Ekvádor (IV) - Cuenca a park El Cajas

V noci se nám v Cuence spalo dobře. Nikde v okolí se nekonala pouť a tlampače se taky neozvaly. Měli jsme zatím asi vůbec nejhezčí hotel na naší cestě. Krásně zrenovovaný Los Balcones.

Výborná snídaně a z oken výhled na modré věže Katedrály. Na těch věžičkách jsou české dlaždičky :-).

Po odhlášení z hotelu jsme si auto ponechali na parkovišti a vyrazili tentokrát ve dne znovu do centra. Katedrála byla otevřená, vstupné se neplatí. Ani jsme nenašli kasičku, kam vždy dáme nějaký příspěvek.

Uvnitř je socha Jana Pavla II.

Právě probíhá nějaká rekonstrukce. Zaujalo mě jak používají lehké kovové lešení, ale vzájemně ho spojují bambusem.

Hlavní oltář je impozantní

¨
Z Katedrály jsme vyšli na květinový trh. Bylo tam také okénko, kde prodávali červený nápoj agua de Pitimas připravovaný řádovými sestrami. Údajně z bylinek. Chtěl jsem to vyzkoušet. Byl to ale chuťový humus.

Zvláštní prodej jahod

Kontrast mladší a starší generace v oblékání

Po poledni jsme vyrazili z Cuency směr naše dnešní mezistanice město Milagros. Navigace nás navedla na rozkopanou silnici z města. Byl to neskutečný tankodrom. Trvalo nám skoro půl hodiny než jsme se dostali na asfaltku označenou E25. Ta prochází přes krásný přírodní park El Cajas. Ten je plný krásně zelených kopečků, vodopádů a jezírek.

Žijí v něm i divoké lamy.

Cesta po E25 byla o dost příjemnější než ta včerejší přes E35. Aut, autobusů i kamionů bylo méně. A kolotoče se tudy také nestěhovaly. Ale klikaté to bylo taky pěkně. Sjíždělo se z hor téměř do roviny moře. Poslední kilometry sjezdu byly v mlze a za stálého deště. Pak jsme se ocitli v úplně jiném Ekvádoru - v tropech. Vypadalo to tady jako v peruánském Iquitosu u Amazonky. Tekly tady řeky plné vody do blízkého moře. Zahlédli jsme i motorové tříkolky. A teplota spolu s vlhkostí vzduch šla nahoru.
Místo prasátek tady mají u stánků kraby

Na polích roste cukrová třtina, banány a další tropické plodiny.
Do města Milagros jsme dorazili odpoledne kolem čtvrté. Ubytování máme v tomto hotelu. Srovnání s tím včerejším je těžké. Ale je to skoro za poloviční poeníze.

Město Milagros nic moc. Všude samí prodejci všeho možného. Ale stále platí, že všichni jsou milí a nikdo neobtěžuje.
Ve zverimexu se dají koupit kuřátka nebo třeba kachničky

Na ulici grilují i něco podobného našim špekáčkům

Byli jsme i v supermarketu. Opět jsem si vyzkoušel schopnost přijmout platbu kreditní kartou. Znovu jsem zablokoval pokladnu na několik minut. Probíhala kontrola pasu, opisování údajů do prodejního systému a prodavač chtěl vědět moje telefonní číslo. Když jsem se ho zeptal jestli umí anglicky, tak si raději nějaké vymyslel.

