Den 18. (4.9.2011) - Istanbul

Plán :
Užívat si

----------------------------------------------------------------
Realita :
Spalo se nám dobře. Už jsme nemuseli pospíchat, takže na hotelovou snídani jsme dorazili kolem 9.hodiny. Byla slušná.
V plánu jsme měli naši zdejší poslední TOP atrakci - Basilica Cistern (Yerebatan Sarnıcı). Rodina rozhodla, že pak chtějí do Grand bazaru.
Návštěvu historické podzemní zásobárny vody považuji za jednu z nejhezčích věcí, kterou jsme v Turecku viděli. Je to trochu tajemné. krásně nasvícené, přiměřeně turistů a v letním horku osvěžující. Cena 10TL je proti jiným památkám skvělá. Protože je uvnitř přítmí, chtěl jsem udělat fotky se stativem. Bylo mi jasné, že to asi bude problém, takže jsem se snažil trochu schovat ve sloupoví. Bohužel přišel zřízenec a slušně mi vysvětlil, že stativ není povolen. Ještě jsem stihnul odpálit jedinou fotku s dlouhým časem a dělal přitom hloupého, že nerozumím co chce. Pak jsem si fidlátka zabalil a musel spoléhat jen na foťák položený na batohu.
Přesto snad některé fotky nejsou úplně zlé.









Následoval výlet ke Grand bazaru. Jinak se to totiž nedá nazvat. Hlavně, že jsem si předem zjistil a poznamenal, že tam mají v neděli zavřeno. Nebyli jsme sami kdo dorazil k zavřené bráně. Jak poznamenal jeden starší, stejně překvapený, Američan, tak alespoň ušetříme. Znamenalo to pružně aktualizovat program. Manželka ještě našla další zajímavou mešitu kousek od nás. Byla to Tulipánová (Laleli), kterou prý postavil slavný architekt - "mešitář" v barokním slohu. Cestou jsme se dostali i k blešímu trhu.
Cestou zpět jsme procházeli kolem hotelu Hilton. Okolní obchody se naprosto přizpůsobili rusky mluvící klientele. První oslovení bylo většinou v ruštině. Nápisy obvykle anglicko - ruské. Bylo jasné, že místní kousky nejsou určeny pro naší kapsu.
K obědu jsme dali grilované kuře. K němu rýži, fazole, chleba. Já jsem chtěl navíc ochutnat papriky plněné masovou směsí s rýží v rajčatové omáčce. Protože podobný recept v rodině vaříme. Byly dobré a i chuťově hodně podobné těm našim. Takže možná máme mezi předky nějakého Turka.
Vrátili jsme se do našeho hotelu kolem čtvrté odpoledne. S manželkou jsme se ještě vypravili na poslední nákupy. Pořád ještě chyběla nějaká výjimečně pěkná kožená bundička. Hned vedle hotelu máme dvě prodejny. V jedné z nich se odpovídající kousek nacházel. Ale nechtěli jsme nákup uspěchat. Takže jsme si to namířili směr Galatský most a pak Egyptský bazar. V okolních uličkách moc obchodů s kůží otevřeno nebylo.
Cestou jsme koupili pár drobných dárků. Při návratu k hotelu proběhlo druhé kolo výběru a zkoušení. Objevil se navíc další model. Takže to manželka měla ještě složitější. Pan majitel nám za věrnost obchodu nabídl slušnou slevu. Já jsem po chvíli naznačil, že další sleva by kladnému rozhodnutí pomohla. Pan majitel slevil ještě trošku a manželka spokojeně souhlasila. Takže z letošního plánu máme splněno vše podstatné.
Zítra odjíždíme ve 12:15 na letiště a v 19:10 bychom měli přistát v Ruzyni.

Den 17. (3.9.2011) - Zpátky v Istanbulu

Plán :
návrat do Istanbulu a vrácení auta
vidět co jsme ještě neviděli


View 2011-09-03 - Silivri - Istanbul in a larger map

Ujetá vzdálenost : 80 km
Doba jízdy : 2 hod
Ubytování : Adora Hotel, Hudavendigar Caddesi Erdoan Sok. N.14-16 Istanbul, 122$/noc (hotels.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Dnešní porce kilometrů byla legrace. Tedy až na ten úplný konec v centru Istanbulu. Příjezdová dálnice dobrá, průjezd v pohodě. Problémy začaly asi 3 kilometry před hotelem. Standa vymyslel cestu hezky, ale průjezd kolem Modré mešity nám Turci zatarasili. Takže tudy to nešlo. Museli jsme uhnout a dostali se k našemu prvnímu istanbulskému hotelu. Kolem něj se Standa snažil vymyslet náhradní trasu. Zase mu to nevyšlo. Dostali jsme se opět asi kilometr od hotelu, ale průjezd dál nebyl možný. Třetí pokus v kolonách nakonec vyšel. Ovšem Hotel Adora nemá parkovací místa, tak jsme si museli stoupnout před jiný hotel. Naštěstí personál byl vstřícný. Rychle jsme odnesli zavazadla a nastěhovali se. Během asi patnácti minut jsme byli zpátky v autě. Teď už to byla úplně poslední zdejší jízda. Jen dotankovat nádrž a vrátit auto do půjčovny.
Tam už byla jediná drobná komplikace. Před půjčovnou byla obě místa obsazená a z vedlejšího právě odtahovali auto. Přítomný policista nám rezolutně (turecky) řekl, že tam parkovat nelze. Zkusil jsem na něj angličtinu, ale nešlo to. Drze jsem sjel o padesát metrů níž a zaběhl do půjčovny. Ti už se s policistou domluvili.
Vrácení proběhlo hladce, vrátili mi blokovanou zálohu na kreditce a dali potvrzení. Takže jsme těch 4591 kilometrů zvládli ve zdraví a bez nehody. Hurá !
Využili jsme polohy půjčovny na Taksim square a prozkoumali jednu z hlavních nákupních tříd směrem ke Galatskému mostu. Je to obdoba ulice Na příkopě v Praze.
Zrovna jim tady vypadl proud. Obchodníci jsou ale zvyklí a mají připravené záložní elektrogenerátory. Takže během deseti minut jsme zaplatili i ve tmě.
Cesto ujsme měli dvě místa k navštívení. Manželka chtěla vidět hotel Pera Palace, kde se ubytovávají cestující z Orient expresu a kde bydlela i Agatha Christie. To je skutečně jiná cenová kategorie už podle vzhledu personálu. Chtěl jsem manželce udělat radost a zašli jsme do místní cukrárny. Dortíky byly výborné. Naštěstí oproti jedné noci v tomto hotelu i pro nás zaplatitelné.
Druhá zastávka byla Galatská věž s krásným výhledem. Pak už následoval nám dobře známý Galatský most s mnoha rybáři a cesta zpět do hotelu.
Už se v Istanbulu cítíme trochu jako domácí.

