Ekvádor (III) - Nejhorší jsou kolotoče

Celou noc hrála venku muzika, ale bylo to trochu dál od domu. Okna s jedním sklem tady rozhodně nemají za účel tlumit okolní zvuky. Stejně jako škvíry mezi okny dovolují kvalitní nepřetržitou ventilaci. V 06:35 opět začalo vysílání z amplionů před okny - asi 20 metrů vzdušnou čarou. Možná budí každý den indiány do práce. Jiná země, jiný mrav.
Vzbudili i manželku, která se díky nepřetržité zvukové kulise nevyspala do růžova :-(. Můj spánek je naštěstí obecně lepší a byl jsem už v době začátku vysílání vzhůru.
Podíval jsem se na předpověď počasí na našem dalším místě - v městě Latacunga poblíž sopky Cotopaxi. Nic moc - bez sluníčka, mraky a střídavý déšť. A to i na dva dny dopředu. Chtěl jsem manželce udělat radost a vymyslet nějaký lepší program. Vzpomněl jsem si, že v původních plánech byla návštěva města Cuenca. To je údajně nejhezčí ekvádorské město. Má pro nás jedinou nevýhodu - vzdálenost 550 kilometrů. Navigace říkala něco o 7,5 hodinách jízdy. Zítra tam má být sluníčko, původní objednaný hotel jde zrušit bez sankcí, tak jsme do toho šli. Vyrazili jsme hned po snídani v 8:30.
Celou cestu jsme jeli po slavné panamerické dálnici. Ta je v Ekvádoru označena jako E35. Zpočátku cesta slušná, víceproudá, před Quito kousek jeden proud, pak zase pár kilometrů krásná nová dálnice. Jenže na téhle cestě jezdí všechno. Dodávky, velké náklaďáky, autobusy, cisterny a nejhorší vůbec byly kolotoče. Ty tedy přišly na řadu až na konci.
Krajina je tady úžasná, takové jihoamerické Švýcarsko. Zelené louky, políčka, kravičky. Prostě krása pro oči.

Cesta vedla tzv. Avenue of Volcanoes. Kolem jsou totiž sopky, některé z nich přes 6000 metrů vysoké. Bohužel počasí nám nepřálo. Chvílemi pršelo a všechny vrcholy byly ukryté v mracích.
Tohle je ten vůbec nejvyšší zdejší vulkán Chimborazo. Je to vlastní vůbec nejvyšší bod na naší Zemi - kvůli zploštění Země je vrchol dál od středu než Everest.

Cesta ubíhala pomalu. Za 4 hodiny jsme urazili něco přes 200 kilometrů. Ve městech, kterými jsme projížděli (bylo to utrpení) se najednou začala objevovat prasata na ulici.

Vždycky tam měli celé syrové prase a u toho kotlík, ve kterém pekly kousky vepřového ve vlastní šťávě. U jednoho stánku jsem zastavil a ochutnal. Bylo to výborné. Ovšem paní viděla cizince, tak nahodila cenu - kousek za 1$. Kousek znamenalo jedno sousto. Tak si paní vydělala jen ten dolar za vzorek.

Zpátky k těm kolotočům a hlavně k jízdě na zdejších silnicích. Zvykám si. První den jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, jak ti řidiči riskují. Předjíždějí na dvou plných čarách. Už to taky dělám. Dnešní cesta byla z větší části tvořena serpentinami, neustálým klesáním a stoupáním. Když tam člověk chytí dlouhý kamión a na něm složenou housenku od kolotočů, která jede rychlostí 25 do kopce a 30 z kopce, tak by vraždil. Nebo nezbývá nic jiného, než rozjet auto na dvojku na 50 a protáhnout se přes dvě plné čáry kolem housenky. Za chvíli jsme ale narazili na železnou konstrukci kolotoče ještě navíc s přívěsem. To znamenalo celý manévr znovu. A tu housenku jsme předjížděli celkem třikrát. Po prvním předjetí nás navigace poslala na asi kratší trasu přes město. Ve skutečnosti to ale bylo delší. Housenka se dostala znovu před nás. Po dalších asi deseti kilometrech jsme museli udělat hygienickou přestávku. Těsně před návratem na silnici kolem nás projela housenka. Takže jsme si její předjetí zopakovali potřetí.
Taky jsme potkali dvě dlouhé cisterny. Jednu jsem předjel, na druhou jsem si netroufal kvůli nepřehledné silnici. To ale neunesl řidič té předjeté cisterny a začal předjíždět mě i tu cisternu přede mnou. Neskutečné a hlavně nebezpečné věci se tu dějí na silnicích. O autobusech ani nemluvě. Ty najednou zastaví nebo se naopak rozjedou často bez varování.
Rychlostní omezení se téměř nikdy nedodržuje. Je to podobné jako v Turecku.
Ale přežili jsme to. Celá cesta do Cuency nám trvala 10 hodin čistého času. Průměrná rychlost 55km/h.

