15 dubna 2023

Cesta do města, jehož jméno mi dělá problém

Manželka si ještě naposledy užila brzoranní vstávání "na ptáky".
Pak už jsme se po snídani vydali na cestu do města Chefchaouen. Nemůžu si zapamatovat jak se píše, natož vyslovuje. Ale je známé jako modré město díky barvě domů. Opět jsme si užili jízdu v hlubokém písku zpět do civilizace. Po té prvotní zkušenosti se zapadnutím jsme si to nechtěl zopakovat. Naštěstí jsem to zvládl uřídit. Jak jsem psal, policistů u silnic bylo první den v Maroku totálně přemnoženo. Možná to bylo jen v Casablance a okolí. Postupně se to normalizuje. Teď mívají stanoviště na vjezdu do měst. Většinou ani nevylezou z boudičky. To ovšem neznamená, že nejsou schovaní, aby nepozorné řidiče nebo přímo hříšníky nechytali radarem. Povedlo se jim chytit i mě. Přehlédl jsem "60" a jel rychlostí 79 na domnělé "80". Ale byli naprosto profesionální, slušní a naštěstí to ani tolik nebolelo. 150 dirhamů (něco přes 300Kč).

Tak už jsem díky tomu nashromáždil pokuty za rychlost ve třech ne úplně běžně navštěvovaných zemích - Nový Zéland, Bělorusko a teď Maroko. To se nechlubím, jen popisuji fakta. Přitom doma jsem nedostal pokutu za rychlost nejméně 20 let. A ani v USA, kde jsem postupně najezdil odhadem 20000 kilometrů, se mi šerifové i pokuty vždycky vyhnuli. Tady je marocký pokutový bloček formátu A4.
Cestou jsme opět dobrali naftu a doplnili zásoby. Tentokrát jsme vyzkoušeli i typické marocké sladké pečivo. Kaab el Ghazal (gazelí rohy) s madlovou pastou uvnitř a Chebakia s medovou polevou a sezamem. Obě varianty nám moc chutnaly.
Jedinou akční zastávkou na cestě byl Akchour. Místo, kde se stékají dvě říčky. Na jedné jsou kaskády, vodopády a jezírka ke koupání. Ta druhá vede ke skalnímu mostu nad řekou. V okolí říček je to restaurace na restauraci. Tedy žilička vedle židličky přímo v řece.¨
Nějak jsme se přecenili. Manželku dohnala únava z focení a tak jsme nakonec neviděli ani jednu z těch zajímavostí. Nejdřív jsme šli ke kamennému mostu, ale tam se najednou zvedalo slušné převýšení. A to bylo přes limit. Kvůli tomu jsme pak nedošli ani k vodopádům.
Ještě tady nezačala plná turistická sezóna. Hodně občerstvení na trase nemá otevřeno, často si upravují okolí, přestavují nebo alespoň natírají. Přesto někteří už vyvařují pověstné tažiny.
Zbývalo nám posledních asi 30 kilometrů do našeho hotelu

Žádné komentáře:

Okomentovat