Na závěr pár dnešních fotek.

V celém Turecku se cítíme bezpečně. Podobných mladých mužů je na exponovaných místech vidět dost. Ze všech má člověk respekt - zbraně nemají na ozdobu.



Taxi na křižovatce náměstí Taksim. Je jich tu jak v New Yorku, jen jsou menší.


Na jednom místě náměstí Taksim bylo šest kebabáren vedle sebe.



K černé burce ty černé adidasky perfektně ladí



V Turecku není výjimkou podobné bankomatové hnízdečko



Chcete nabít mobil ? Hoďte liru, najděte správný kabel a počkejte

Den 16. (2.9.2011) - Přes Dardanely opět v Evropě

Plán :
Trója
přejezd průlivu Dardanely
Gallipoli - památníky na velkou bitvu 1.světové války
nakonec cesta kousek před Istanbul


View 2011-09-02 Ayvalik - Çanakkale in a larger map

Ujetá vzdálenost : 470 km
Doba jízdy : 6,5 hod
Ubytování : Silivri Angora Hotel, Yeni Mah. Ali Ihsan Turkan Cad. No:1 Silivri, 55€ (booking.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Vyspali jsme se docela dobře. Snídaně nebyla formou bufetu ale přinesli nám nabídku přímo na stůl. Vypadalo to na pohle dobře. Ovšem jsou věci, které příliš neoceníme. Takže olivy v šesti verzích a nakládaná sušená rajčata tam zůstala. Paní domu je pyšná na údajně vlastnotučně vyrobené džemy. Ty byly skutečně dobré. Některé věci jsme ale nepochopili. Třeba proč jsme dostali pohárky na vajíčka bez vajíček.
Po snídani jsem chtěl zaplatit. A přišel poslední šok. Paní napsala na papír 3x45€. Tedy o polovinu víc než bylo dohodnuto. Po chvíli diskuzí a předložení e-mailové komunikace s nějakým členem rodiny ustoupili. Dal jsem jim 100 eurovou bankovku a "rád" na ně zavzpomínám až budu psát hodnocení na tripadvisor. Bezkonkurenčně nejnepříjemnější zážitek z celé dovolené.
Po takto zkaženém předchozím večeru i začátku nového dne jsme zamířili k trajektu. Cestou byla jediná plánovaná atrakce - Troja.
U silnice jsme ještě zahlédli outlet Levi´s, takže jsme trochu zanakupovali. Dokonce i na mě něco měli.
Pak už opravdu byla Troja. A skutečně poslední kameny s dřevěným modelem koně.



Celkově nic moc, ale vynechat jsme to nemohli.

Po příjezdu do města Cankkale, kde je trajekt přes Dardanely, byla docela ucpaná doprava. Do přístavu jsme tedy přiskákali a jako poslední projeli na naloďovací plochu. Za námi vjezd uzavřeli. První trajekt odjel bez nás. Další byl asi za půl hodiny. Zajímalo by mě jak to vypadalo za námi ve městě. V okolí přístavu musel být v tu chvíli dopravní kolaps.
Do Evropy jsme připluli v 15:30. Tady jsme to chtěl vidět já. Jak vypadalo místo velké a dlouhé bitvy za 1.světové války. Naše zhruba padesátikilometrová trasa vedla k různým hřbitovům

Tureckým







Australsko-novozélandským



Po hodině serpentýnové jízdy dostal Standa příkaz na poslední místo před Istanbulem - město Silivri. Bylo to asi 270 kilometrů. Naštěstí opět realita cesty byla podstatně lepší než Standův odhad. I s krátkou zastávkou na jídlo jsme doleji kolem osmé k hotelu.
Je tu čisto. A není tu milá paní z Ayvaliku. I když cenu pokoje na mě taky zkoušeli nějak divně. Po přepočtu z 55 eur na liry, vyšlo recepčnímu že mám platit 155 lir. Kurz přes 2,8 TL/€. Takže jsme to společně přepočítali na 137,5 TL. Při výpočtech je potřeba je hlídat.
Ráno bychom měli snad v klidu ujet posledních asi 70 kilometrů do hotelu a pak vrátit auto.