Hned po ubytování jsme vyrazili na chvíli do centra. A mají to tady opravdu krásné. V recepci nám řekli, že město je naprosto bezpečné. Takže i po setmění jsem si troufal chodit s foťákem na krku. A skutečně bez nejmenších problémů.

Ekvádor (II) - Otavalo a okolí

Celou noc (byla sobota) hrála venku hlasitá hudba. Skončilo to až po šesté ráno. V sedm pro změnu začal hrát místní rozhlas z tlampačů. A na ty koukáme přímo z okna. Máme diskotéku v pokoji.
Tato noc byla také první, kdy mi byla zima. Musel jsem se přes prostěradlo přikrýt vlněnou dekou.

Náš hotýlek

Výhled z okna na Otavalo a sopku za ním

Náš dnešní program byl volnější. Vodopády Peguche a kráterové jezero Cuicocha následované prohlídkou náměstí a trhu v Otavalo.

Už včera, ale i dnes, jsme tady několikrát viděli škodovky - Fabie a Octavie.

Vodopády Peguche leží v parku, který je na kopci na městečkem Otavalo. Měli jsme to tam asi 4 kilometry. Parkoviště za 1$. V Ekvádoru je oficiální měnou americký dolar. Vstupné dobrovolné. Ale všichni návštěvníci se musí zapsat do knihy (jméno, věk, země, číslo pasu, důvod návštěvy).
Všechno je tady krásně zelené

U vodopádku jsme jsme přešli na druhou stranu říčky. Za chvíli jsme došli ke stavení. V něm byla integrovaná jeskyně inků, muzemum i restaurace.

To je ta restaurace (kterou jsme nenavštívili)

V parku je i jezírko s údajně termální vodou.

Po lanovém mostě jsme se dostali na správnou stranu říčky a zamířili zpět ke vstupu do parku. Tam jsou nejrůznější stánky s jídlem i suvenýry.
Tady se teprve dávaly suroviny do pánve.

Manželka si vyzkoušela netradičního kulicha.

Ekvádorci mají na domech rádi zdobené věci a často i výrazné barvy. Tady je příklad místního podnikatelského baroka.

Tenhle stánek nás zaujal nejvíc. Paní už měla kuřecí kousky hezky ugrilované

Tohle jsou placičky ze sladkých brambor. Je to jako naše opečené škubánky.

K plnému talíři (3$) byla k dispozici pálivá salsa v libovolném množství.

S manželkou jsme si opravdu pochutnali. A kostičky dostal tenhle pejsek

Pak jsme jeli přímo k jezeru Cuicocha. Vstup volný, jen je potřeba se opět zapsat do knihy návštěvníků.
Uprostřed jezera jsou ostrovy

Ty je možné obeplout na malých motorových člunech. Byla tam docela fronta a čluny jenom dva. Raději jsme si ušli kousek hřebenové trasy kolem jezera.

Čmeláci mi přišli stejní jako u nás

Po návratu do Otavalo jsme šli poprvé v Jižní AMeriice do supermarketu. V Brazílii jsme ho nepotřebovali, v Peru neviděli, tak až tady. Byl docela malý (tak polovina Lidlu) a dalo se zaplatit kartou. Ale k identifikaci jsem musel ukázat pas, na účtenku dopsat jeho číslo a ještě telefonní číslo. Asi aby mi mohli poděkovat za útratu 12,5$.

Dnes byla neděle a všude se pohybovali načančaní lidé. Místním dámám to moc sluší ve vyšívaných halenkách.

Na ulicích se samozřejmě prodává všechno možné k jídlu. Tady to byl rambutan

Zaujalo mě i tohle. Už v Peru to prodávali. Pro děti. Chtěl jsem to zkusit a očekávání se naplnilo. Ochucený tuhý sníh z bílků.

Na ulicích jsme neviděli žádné díte v kočárku. Všechny se nosí buď v náručí nebo na zádech.

Místní mladíci odpovídají mojí představě indiána. Snědí a dlouhé černé vlasy mají většinou svázané do copu.

Hlavní náměstí v Otavalo

I tady poletoval krásný kolibřík

Trochu pršelo, tak se tuláci šli schovat pod střechu baru.

Ulice v centru Otavalo jsou upravené a na rozdíl od Peru tady není bordel.

Červená karkulka na zdi základní školy. Že všechno ohledně bezpečnosti není asi ideální ukazuje zapíchané sklo na vrcholu plotu

Zmrzlinář si vozí kompletní výbavu na korbě

Pak už přišel trh. Je to jen ten turistický. Protože místní nejslavnější indiánský byl včera (sobota). Ale my jsme přijeli až k večeru. Dají se tady koupit slavné panamské klobouky.

