Ekvádor (II) - Otavalo a okolí

Celou noc (byla sobota) hrála venku hlasitá hudba. Skončilo to až po šesté ráno. V sedm pro změnu začal hrát místní rozhlas z tlampačů. A na ty koukáme přímo z okna. Máme diskotéku v pokoji.
Tato noc byla také první, kdy mi byla zima. Musel jsem se přes prostěradlo přikrýt vlněnou dekou.

Náš hotýlek

Výhled z okna na Otavalo a sopku za ním

Náš dnešní program byl volnější. Vodopády Peguche a kráterové jezero Cuicocha následované prohlídkou náměstí a trhu v Otavalo.

Už včera, ale i dnes, jsme tady několikrát viděli škodovky - Fabie a Octavie.

Vodopády Peguche leží v parku, který je na kopci na městečkem Otavalo. Měli jsme to tam asi 4 kilometry. Parkoviště za 1$. V Ekvádoru je oficiální měnou americký dolar. Vstupné dobrovolné. Ale všichni návštěvníci se musí zapsat do knihy (jméno, věk, země, číslo pasu, důvod návštěvy).
Všechno je tady krásně zelené

U vodopádku jsme jsme přešli na druhou stranu říčky. Za chvíli jsme došli ke stavení. V něm byla integrovaná jeskyně inků, muzemum i restaurace.

To je ta restaurace (kterou jsme nenavštívili)

V parku je i jezírko s údajně termální vodou.

Po lanovém mostě jsme se dostali na správnou stranu říčky a zamířili zpět ke vstupu do parku. Tam jsou nejrůznější stánky s jídlem i suvenýry.
Tady se teprve dávaly suroviny do pánve.

Manželka si vyzkoušela netradičního kulicha.

Ekvádorci mají na domech rádi zdobené věci a často i výrazné barvy. Tady je příklad místního podnikatelského baroka.

Tenhle stánek nás zaujal nejvíc. Paní už měla kuřecí kousky hezky ugrilované

Tohle jsou placičky ze sladkých brambor. Je to jako naše opečené škubánky.

K plnému talíři (3$) byla k dispozici pálivá salsa v libovolném množství.

S manželkou jsme si opravdu pochutnali. A kostičky dostal tenhle pejsek

Pak jsme jeli přímo k jezeru Cuicocha. Vstup volný, jen je potřeba se opět zapsat do knihy návštěvníků.
Uprostřed jezera jsou ostrovy

Ty je možné obeplout na malých motorových člunech. Byla tam docela fronta a čluny jenom dva. Raději jsme si ušli kousek hřebenové trasy kolem jezera.

Čmeláci mi přišli stejní jako u nás

Po návratu do Otavalo jsme šli poprvé v Jižní AMeriice do supermarketu. V Brazílii jsme ho nepotřebovali, v Peru neviděli, tak až tady. Byl docela malý (tak polovina Lidlu) a dalo se zaplatit kartou. Ale k identifikaci jsem musel ukázat pas, na účtenku dopsat jeho číslo a ještě telefonní číslo. Asi aby mi mohli poděkovat za útratu 12,5$.

Dnes byla neděle a všude se pohybovali načančaní lidé. Místním dámám to moc sluší ve vyšívaných halenkách.

Na ulicích se samozřejmě prodává všechno možné k jídlu. Tady to byl rambutan

Zaujalo mě i tohle. Už v Peru to prodávali. Pro děti. Chtěl jsem to zkusit a očekávání se naplnilo. Ochucený tuhý sníh z bílků.

Na ulicích jsme neviděli žádné díte v kočárku. Všechny se nosí buď v náručí nebo na zádech.

Místní mladíci odpovídají mojí představě indiána. Snědí a dlouhé černé vlasy mají většinou svázané do copu.

Hlavní náměstí v Otavalo

I tady poletoval krásný kolibřík

Trochu pršelo, tak se tuláci šli schovat pod střechu baru.

Ulice v centru Otavalo jsou upravené a na rozdíl od Peru tady není bordel.

Červená karkulka na zdi základní školy. Že všechno ohledně bezpečnosti není asi ideální ukazuje zapíchané sklo na vrcholu plotu

Zmrzlinář si vozí kompletní výbavu na korbě

Pak už přišel trh. Je to jen ten turistický. Protože místní nejslavnější indiánský byl včera (sobota). Ale my jsme přijeli až k večeru. Dají se tady koupit slavné panamské klobouky.