Den 15. (1.9.2011) - Hodně historie, dnes i s divem světa

Plán :
Efes
Dům Panny Marie
Artemidin chrám
Pergamon


View 2011-09-01 - Pamukkale - Ayvalik in a larger map

Ujetá vzdálenost : 420 km
Doba jízdy : 6 hod
Ubytování : Günebakan Taliani Butik Otel, 13 NİSAN CADDESİ NO:163 10400 AYVALIK, 90€ (objednáno přímo e-mailem)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Noc byla klidná a na zdejší poměry i chladná. Kolem 20 stupňů. Takže jsme ani nezapnuli klimatizaci, stačilo otevřené okno. Meluzína jsem ve spánku nezaznamenal.
Snídaně klasická turecká, navíc melouny a francouzské toasty. Veškerý personál byl příjemný a ochotný.
Atatürka mají v Turecku všude. Tady ho měli i na hradě.



Bydleli jsme pár kilometrů od tří prvních cílů. Nejdřív jsme jeli k domečku Panny Marie. Tam podle asi sto let starého vidění nějaké jeptišky měla dožít poslední roky života Ježíšova matka. Podle tohoto snu místo našli a nakonec bylo papežem uznáno za svaté. Sjíždějí se sem turisté z celého světa. Skutečně jsme nečekali takové návaly. Snad polovina byli Američani, stejně jako později v Efesu. Nemálo z nich byli důchodci poměrně vetchého zdraví. Snad výlet do Turecka přežijí.
Omlouvám se, ale hodně mi tady připomínalo návštěvu domu Elvise Presleyho. Šlo se v dlouhém hadu a při průchodu domečkem se nesmělo fotit.



Pak následovala možnost rozsvícení svíčky a fronta na svatou vodu z místního pramenu.



Poslední zastávkou byla stěna, na kterou si příchozí přivazovali papírová přáníčka.



Nečekal jsem moc, ale zapůsobilo to i na mě - bezvěrce.
Po asi pětikilometrovém sjezdu zpět dolů jsme dojeli k parkovišti v Efesu. Efes, a hlavně Celsova knihovna, byl vrchol pro manželku.



Turistů spousty, ale dalo se. Většinou to byly organizované výpravy. Efes je spousta kamení, občas nějaká část budovy. Historicky se na záchranu používaly nejrůznější metody. Takže i armovací dráty v železobetonu bylo vidět. Divadla proti Aspendosu nic moc. V Efesu jsme strávili něco přes hodinu. Dokonce Češi z Ostravy se k nám přihlásili.
V Selcuku je ještě jedna světová pamětihodnost. Moc směrovek na ní neukazuje. Je to jeden z divů světa - Artemidin chrám. Tam je dokonce vstup zdarma. Ono na místě ale skoro nic není vidět. Pár kamenů. K tomu prodavač píšťalek a brožurek. Kšefty tady asi nejdou.

Dnešní den byl celý ve znamení starověkých měst. Druhou lokalitou byl Pergamon (turecky Bergama). V Pregamonu je několik památek. My jsme se vypravili na kopec - na Akropoli. Tam už to vyloženě poameričtili. Návštěvník dole zaplatí cestu moderní lanovkou nahoru (8TL). Nahoře ho zkásnou o dalších 20TL za vstup. Všechno předražené - pro turisty. Poznávací znamení = kde nejsou uvedené ceny, prodává se podle zjevu zákazníka. Místní zboží jsme nechali netknuté.
Divadlo nic moc, pár sloupů a konec. Hezký výhled z vrcholu. Prošli jsme si to, ale mám antického kamení dost do konce života.
Nejvíc se mi líbil téměř plyšový oslík dole u lanovky



Přístup k památkám je v Turecku jiný. Na vrcholu kopce umístili antény s "krásně" architektonicky vyvedeným domečkem. Tohle se tedy vůbec nepovedlo.



Do místa ubytování v Ayvaliku nám zbývalo asi 70 kilometrů klidné jízdy. Ovšem nebýt problému s automatickou převodovkou. Nechtělo se jí totiž řadit. Což je u převodovky dost podstatná závada. Auto občas řvalo jako tur. Byl jsem nucen přepnout se na ruční řazení. V jednu chvíli jsem potřeboval zpátečku a ta nešla vůbec. Hláška na palubním počítači o závadě tady nevěstila nic dobrého. Na chvíli jsme zastavili a nechali auto odpočinout. Naštěstí zmizela hláška i problém. Tak snad dojedeme těch posledních 600 kilometrů domů do Istanbulu. Podobnou věc nám auto udělalo už při odjezdu z Istanbulu.
Dnešní hotýlek je nejdražší, který letos máme. Na různých fórech - tripadvisor apod. je brán jako vysoce nadstandardní. Bohužel od příjezdu přišly problémy. Hned po příchodu byla paní majitelka udivena. Mailovou komunikaci s potvrzením ubytování si četla snad tříkrát. Je pravda, že jsem to objednával už loni v listopadu. Ale chyba asi nebyla na naší straně. Paní domácí angličtinou moc nevládne. Má tady několik pomocnic. Ovšem slečna na recepci u počítače byla ještě horší. Nejlepší byla ta co nám urychleně připravovala nepřipravený pokoj. První dojem tedy nic moc.
Abychom jim dali čas na přinesení slíbené přistýlky, jeli jsme na pláž. Chtěli jsme vyzkoušet poslední moře na naší trase - Egejské. Auta stála všude, ale zaparkovat se podařilo. Přes moře bylo vidět řecký ostrov Lesbos. Je odhadem deset kilometrů daleko. Teplota vody podstatně studenější než bylo Středozemní moře. Možná 22 stupňů. V moři byly i různě teplé proudy. Chvíli teplo, chvíli ochlazení. Celkově příjemné. Na pláži jsme strávili asi hodinu a půl. Po návratu se třetí postel stále neobjevila. Musel jsem se připomenout. Kousek od domu vede silnice. To znamená i vyšší hluk.
Internet občas chytíme, ale většinou buď vůbec není signál nebo se nespojíme. Další zdejší mínus. Jinak pokoj s výhledem na moře a prostornou terasou je skutečně na turecké standardy hodně nadprůměrný. Je tu i skutečně čisto. Mohlo by tu být příjemně, ale necítím se tu dobře. Připadám si tu trochu jako vetřelec.