Spousty ručně dělaných suvenýrů

Manželka si opět vybírala další lamí šály ze široké nabídky.

V Peru byla jen koka, tady se veřejně prodává i marihuana.

Teď je tady 21:30 a venku stále hraje muzika na pouti. Snad to zabalí dřív než v šest ráno.

Ekvádor (I) - Jak jsme dobyli rovník

Ráno, přesněji řečeno v noci, jsme vstali v 02:30. Na 3:00 jsme měli objednaný normální taxík. Ne motorovou tříkolku. Ve 2:55 jsme snad dvě minuty usilovně budili spícího recepčního.
Na letiště jsme dojeli během 20 minut. Překvapilo nás, že všechna zavazadla do podpalubí kontrolovaly dvě specialistky. Asi na letišti v Iquitos nemají velký rentgen.

Hned poté jsme prošli přes kontrolu příručních zavazadel. Tam rentgen měli. Ovšem moje plná láhev vody prošla bez nejmenších problémů.

Následoval první dnešní let Iquitos - Lima. Proběhl v pohodě. V Limě jsme pro jistotu počkali u pásu jestli nám náhodou na pás nevyjede naše zavazadlo odbavené až do Ekvádoru. Naštěstí nevyjelo. Měli jsme skoro čtyři hodiny času do druhého odletu. A taky hlad. Zkusili jsme nějaké čínské občerstvení a za poslední SOLy se najedli do syta. V Limě na letišti je bohužel internet zdarma jen na 10 minut.
Druhý dnešní let Lima - Quito měl skoro 30 minut zpoždění na odletu kvůli velkému provozu na letišti v Limě.
V letadle bylo nutné vyplnit nějaké formuláře pro ekvádorské úřady - podobné jako předtím v Peru.
Do země nás pustili bez problémů. Je bezva, že pro všechny navštívené země máme bezvízový styk.
Hned za východem byla boudička AVISu. Zaplatil jsem jen půjčovné a odmítl pojištění za 33$ za den. Šílené. Před odjezdem jsem se pojistil na výpůjčku v Ekvádoru i u Iguazu Falls v Brazílii za asi 30Ł.
Zároveň nám řekli, že s autem nemůžeme ve čtvrtek jezdit v Quito. Je tam tolik aut, že tímto způsobem omezují jejich provoz. Naštěstí tam přijedeme až v pátek.
Dostali jsme objednané Chevrolet Aveo (cena 271$ na 7 dnů s neomezeným počtem km). Zároveň si půjčovna zablokovala hrozivých 5000$ za spoluúčast na kreditce. Ještěže mám vysoký limit. Okamžitě mi opakovaně volali z Citibank (teď už vlastně Raiffeisenbank) kvůli ověření transakce. Protože mám všechna příchozí volání blokovaná, poslali mi i SMS.

A vyrazili jsme na sever. Směr městečko Otavalo s jedinou zastávkou na cestě. Projížděli jsme přes rovník.

Tady je důkaz z kompasu v iPhonu, že jsme byli správně. A že GPS funguje.

Tohle místo je jediné přesně zaměřené přímo od geodetů ekvádorské armády. Ostatní místa mají někdy větší, někdy menší odchylku.

O místo se stará nezisková organizace, která za vstup vybírá 2$ za osobu. Byli jsme tam s manželkou sami. Tedy kromě výběrčího a zároveň i průvodce. Opravdu se nám věnoval a vysvětloval i historii měření ještě z doby inků. Pak nám nabídl nějaká DVD a tištěné publikace. Dali jsme mu za ně 20$ příspěvek.
Mají to tu udělané pěkně.

To je on - rovník.

Zbývala nám cesta do ubytování - Hotel Curiňan. Začalo nám vydatně pršet a informace o umístění hotelu na booking.com nebyla správně. Napadlo mě chytit taxíka a nechat ho jako vodiče, aby nás dovedl na místo. To se povedlo, ale bylo to dost náročné. Jak jsem sháněl taxíka, tak jsme zmokl. Okamžitě se nám zamlžilo auto zevnitř a já skoro vůbec neviděl ven. Taxikář znalý místních poměrů to hnal jako o závod. Fakticky jsem měl strach na spoustě křižovatek projet stejnou rychlostí jako on. Ale nakonec jsme to zvládli.
Rodinný hotel vypadá dobře a jeho majitelé jsou moc milí.
Za těch pár hodin je pro nás Ekvádor velice příjemnou změnou po Peru. Tam té chudoby a nepořádku bylo hodně. Tady je to zatím "skoro" jako v Evropě. Silnice dobré, jen řidiči mají přece jen trochu jinou mentalitu. Dvojitá čára a svícení v silném dešti jim moc neříká.