Spousty ručně dělaných suvenýrů

Manželka si opět vybírala další lamí šály ze široké nabídky.

V Peru byla jen koka, tady se veřejně prodává i marihuana.

Teď je tady 21:30 a venku stále hraje muzika na pouti. Snad to zabalí dřív než v šest ráno.

Peru (I) - Lima

Noční přesun na letiště dopadl přesně podle plánu. Objednané taxi nás ve 3 hodiny ráno odvezlo za 80 Realů na správné letiště. Jízda byla téměř bez zastávek. Červená se tady na křižovatkách v noci moc neřeší.
Letadlo odletělo podle plánu. Cestou jsme dokonce přelétali nad jezerem Titicaca. Do Limy jsme dorazili před devátou.
Nezbytné čekání na zavazadlo bylo také úspěšné. Ovšem pokus vybrat hotovost hned z několika bankomatů úspěšný nebyl. Vypadalo to, že uvnitř nejsou místní peníze (SOL) ale jen dolary. O ty jsme zájem neměli.
Před letištěm na nás čekalo objednané taxi. Měli jsme skoro 6 hodin času na prohlídku Limy. Během toho byla zavazadla bezpečně uložená v kufru auta.

První zastávkou bylo Plaza de Armas. To je nejstarší a nejhezčí místo v Limě. Byl tu pořádek, udržované historické budovy, turisti i policie.

Kousek od náměstí se nám podařilo vybrat hotovost. Tentokrát na první pokus. Opět kreditka Cetelem (Mastercard).

Nejdřív jsme šli do Katedrály, kde je hrobka Francisca Pizarra. Ten dobyl říši Inků a podrobil Peru španělskému králi.

Hned vedle je Arcibiskupský palác. Společné vstupenky do obou pamětihodností stojí 30SOL (nebo 10$). Při aktuálním kurzu 3,5SOL/$ platba v $ výhodná není.

Každý den před polednem (11:45) začíná na stejném náměstí slavnostní výměna stráží u Prezidentského paláce. Mají tady bezvadný nápad, že turisté (a je jich dost) nemohou k plotu. Musí se stát až za chodníkem na silnici. Doprava je zastavená, ale pohled přes mřížový plot není úplně ideální. Ani jsme to nedokoukali.

Druhou zastávkou bylo Museo Larco, které je považované za nejlepší v Peru.

Mají tady velké množství zejména keramických nádob z nejrůznějších období peruánské historie.

Ve spodní části je jedna místnost vyhrazená "sprosťárnám".

Poslední zastávkou naší taxi tour byl El Parque del Amor, který je na útesu nad mořem.

Pak už jsme jeli zpět na letiště. Řidič byl velice ochotný a dokonce mluvil přiměřenou angličtinou. Celkem nás těch téměř 6 hodin vyšlo na 190 SOL.
Co se týče Limy jako turistického místa, tak kromě historického centra to za návštěvu nestojí. Vůbec nechápu, co bychom tu dělali doporučované 2-3 dny.
Lima má 9 milionů obyvatel, většinou zanedbané domy a šílenou dopravu. A to byla sobota, kdy je to údajně volnější. Mnohdy je to o centimetrech mezi auty. Slušnost mezi řidiči se nenosí, průbojnější vyhrává. Tady bych si řídit netroufal.

Jen se nám stalo, že jsme málem nestihli let do Cusco. Odbavili jsme se skoro dvě hodiny před odletem a šli na odletovou bránu č.8, která byla vytištěná na palubní vstupence. Lidí tam sedělo víc a všechno vypadalo OK. Čtvrt hodiny před odletem mi už ale bylo divné, že se ještě nic neděje. Oni změnili bránu na č.14. Ale stihli jsme se přesunout včas.
A na limském letišti je volný internet jen 10 minut. Ještě tady budeme dvakrát přesedat.
Let trval něco málo přes hodinu a na letišti byl i domluvený taxík.
Spíme v naší dosud nejvyšší nadmořské výšce - 3300 metrů nad mořem.

Před spaním bylo nezbytné využít povzbudivých vlastností kokového čaje :-).
Určitě nejen v našem hotelu (Illa hotel) je to běžně dostupný nápoj. Zdarma na recepci.

Teď jsme oproti Praze už o šest hodin pozadu.