Den 14. (31.8.2011) - Do vnitrozemní k bavlněnému hradu

Plán :
vrcholem by měl být ranní tandemový paragliding objednaný pro syna
pak výlet k Butterfly valley (Kelebek Vadisi)
odpolední cesta do Pamukkale (Bavlněný hrad) a návštěva profláknuté turistické atrakce


View 2011-08-31 - Oludeniz - Pamukkale in a larger map

Ujetá vzdálenost : 300 km
Doba jízdy : 5 hod
Ubytování : Dort Mevsim Hotel, Hasan Tahsin Cad. No:19, Pamukkale, 27€ (booking.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Synek se přes noc nerozmyslel, takže bylo potřeba potvrdit čas vyzvednutí z hotelu. Jako na potvoru v hotelu nešel ani včera ani dnes internet. Prý mají objednaný servis :-(. Bohužel jediná věc, kterou jsem si z e-mailové komunikace a všech rezervací neuložil do PDF dokumentu, byla objednávka paraglidingu. Naštěstí jsem měl uloženou mapu s adresou společnosti SKY SPORTS. Takže hned ráno jsem je šel hledat. Povedlo se, byli připraveni syna vyzvednout v 9:05 v našem hotelu. Doplatek se prý platí až po přistání. Prostě si věří :-).
Takže jsem šli v klidu na snídani. Tady byla i trochu do anglicka - fazole, houbičky, párečky a míchaná vejce.
Připravil jsem foťák pro syna, aby svůj let mohl zvěčnit. Dodávka skutečně dorazila a my s manželkou jsme se zatím jeli podívat na slavnou modrou lagunu. Z přízemního pohledu nic moc.
Pak už jsme jeli hledat přistávací plochu na pláži. Po chvíli heldání jsme našli tu správnou a pátrali po obloze kdy uvidíme toho našeho letce. Měl trochu zpoždění, ale na dráhu dosedl celý nadšený. Společně jsme šli zaplatit zbytek peněz. Tam jsme se dozvěděli, že pilot za letu dělal fotky a nahrával video. Samozřejmě, že jsme tenhle zážitek chtěli mít kompletní.

Předchozí dva roky jsem uveřejňoval fotky na kterých byl moje boty. Letos už je tam má další generace






I ta modrá laguna vypadá shora podstatně lépe než kousek nad hladinou.



Rychle jsme šli k autu abychom najeli dnešní porci asi 430 kilometrů. Ještě před odjezdem na dovolenou jsem totiž udělal změnu v místě ubytování. Původní Pamukkale jsem změnil za Selčuk. Což je o zhruba 180kilometrů dál. Leží přímo u Efesu. Takže tam budeme moci jít hned ráno. Když ještě nebude největší vedro a snad tam ještě nebude tolik lidí. Manželka se na Efes moc těší.
Standu jsem nastavil na Pamukkale, on si napočítal svoje víc než 4 hodiny. I díky kvalitním silnicím jsme tam dojeli jen za 3 hodiny. Ovšem na místě se projevilo sváteční období. Sjelo se tam snad celé Turecko. Auta a autobusy všude. Nahoře nekonečný had turistů. Fronta jak na Lenina. K tomu veliké vedro. Bylo jasno. Fotky z větší dálky, nákup pohledů a náprstku.





Podobnou věc jsme loni viděli v yellowstonském parku. Tam je to menší. Bylo tam ale i podstatně méně lidí.

Cestou do Selčuku jsme se zastavili v nějakém městečku na jídlo. Manželka ani syn si ze dvou věcí v nabídce (Köfte - masové kuličky a Kokoreč - nadrobno nasekané maso, pravděpodobně převážně vnitřnosti) nevybrali. Já jsem nechtěl pána urazit, tak jsem si dal Köfte. Jako minule na východě jsme si s pánem bezvadně popovídali. On anglicky neuměl, já na tom byl turecky o několik procent lépe. Náš "rozhovor" trval asi 20 minut. Vzájemně jsme se informovali kolik nám je let. On se dozvěděl odkud jsme. Zavzpomínal na tanky a Brežněva. Milan Baroš tady nezapůsobil. Pán fandí Fenerbahce. Mezitím jsem byl obsloužen na nadstandardní úrovni. Jídlo na tácku a s vidličkou. Ostatní ho jedli zabalené v novinách. Ale bylo to dobré a evidentně dělané s láskou. Lidi jsou tady neskutečně bezprostřední. Mimo města evidentně chudí, ale asi šťastní.
Udělali jsme ještě jednu jídelní zastávku ve větším měste. Dorazli jsme se v cukrárně. Jejich dorty byly výborné. Jak jsou teď ty svátky Bayrami, tak se ukazuje, že zvyky jsou v různých zemích podobné. Jen se třeba konají jindy. Najedno upřiběhl dva kluci, potřásli mi rukou a políbili ji. Řekli něco o Bayrami a nastavili ruku. Jak naše Velikonoce. Protože u nás uspěli, tak v zápětí přiběhli další dva. A situace se opakovala.
Po příjezdu do hotelu manželka projevila přání jít se projít do města. Bydlíme totiž v úplném centru. Je tady peší zóna, kde se svolením parkujeme. Už jsme nic nejedli, ale zahlédl jsem stánek kde šikovný chlapík dělal ze skla různé drobné věci. Napadl mě skleněný náprstek s evil eye. Evil eye má chránit před zlým pohledem. Prodává se v Turecku všude v nejrůznějších podobách.
Domluvili jsme cenu, pán si odzkoušel postup - až ten druhý zafungoval. A manželka má naprostý unikát.

