Vzbudili i manželku, která se díky nepřetržité zvukové kulise nevyspala do růžova :-(. Můj spánek je naštěstí obecně lepší a byl jsem už v době začátku vysílání vzhůru.
Podíval jsem se na předpověď počasí na našem dalším místě - v městě Latacunga poblíž sopky Cotopaxi. Nic moc - bez sluníčka, mraky a střídavý déšť. A to i na dva dny dopředu. Chtěl jsem manželce udělat radost a vymyslet nějaký lepší program. Vzpomněl jsem si, že v původních plánech byla návštěva města Cuenca. To je údajně nejhezčí ekvádorské město. Má pro nás jedinou nevýhodu - vzdálenost 550 kilometrů. Navigace říkala něco o 7,5 hodinách jízdy. Zítra tam má být sluníčko, původní objednaný hotel jde zrušit bez sankcí, tak jsme do toho šli. Vyrazili jsme hned po snídani v 8:30.
Celou cestu jsme jeli po slavné panamerické dálnici. Ta je v Ekvádoru označena jako E35. Zpočátku cesta slušná, víceproudá, před Quito kousek jeden proud, pak zase pár kilometrů krásná nová dálnice. Jenže na téhle cestě jezdí všechno. Dodávky, velké náklaďáky, autobusy, cisterny a nejhorší vůbec byly kolotoče. Ty tedy přišly na řadu až na konci.
Krajina je tady úžasná, takové jihoamerické Švýcarsko. Zelené louky, políčka, kravičky. Prostě krása pro oči.
Cesta vedla tzv. Avenue of Volcanoes. Kolem jsou totiž sopky, některé z nich přes 6000 metrů vysoké. Bohužel počasí nám nepřálo. Chvílemi pršelo a všechny vrcholy byly ukryté v mracích.
Tohle je ten vůbec nejvyšší zdejší vulkán Chimborazo. Je to vlastní vůbec nejvyšší bod na naší Zemi - kvůli zploštění Země je vrchol dál od středu než Everest.
Cesta ubíhala pomalu. Za 4 hodiny jsme urazili něco přes 200 kilometrů. Ve městech, kterými jsme projížděli (bylo to utrpení) se najednou začala objevovat prasata na ulici.
Vždycky tam měli celé syrové prase a u toho kotlík, ve kterém pekly kousky vepřového ve vlastní šťávě. U jednoho stánku jsem zastavil a ochutnal. Bylo to výborné. Ovšem paní viděla cizince, tak nahodila cenu - kousek za 1$. Kousek znamenalo jedno sousto. Tak si paní vydělala jen ten dolar za vzorek.
Zpátky k těm kolotočům a hlavně k jízdě na zdejších silnicích. Zvykám si. První den jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, jak ti řidiči riskují. Předjíždějí na dvou plných čarách. Už to taky dělám. Dnešní cesta byla z větší části tvořena serpentinami, neustálým klesáním a stoupáním. Když tam člověk chytí dlouhý kamión a na něm složenou housenku od kolotočů, která jede rychlostí 25 do kopce a 30 z kopce, tak by vraždil. Nebo nezbývá nic jiného, než rozjet auto na dvojku na 50 a protáhnout se přes dvě plné čáry kolem housenky. Za chvíli jsme ale narazili na železnou konstrukci kolotoče ještě navíc s přívěsem. To znamenalo celý manévr znovu. A tu housenku jsme předjížděli celkem třikrát. Po prvním předjetí nás navigace poslala na asi kratší trasu přes město. Ve skutečnosti to ale bylo delší. Housenka se dostala znovu před nás. Po dalších asi deseti kilometrech jsme museli udělat hygienickou přestávku. Těsně před návratem na silnici kolem nás projela housenka. Takže jsme si její předjetí zopakovali potřetí.
Taky jsme potkali dvě dlouhé cisterny. Jednu jsem předjel, na druhou jsem si netroufal kvůli nepřehledné silnici. To ale neunesl řidič té předjeté cisterny a začal předjíždět mě i tu cisternu přede mnou. Neskutečné a hlavně nebezpečné věci se tu dějí na silnicích. O autobusech ani nemluvě. Ty najednou zastaví nebo se naopak rozjedou často bez varování.
Rychlostní omezení se téměř nikdy nedodržuje. Je to podobné jako v Turecku.
Ale přežili jsme to. Celá cesta do Cuency nám trvala 10 hodin čistého času. Průměrná rychlost 55km/h.
Hned po ubytování jsme vyrazili na chvíli do centra. A mají to tady opravdu krásné. V recepci nám řekli, že město je naprosto bezpečné. Takže i po setmění jsem si troufal chodit s foťákem na krku. A skutečně bez nejmenších problémů.
Žádné komentáře:
Okomentovat