stolky s lavičkami i toalety. Tady jsme si na hodinku udělali havaj na Havaji.



Pohled od silnice při odjezdu



Na ostrově Big Island je i vůbec nejjižnější místo USA. Dá se tam dostat trochu užší, ale stále asfaltovou silnicí. Na konci silnice je rozdvojka na to nejjižnější místo a na pláž se zeleným pískem.



My jsme nejdřív jeli na ten nejjižnější bod. Tam mají odvážlivci skokanský můstek. Děvče na snímku odvahu hledalo, ale nenašlo.



Její přítel to chvilku předtím zvládl. A nahoru vylezl po zavěšeném kovovém žebříku



Vrátili jsme se k rozcestí a vyrazili směr zelená pláž. Ta je bohužel pro normální auto nedostupná. A pěšky bychom to v plném slunci nedali.

Když už jsme byli tak daleko, chtěl jsem si objet větší část ostrova přes město Kona, tak abychom se vrátili do Hilo přes Saddle Road. To je silnice vedoucí v sedle mezi zdejšími čtyřtisícovými vulkány Mauna Kea a Mauna Loa.



Celkem jsme dnes najeli skoro 400 kilometrů. Big Island je skutečně velký. Ale vše bez nejmenšího problému.
Takhle pohodově a příjemně jsem si Havaj představoval.