Den 13, (30.8.2011) - Středozemní moře III

Plán :
ráno možná zkusím na pláži najít mořské želvičky (je to období, kdy se mají líhnout)
krátké zastavení na pláži Kapustas
pak možná Patara - jedna z nejdelších pláží v Turecku
kaňon Saklıkent Milli Parkı
sledování západu slunce nad pláží Ölüdeniz


View 2011-08-30 - Cirali - Oludeniz in a larger map

Ujetá vzdálenost : 280 km
Doba jízdy : 5 hod
Ubytování : Bellevue Otel, Oludeniz Caddesi No:28, 56€ (booking.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Nejprve informace, že v hotelu Bellevue nejde internet, takže termín uložení na blog je v tuto chvíli neznámý.
Ráno nás vzbudil kohout místo meluzína. Manželka se přes noc dostala z nejhoršího. Už byla schopná chodit. Já jsem se byl před snídaní podívat na místní pláž. Tahle je podle mých představ. Odhadem dva kilometry dlouhá a na ní pár lidí. Slunečníky a lehátka maximálně v jedné řadě. Pod nohama písek s oblázky.V okolí vysoké hory pokryté lesy.






Zahlédl jsem i dvě dámy neurčitého věku v burkoplavkách. Měly sexy postavičku. Zejména zelená žabička je roztomilá.



Snídaně byla slušná. I jogurt byl a k němu růžová marmeláda. Myslím z růží. Nikdy předtím jsem ji neměl a ani po tom už netoužím. Byla taková hodně navoněná :-).
Celkově jsme byli v tomhle místě nadmíru spokojeni. Tady bych si dokázal představit i pár dní lehára.
Dnes jsme měli zastávkově poměrně bohatý program. V průběhu trasy jsme ho ale trochu odlehčili. Ještě v Čirali jsme doplnili nějaké zásoby. V praxi si vyzkoušeli místní svátek Bayrami na konci Ramazanu. Ve obchodech nám nabídli bonbóny a voňavou citronovou vodičku na osvěžení rukou.
První stanicí bylo městečko Demre. Tam prý žil svatý Mikuláš. Mají tam i jeho sochu.



Jinak to je místo evidentně určené hlavně pro ruské návštěvníky. My jsme se obohatili jen o nějaký náprstek.
Zhruba v první polovině dnešní cesty vedla klikatá široká silnice podel různých výběžků. Občas malá plážička v zátoce. Kam se hrabe vyhlášená americká silnice číslo 1 mezi LA a SF. Tam se člověk bez skafandru ani nevykoupe.
Měl jsem v itineráři jednu profláknutou pláž (Kaputaš) kam se musí od silnice po schodech dolů. Už příjezd byl lemován spoustou odstavených aut. Tak jsme se jen podívali na ty davy. Přece jen byl svátek. A jeli jsme dál :-(. Měl jsem v plánu ještě jednu pláž - Patara. Tu jsme vzdali rovnou. To je jedna z nejdelších pláží v Turecku vůbec a předlidnění nehrozilo. S ohledem na zdraví rodiny, jsem to nechtěl dneska s jízdou přehnat.
Standu jsem nastavil na soutěsku Saklikent, kde je v horkém létě fantastické osvěžení. Lidí tam bylo spousta. Pro hodně z nich je vrcholem přejití poměrně studené dravé řeky, hluboké téměř do pasu.



Z naší rodiny si to vyzkoušela manželka. A zvládla to bravurně. Cestou tam ji zištně pomohl místní "profesionál". Jak se prý označil. Manželka o pomoc neměla zájem, ale s Turkem se nedomluvila. Pochopila, že profesionál bude za tu službu něco chtít. Zpátky se přebrodila bez asistence.
Je to super atrakce pro rodiny s dětmi a pro odpočinek od všudepřítomného vedra.

Pak už jsme si to namířili k hotelu. Cestou bylo spousta restaurací, kde nabízeli hlavně pstruhy. V jedné z nich nás během jízdy naháněčky odchytly. To, že to byla chyba, jsme zjistili až asi po 3/4 hodině čekání. Posezení bylo příjemné na kobercích a polštářcích. Manželka si objednala pstruha a my se synem kuřecí špíz. Manželka pstruha s chutí snědla. Ale to, co přinesli nám, absolutně neodpovídalo docela vysoké ceně 17,5 TL. Hned jsem reklamoval velikost porce.
Bylo mi řečeno, že to je v pořádku. První sousto, suché, připálené, bez chuti, rozhodlo. Tohle jíst ani platit nebudeme. Zaplatil jsem jen trochu víc než byla cena pstruha. Majiteli jsem řekl, že to bylo nejhorší jídlo co jsme tady jedli. A odjeli jsme.
Ve městě Fethiye jsem zachytil restauraci kde grilovali kuřata. Cena 9TL za kus. Nebylo co řešit. Objednali jsme si ho na talíř. Číšník neuměl ani slovo anglicky, ale měl zájem. Kuře nám naporcoval na čtvrtky a ještě ho jednou prohnal přes gril do křupava. Kuře dal na talíř plný rýže. K tomu přinesl další talíř se zeleninovým salátem, studenou 1,5 litrovou láhev vody a nakrájený celý chleba. Za veškerý ten servis kolem jednoho kuřete si řekl o 4TL navíc. Za 13 lir jsme se najedli nejen dosyta, ale bylo to i moc dobré.
V téhle restauraci nikdo nikoho nahánět nemusí, tam se chodí najíst místní. Zase potvrzená předchozí zkušenost.

