Cesta do města, jehož jméno mi dělá problém

Manželka si ještě naposledy užila brzoranní vstávání "na ptáky".

Pak už jsme se po snídani vydali na cestu do města Chefchaouen. Nemůžu si zapamatovat jak se píše, natož vyslovuje. Ale je známé jako modré město díky barvě domů. Opět jsme si užili jízdu v hlubokém písku zpět do civilizace. Po té prvotní zkušenosti se zapadnutím jsme si to nechtěl zopakovat. Naštěstí jsem to zvládl uřídit. Jak jsem psal, policistů u silnic bylo první den v Maroku totálně přemnoženo. Možná to bylo jen v Casablance a okolí. Postupně se to normalizuje. Teď mívají stanoviště na vjezdu do měst. Většinou ani nevylezou z boudičky. To ovšem neznamená, že nejsou schovaní, aby nepozorné řidiče nebo přímo hříšníky nechytali radarem. Povedlo se jim chytit i mě. Přehlédl jsem "60" a jel rychlostí 79 na domnělé "80". Ale byli naprosto profesionální, slušní a naštěstí to ani tolik nebolelo. 150 dirhamů (něco přes 300Kč).

Tak už jsem díky tomu nashromáždil pokuty za rychlost ve třech ne úplně běžně navštěvovaných zemích - Nový Zéland, Bělorusko a teď Maroko. To se nechlubím, jen popisuji fakta. Přitom doma jsem nedostal pokutu za rychlost nejméně 20 let. A ani v USA, kde jsem postupně najezdil odhadem 20000 kilometrů, se mi šerifové i pokuty vždycky vyhnuli. Tady je marocký pokutový bloček formátu A4.

Cestou jsme opět dobrali naftu a doplnili zásoby. Tentokrát jsme vyzkoušeli i typické marocké sladké pečivo. Kaab el Ghazal (gazelí rohy) s madlovou pastou uvnitř a Chebakia s medovou polevou a sezamem. Obě varianty nám moc chutnaly.
Jedinou akční zastávkou na cestě byl Akchour. Místo, kde se stékají dvě říčky. Na jedné jsou kaskády, vodopády a jezírka ke koupání. Ta druhá vede ke skalnímu mostu nad řekou. V okolí říček je to restaurace na restauraci. Tedy žilička vedle židličky přímo v řece.¨

Nějak jsme se přecenili. Manželku dohnala únava z focení a tak jsme nakonec neviděli ani jednu z těch zajímavostí. Nejdřív jsme šli ke kamennému mostu, ale tam se najednou zvedalo slušné převýšení. A to bylo přes limit. Kvůli tomu jsme pak nedošli ani k vodopádům.
Ještě tady nezačala plná turistická sezóna. Hodně občerstvení na trase nemá otevřeno, často si upravují okolí, přestavují nebo alespoň natírají. Přesto někteří už vyvařují pověstné tažiny.

Zbývalo nám posledních asi 30 kilometrů do našeho hotelu

Den 4. - Zakázané město (taky město plotů, zábradlí a hlídačů na každém kroku)

Na dnešek jsme si nechali úplné centrum. Hlavní atrakcí v něm je komplex císařského Zakázaného města. Přiznám se, že deprese z všudypřítomné šedi dnes vyvrcholily. Pro mě to je návrat o 30 let zpátky. Ano, počet iPhonů (nebo jejich napodobenin) je mezi lidmi neskutečně vysoký. Náhlavní sluchátka jsem neviděl jiná než Beats. Naprostá většina aut je nová a to všech i těch nejluxusnějších značek. Viděl jsem třeba stejný počet Škodovek i vozů Tesla - přesně 3 kusy od každého. Ale hmotné statky nejsou všechno. Až později jsem si uvědomil, že jsme během celého pobytu snad nikoho neviděli hlasitě se smát.
Začalo to hned při výstupu z metra u náměstí Nebeského klidu. První co jsme viděli byl voják. Jeho výbava a důvod přítomnosti nemá nic společného s nějakou čestnou stráží. Štít a zejména hasicí přístroj není podle mého názoru normální výbavou vojáka v normální zemi. Ten hasičák určitě nebude na požár kamení kolem něho. To je jen pro případ kdyby se jim tam třeba někdo začal upalovat.
Hnusný režim, který na těchto místech rozjezdil studenty pomocí tanků, tady tu obludnost dotahuje k dokonalosti.
Takhle prostě nevypadá země od které bychom se měli cokoliv učit. Demokracii a svobodu rozhodně ne.

I když přísnou kontrolu vstupu na náměstí Nebeského klidu už nám náš největší přítel Číny zavedl i na našem (nikoliv jeho) Hradě. Číňanům tady kontrolovali i občanky, turisty nechali být.
Zapalovače nejsou na náměstí Nebeského klidu povoleny.

Davy návštěvníků se valí ze všech stran.

Ploty, zábradlí, vojáci a k tomu masový vrah Mao

Vojáci a asi i tajní

vojáci

Dnes se vzduch dal téměř krájet. Žena si dala šátek přes pusu asi jen z psychologického důvodu, ale i mě už bolela hlava.

Bylo by to tu hezčí, kdyby alespoň zasvítilo sluníčko

Skupiny turistů jsou všude

Ale když člověk trochu odbočí, dá se udělat i fotka bez lidí

Mají tady i půjčovny kostýmů. Někomu to sluší

Z někoho princezna bohužel asi nikdy nebude ani v krásných šatech

Krásné střechy

V některých budovách je trochu vidět vnitřní vybavení

Vrata mají nejrůznější vypracované ozdoby

Po odchodu ze Zakázaného města už jsme se na náměstí Nebeského klidu nevraceli. Původně jsem chtěl konečně vidět komunistu naloženého v lihu. Do Moskvy se nám to loni na Lenina nepovedlo a tady taky ne. Ten náš se nám nakládá průběžně zevnitř, ale o něj nestojím vůbec. A mauzoleum mu snad Babiš nepostaví.
Vylezli jsme na kopec v přilehlém parku. Výhled na Zakázané město byl. Ovšem nedohlédli jsme ani na jeho konec. Natož na náměstí Nebeského klidu za ním - maximálně 2 kilometry vzdušnou čarou.

Obsah skleniček neznáme, ale prodávají se často. Předpokládáme, že to je mléko. Brčko je vždy "hygienicky" zastrčeno už ve víčku.

Jedna ze tří Škodovek

Seřadiště pro rikši

Turistická výprava přichází, stříhání ovcí začíná

Jedou na "dobrodružný" výlet do hutongu. Tam jsme my v pohodě chodili pěšky bez jakéhokoliv doprovodu. I ta včerejší restaurace tam ležela.

Zajímavě tady nabízejí cukrovou vatu v nejrůznějších tvarech a barevných kombinacích

Pak už následoval přesun na letiště a přelet do Hong Kongu. Přiletěli jsme sem s asi půl hodinovým zpožděním. i přesto, že byla noc, už mám zase trochu víc optimismu.
V půl jedné jsme dorazili autobusem E23 do hotelu. Všechno klaplo dokonale podle plánu.
A internet tady letí jak o život.
Jsou 02:30 a jdu spát.