Ekvádor (III) - Nejhorší jsou kolotoče

Celou noc hrála venku muzika, ale bylo to trochu dál od domu. Okna s jedním sklem tady rozhodně nemají za účel tlumit okolní zvuky. Stejně jako škvíry mezi okny dovolují kvalitní nepřetržitou ventilaci. V 06:35 opět začalo vysílání z amplionů před okny - asi 20 metrů vzdušnou čarou. Možná budí každý den indiány do práce. Jiná země, jiný mrav.
Vzbudili i manželku, která se díky nepřetržité zvukové kulise nevyspala do růžova :-(. Můj spánek je naštěstí obecně lepší a byl jsem už v době začátku vysílání vzhůru.
Podíval jsem se na předpověď počasí na našem dalším místě - v městě Latacunga poblíž sopky Cotopaxi. Nic moc - bez sluníčka, mraky a střídavý déšť. A to i na dva dny dopředu. Chtěl jsem manželce udělat radost a vymyslet nějaký lepší program. Vzpomněl jsem si, že v původních plánech byla návštěva města Cuenca. To je údajně nejhezčí ekvádorské město. Má pro nás jedinou nevýhodu - vzdálenost 550 kilometrů. Navigace říkala něco o 7,5 hodinách jízdy. Zítra tam má být sluníčko, původní objednaný hotel jde zrušit bez sankcí, tak jsme do toho šli. Vyrazili jsme hned po snídani v 8:30.
Celou cestu jsme jeli po slavné panamerické dálnici. Ta je v Ekvádoru označena jako E35. Zpočátku cesta slušná, víceproudá, před Quito kousek jeden proud, pak zase pár kilometrů krásná nová dálnice. Jenže na téhle cestě jezdí všechno. Dodávky, velké náklaďáky, autobusy, cisterny a nejhorší vůbec byly kolotoče. Ty tedy přišly na řadu až na konci.
Krajina je tady úžasná, takové jihoamerické Švýcarsko. Zelené louky, políčka, kravičky. Prostě krása pro oči.

Cesta vedla tzv. Avenue of Volcanoes. Kolem jsou totiž sopky, některé z nich přes 6000 metrů vysoké. Bohužel počasí nám nepřálo. Chvílemi pršelo a všechny vrcholy byly ukryté v mracích.
Tohle je ten vůbec nejvyšší zdejší vulkán Chimborazo. Je to vlastní vůbec nejvyšší bod na naší Zemi - kvůli zploštění Země je vrchol dál od středu než Everest.

Cesta ubíhala pomalu. Za 4 hodiny jsme urazili něco přes 200 kilometrů. Ve městech, kterými jsme projížděli (bylo to utrpení) se najednou začala objevovat prasata na ulici.

Vždycky tam měli celé syrové prase a u toho kotlík, ve kterém pekly kousky vepřového ve vlastní šťávě. U jednoho stánku jsem zastavil a ochutnal. Bylo to výborné. Ovšem paní viděla cizince, tak nahodila cenu - kousek za 1$. Kousek znamenalo jedno sousto. Tak si paní vydělala jen ten dolar za vzorek.

Zpátky k těm kolotočům a hlavně k jízdě na zdejších silnicích. Zvykám si. První den jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, jak ti řidiči riskují. Předjíždějí na dvou plných čarách. Už to taky dělám. Dnešní cesta byla z větší části tvořena serpentinami, neustálým klesáním a stoupáním. Když tam člověk chytí dlouhý kamión a na něm složenou housenku od kolotočů, která jede rychlostí 25 do kopce a 30 z kopce, tak by vraždil. Nebo nezbývá nic jiného, než rozjet auto na dvojku na 50 a protáhnout se přes dvě plné čáry kolem housenky. Za chvíli jsme ale narazili na železnou konstrukci kolotoče ještě navíc s přívěsem. To znamenalo celý manévr znovu. A tu housenku jsme předjížděli celkem třikrát. Po prvním předjetí nás navigace poslala na asi kratší trasu přes město. Ve skutečnosti to ale bylo delší. Housenka se dostala znovu před nás. Po dalších asi deseti kilometrech jsme museli udělat hygienickou přestávku. Těsně před návratem na silnici kolem nás projela housenka. Takže jsme si její předjetí zopakovali potřetí.
Taky jsme potkali dvě dlouhé cisterny. Jednu jsem předjel, na druhou jsem si netroufal kvůli nepřehledné silnici. To ale neunesl řidič té předjeté cisterny a začal předjíždět mě i tu cisternu přede mnou. Neskutečné a hlavně nebezpečné věci se tu dějí na silnicích. O autobusech ani nemluvě. Ty najednou zastaví nebo se naopak rozjedou často bez varování.
Rychlostní omezení se téměř nikdy nedodržuje. Je to podobné jako v Turecku.
Ale přežili jsme to. Celá cesta do Cuency nám trvala 10 hodin čistého času. Průměrná rychlost 55km/h.

Hned po ubytování jsme vyrazili na chvíli do centra. A mají to tady opravdu krásné. V recepci nám řekli, že město je naprosto bezpečné. Takže i po setmění jsem si troufal chodit s foťákem na krku. A skutečně bez nejmenších problémů.