Po dobrém jídle jsme to měli do hotelu pár kilometrů. Bydlíme v třípokojovém apartmá s balkónem za velice slušnou akční cenu. Výhled na Ölüdeniz a zátoku je docela dobrý.



Viděli jsme i letět asi dvacet paraglidistů. Skáče se z výšky kolem 2000 metrů nad mořem - z hory Baba Dag (česky Táta hora). Na zítřek máme pro syna objednaný tandemový let. Uvidíme, jestli přes noc neztratí odvahu.
Posledním dnešním výletem byl pokus zahlédnout z výšky tzv. Butterfly Valley. Je to místo odříznuté od světa, kam se dá přijet pouze lodí. Kousek pláže jsme ale zahlédli. Celé údolí se nám neobjevilo. Ve výhledu bylo příliš mnoho stromů.



Publikováno 31.8.

Den 12. (29.8.2011) - Večerní Chiméry

Plán :
návštěva míst Perge, Aspendos a možná i hezkého parku s tureckým názvem Kursunlu Selalesi Tabiat Parki
vrcholem by měl být večerní výstup na Yanartaş, kde jsou věčně hořící ohně (Chiméry)


View 2011-08-29 Side - Cirali in a larger map

Ujetá vzdálenost : 200 km
Doba jízdy : 4 hod
Ubytování : Kiyi Pension, Ulupinar Koyu Cirali Mahallesi, Cirali, 60€ (booking.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
V noci opět zapnuli elektřinu, tak nás to trošku probudilo. Mohli jsme alespoň spustit klimatizaci. Ráno jsem dokončoval na pavlači, kde byl signál, včerejší blog. Bylo tam docela příjemně.
Před osmou jsme se zabalili, odnesli věci do auta a v 8:05 jsme viděli jedinou neustále kmitající asi dvacetiletou holku. Ta nám dokonce na příkaz svého šéfa včera vynesla do pokoje ve třetím patře kufry. Bylo mi jí trochu líto. Po dnešním ránu ještě víc. Snažili jsme se s ní domluvit na placení pokoje a snídani. Šla šéfa vzbudit. Jestli bych někoho mohl označit spojením "lemra líná", tak by to byl tenhle jedinec. Zpomalený film byl proti němu blesk. Pán pomalu obešel restauraci nejdelším možným okruhem. Rozvážně odemkl dveře od kuchyně. Řekl jsem mu, že je osm pryč a snídaně nikde. Prý bude za deset minut. Jeho tempem by to trvalo nejméně půl hodiny. Dal jsem mu tedy jen 40€ místo původních 44€ s tím, že to je bez snídaně. Chvíli protestoval, ale pak rezignoval. Neuvěřitelný člověk (blbec). Na toho bych chtěl pracovat.
Dnes jsme měli několik bodů v itineráři. Všechno bylo poblíž dálnice. Nejprve kamenný most ze 13 století. Kdyby se u nás takhle opravovali památky, tak máme spoustu historie navíc. Evidentní zříceninu doplnili mnoha kameny a most byl jako nový. Odhadem tak 90% zářilo novotou. U nás na Karlově mostě se mohli zbláznit z pár nově vypadajích bloků.



Potom přišlo turisticky profláknuté divadlo Aspendos. Musím říci, že jsem si od toho moc nesliboval, ale se mi moc líbilo.



Ještě před námi přišly kobylky. Tentokrát mě mile překvapily. Japonci vylezli na jeviště a začali hezky zpívat. Moc pěkně se to rozléhalo.



Ještě před vstupem mě opravdu naštval místní vyčůránek. Při průchodu kolem něj na nás křikl : "Tickets !". Chtěl za vstup buď 7,5€ nebo 11$. Přišlo mi to dost, ale dal jsem mu ty eura. On šel směrem ke vchodu. K budce, kterou jsem předtím neviděl. Tam chtěl koupit lístky za 15TL kus. Tedy v kurzu 1€ = 2,00 TL. Čtvrtina navrch, zloděj. Okamžitě jsem mu vytrhl moje eura a poslal ho někam. Lístky jsme nakonec koupili normálně.
Z divadla jsme jeli kousek na druhou stranu hory, kde jsou zbytky akvaduktu.
Další památkou bylo Perge. Tam jsem už ani nešli dovnitř, jenom projeli kolem. Prostě samé kamení.
Poslední mezistanicí byl ještě park Kursunlu Selalesi Tabiat Parki. Ten se mi líbil. Jsou tam hezké vodopády, procházka ve stínu stromů při křiku ptáků a jiné havěti. Jediné co tu pohodu ruší, je poloha. Park leží přímo pod přistávacím koridorem na letiště v Antalyi.



Téhle kočičce letadla ani turisté nevadili.



Pak už následoval průjezd Antalyí. Jestli bych někam nejel na dovolenou, tak na Tureckou riviéru. Většinou je následující situace. Moře, pláž, dálnice, hotely a obchody. Takže se podobná dovolená dá nasimulovat třeba i u nás. Vyjít z paneláku, přeběhnout severojižní magistrálu, skočit do teplé vany a pustit si k tomu horské slunce. Pak přeběhnout magistrálu zpět. Den završit návštěvou předraženého nákupního střediska ideálně v Karlových Varech. Aby tam byly i nápisy v ruštině. K jídlu samozřejmě echt pravý schnitzel, pizzu, spaghetti nebo steak.
Tady je opravdu potřeba uvažovat při nákupu každé maličkosti. Kromě místní kopečkové smetanové zmrzliny si občas kupujeme i Twister od Algidy. Je úplně stejný jako u nás. Cena v obchodě 1TL (10 Kč). U atrakcí jsem ochoten zaplatit cenu 2TL. V Side chtěli 1,5€, což je skoro čtyřnásobek. Většina cen se tady uvádí v eurech. O to víc to mate.
Takoví dotěrové a šizuňkové nejsou ani v Istanbulu. Žijí z lidské hlouposti a bohužel se jim to daří. Fakticky humus. Tohle není Turecko ani omylem.

Náš dnešní penzion je v městečku kde se nesmí stavět velké hotelové komplexy. Jsou tady všechno maximálně jednopatrové domečky. Obvykle doplněné o nějaké chatičky nebo jiné ubytovací prostory pro turisty. Takové penziony na zahradě. Je jich tady odhadem sto. Nakonec jsem objevil nabídku srovnatelného ubytování téměř za polovinu (33€). Takže jsem původní rezervaci zrušil a bydlíme ve Fire pensionu. Krom toho, že vypadává internet, to je v pohodě. Pokoj zhruba 15 metrů čtverečních se samostatnou nově udělanou koupelnou a klimatizací. Pan domácí mi dokonce ke stolu přinesl fíky a meloun z vlastní zahrádky. Je to tady velice příjemné.

Vrcholnou místní atrakcí jsou Chiméry (turecky Yanartaş). S ohledem na manželčiny přetrvávající žaludeční problémy, které nejsou z místní stravy, jsem se na horu vypravil sám. Je to asi 15-20 minut rychlejší chůze do kopce. Obdoba výstupu na Nemrut Dagi.
Cestou nahoru byl vinětovník. Přivázané viněty z plastikových lahví od vody uvázané na větve.



K mému překvapení bylo nahoře docela dost lidí a mnohé jsem potkával cestou nahoru i dolů. Nebyl tady žádný Japonec. Jednoznačně vedli Rusové a hlavně Němci. Nejen jejich děti mě občas při focení přiváděly k šílenství. Tady je jeden Helmut, který šťoural zapáleným klacíkem v díře. Asi si myslel, že zapálí nový ohýnek.



Někteří návštěvníci si tam opékali uzeniny. Dva kluci tam hráli na kytaru a zpívali. Až na Helmuty s rodinami to byl super zážitek.






Cestu jsem začal při 32 stupních a po návratu bylo jen 28.
Dolů jsem šel už téměř potmě a svítil jsem si baterkou. Potkal jsem ještě několik skupinek jdoucích nahoru. Jejich výbava - bez baterky a v lepším případě sandály, byla trošku nedostatečná. Možná se cestou zpět nepřizabili.

Den 11. (28.8.2011) - Středozemní moře II

Plán :
u města Anamur hrad Marmure Kalesi a možná i kousek dál zbytky starověkého osídlení Anamorium
Artemidin chrám na pobřeží ve městě Side


View 2011-08-28 Kizkalesi - Side in a larger map

Ujetá vzdálenost : 350 km
Doba jízdy : 6 hod
Ubytování : Sato Hotel, Selimiye Mah.Zambak Sk. No:37 Koyici, Side, 44€ (booking.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Noc proběhla bez komplikací, stejně jako slušná snídaně. Rodina rozhodla, že se po snídani půjde na pláž. Manželka se ve vodě tak rozdováděla, až se jí udělalo špatně od žaludku. Takže s odjezdem jsme museli chvíli počkat. Z Kizkalesi jsme Vyjeli až kolem 10:30. Na dnešek jsem předpokládal, že to nebude řidičsky tak snadné jako placená rovná dálnice. Bohužel ale skutečnost byla ještě trochu horší. Jak se hezky česky říká, byla to challenge.
Od města Silifke až téměř do Alanye zatím vede hodně klikatá cesta. Je to nahorů, dolů, doprava, doleva. Naštěstí bez děr, krav, koz a dětí. Ale aut je tam docela dost. Na mnoha místech nebyla ani svodidla. Několikrát jsme vystoupali možná do tisíce metrů nad mořem abychom následně sjeli opět k moři. Vyloženě radost pro milovníky horské dráhy. Takové v rodině nemáme. Fakt je, že ještě větší zážitek by to byl z opačného směru. My jsme to jeli většinou po vnitřní straně silnice. Ta blíže k hraně byla v protisměru. Ale i tak mi těch odhadem 200 serpentinových kilometrů stačilo. Zatáčka snad každých 50 metrů. Pokud si to někdo chce užít, tak by si měl pospíšit. Protože i tady se usilovně staví čtyřproudá silnice s mnoha tunely.
Jízda zbytek rodiny dorazila.
Výhledy byly krásné.



Dlouhou dobu jsme jeli místy kde se pěstují banány. Jsou menší než ty které běžně známe. Prodávají se na mnoha místech u silnice. Cena kolem 3-4TL za kilo.
Jedinou dnešní mezistanicí byl krásný hrad Marmure Kalesi u města Anamur. Lidové vstupné 3TL a uvnitř možnost naprosto volného pobíhání. Ona je to velice zachovalá kamenná pevnost s mnoha věžemi. K tomu jsou ve vodním příkopu hejna želviček. Ideální pro výlet s dětmi. Tedy pokud člověku nevadí, že se dítě pohybuje třeba v asi osmimetrové výši. Na jedné straně cimbuří, na druhé žádné zábradlí není.



Po dalších asi sto kilometrech před městem Alanya už dálnice byla. Je to místo kde začíná takzvaná Turecká riviéra. Velké hotelové komplexy zaměřené zejména na Rusy a Němce. Této klientele odovídají i ceny v obchodech. Takže vše předražené. Pro mě jsou tyhle velkovýkrmny pro turisty odpudivé.
Naše dnešní trasa končila v městečku Side. Dorazili jsme tam kolem 17:20.
Tady pro nás začínají antické památky. Začali jsme rychlým průjezdem kolem amfiteátru
směrem k hotelu.
Po chvíli relaxace na pokoji a zjištění, že internet přímo v pokoji nechytíme, jsme šli do víru maloměsta. Obchodů a restaurací spousty. Bohužel jsme taky neodolali nabídce. Máme tedy několik nových "značkových" kousků.
Došli jsme až k nejslavnější místní památce.



Side je také postiženo zmíněnou klientelou Němci / Rusové. Ceny jsou i dvojnásobné než v Istanbulu. Turistická porce kebabu do chleba u stánku je tady za 6-10 TL. Hledali a našli jsme slušnou restauraci kde jedli místní. Velká porce kuřecího kebabu na talíři s rýží a dvěma druhy salátu za 10TL byla super nabídka. Byl výborný.
Z oken pokoje vidíme osvětlené památky. K tomu ale slyšíme hudbu z okolních diskoték. Uvidíme jaká bude noc.
Přesně ve 22:40 vcelém Side vypadl elektrický proud.

Den 10. (27.8.2011) - Středozemní moře

Plán :
Dnes většinou cesta po dálnici, snad tedy trochu řidičského odpočinku
park v městě Adana
jeskyně u města Kizkalesi, možná stihneme i hrad na ostrově a první koupání ve Středozemním moři


View 2011-08-27 - Gaziantep - Kizkalesi in a larger map

Ujetá vzdálenost : 380 km
Doba jízdy : 4,5 hod
Ubytování : Rain Hotel, Ahmet Erol Cad No.13 Kizkalesi, Kizkalesi, 70€ (booking.com)

----------------------------------------------------------------
Realita :
Dnešní spánek i díky klimatizaci byl příjemný. Na snídani jsme byli úplně sami. Podávala se v krásných podzemních kamenných prostorech.
Hned jsme se zabalili a odešli na parkoviště. Prvním úkolem bylo dobít dálniční KGS kartu. Nevěděl jsem kolik budem potřebovat ani kolik nám na ní zůstalo kreditu. Ono to sice na dálničních snímačích píše kolik se utratilo a kolik zbývá. Jenomže turecky a tak nevím které číslo je které. Věděl jsem, že buď 5 nebo 7 TL. Bylo potřeba najít čerpačku Shell. Ty jediné kromě vybraných bank karty dobíjejí. První Shellka dobíjecí zařízení neměla, druhá už ano. Nechal jsem tam připsat 20TL abych měl jistotu až do Istanbulu. Jak se ukázalo, tak asi úplně zbytečně. Ramazan se blíží ke konci, Součástí tohoto období jsou další svátky. Snímač u vjezdu na dálnici byl přelepený papírem s nějakým nápisem. Řidič vozu před námi tam ani kartu nepřikládal. Říkal jsem si asi mají rozbitý snímač. Na další mýtné bráně se situace opakovala. Zase papír na terminálu. Teď už jsem si všimnul nějakých čísel. Pravděpodobně ode dneška (27.8.) až do 4.září se asi v Turecku jezdí zadarmo i na placených úsecích. Tak jsme Turkům jejich dálniční systém trochu zasponzorovali.
Gaziantepem se dnes dalo projet bez komplikací. Dostali jsme se opět na krásnou šestiproudou dálnici. První zastávkou bylo město Adana. Manželka objevila na internetu fotografii parku kde je velká zeměkoule. Kromě nic moc zeměkoule v krásně udržovaném parku s mnoha vodotrysky jsme našli něco mnohem krásnějšího. Šestiminaretovou mešitu dostavěnou v roce 1999. Takže moderní, ale zároveň orientálně krásnou a dočervena laděnou. Byli jsme tam téměř sami. Koberec úžasně měkký. Jen se natáhnout.







Ve venkovní teplotě kolem 37 stupňů jsme se celí splavení vrátili do auta. Potřebovali jsme doplnit zásoby tekutin. Zaparkovali jsme poblíž prodejny Migros. Stali jsme se očitými svědky druhé dopravní nehody tady. První byla včera v Gaziantepu a byl to nárazník na nárazník. Tady to odnesly taky jen plechy. Auto jednoucí před námi zastavilo napříč za jiným vozem. Jeho řidič se ale vůbec nepodíval do zrcátek a nacouval mu do boku.
Naše cesta dál už vedla do hotelu v městečku Kizkalesi. Je to příjemné přímořské místo kde jsou sice hotely, ale není tu ještě přelidněno. Po asi hodince odpočinku na pokoji jsme odjeli k 6 kilometrů vzdáleným jeskyním - pekelné a nebeské. Ta nebeská je volně přístupná. Ale do pekla se musí koupit lístek. Obě to jsou velké díry do země. Něco jako naše Macocha. Pekelná jeskyně je podstatně menší a světlo sotva dosáhne dna. Takže ten pohled dolů je tajemný až nepříjemný . Největší úspěch měl ale u rodiny místní velbloud. Syn i manželka se museli projet. Jedna jízda 10TL. Byl to krasavec.



Pak už návrat do Kizkalesi a na pláž. Bylo asi kolem páté odpoledne a někteří lidé už odcházeli. V ceně pokoje máme i lehátka se slunečníkem, takže jsme toho využili. Moře bylo nádherně teplé
(bývá tady běžně 27 stupňů), s jemným pískem na dně. Pomalu se svažovalo a lidí v moři bylo méně než jsem čekal.
Přímo naproti pláži je hrad umístěný několik stovek metrů v moři.



Kolem několik atrakcí typu padák nebo jízda na banánu za motorovým člunem a výlety k mořskému hradu.
Na pláži jsme byli skoro dvě hodiny. Pak už jen večeře a návrat do hotelu. Pokoj je velice slušný s klimatizací a balkónkem. Takže manželka mohla trochu vyprat a pověsit prádlo.