Připadá mi, že v tom je jediný systém. Jet, nezastavovat se a průběžně troubit. Existuje vlastně další pravidlo = zastavit si můžu kde právě chci. A pak ještě poslední - nejdůležitější = jedu kudy to mám nejblíž.
Pod okny máme silnici a troubení nekončí ani v noci. Tady si člověk není jistý životem ani na chodníku. Málem mě přejela motorka. Ještě, že zatroubil. Nebezpečí hrozí ze všech stran. Zatím tedy jen shora a zespodu nás nikdo neatakoval.
Kromě šílené dopravy máme problém obecně téměř se vším. Tohle je skutečně největší kulturní šok, který jsme zatím kdekoliv zažili.
Už u snídaně, bez jakéhokoliv náznaku masa :-(, jsme otevřeli malé máslíčko jako v každém jiném hotelu. To co bylo uvnitř bylo napůl rozpuštěné. To se na chleba namazat nedalo. Tedy my jsme ani neměli chuť. Ale cizrnové kari bylo moc dobré. Tousty s marmeládou a vajíčka bez problémů snídani vyřešily.
Pak jsme se začali seznamovat se zdejší realitou. Lehce to začalo už v hotelu. Zeptal jsem se, kde je směnárna. Řekli mi, že u nich. Chtěl jsem vědět kolik dostanu za zbývající malajské ringgity při výměně na rupie. Nepočítal jsem se skvělým kurzem. Recepční někam volal a první výpočet byl OK. Nabídli mi 14 rupií za 1 ringgit. Středový kurz na internetu byl kolem 14,65. Pak řekli, že malé bankovky (menší než 50) budou ale jen za 13. Souhlasil jsem, abych si nenaběhl někde na ulici. Pak si vzali ringgity a poslíček běžel do směnárny. Za deset minut byl zpět a částka byla správně.
Vyšli jsme před hotel. Měli jsme pár míst kam se dnes po Dillí podívat. S manželkou jsme si řekli, že i s ohledme na její bolest v krku začneme u těch nejvzdálenějších - u minaretu Qutub a známého nerezavějícího železného sloupu. Jsou v jednom areálu.
Všude na ulici byly ťuk-ťuky, rikši i taxíky. Nakonec jsme s jedním ťuk-ťukářem domluvili cenu 150 rupií za cestu tam. Jeli jsme a po 5 minutách zastávka u turistických informací. Že prý tam mají lepší ceny vstupů než jsou na místě. Moc se nám nechtělo, ale šli jsme dovnitř. Široké úsměvy a po 5 minutách výslechu, co chceme vidět, cena 9800 rupií (skoro 4000Kč). Okamžitě jsme odešli i přes protesty, že to byla nabídka včetně vstupů a že se s cenou dá něco dělat.
S instrukcí, že už žádnou další mezistanici nechceme, jsme nasedli do stejného ťuk-ťuku. Najednou mu za minutu jízdy údajně došel benzín a prý musíme vstoupit. Chtěl si prostě vydělat podíl na zisku za to, že přivedl kořeny. A těch 15 kilometrů se mu za předem dohodnutou cenu nechtělo jet. Nedostal ani rupii, hajzl. Snažili jsme se zastavit klasického taxíka. První zastavil, dozvěděl se kam chceme jet. Pak mu něco řekl ťuk-ťukář a najednou už neměl zájem. Že prý nemůže, protože má objednávku od klienta. Proč tedy zastavoval, to vůbec nedává smysl. Druhý křivák.
Zkusili jsme další taxi a to byla výhra. V dobrém. Zastavil taxikář v turbanu s hezkým starým autem. Sice nemělo klimatizaci, ale řidič od prvního okamžiku jednal fér. Dal nám na výběr pevnou cenu 500 rupií nebo tachometr. Já jsem raději zvolil bezpečnější pevnou sazbu. Během jízdy jsem se zeptal, kolik by stál celý den. Prý 2000 rupií (800Kč).
Po příjezdu na místo jsme tedy jeho nabídku přijali. Byl rád a byl spolehlivý.
To je on. Nepochází z Dillí, ale ze severu Indie z Pandžábu. Prý tam má i rodinu. V Dillí jezdí v kuse šest týdnů a pak se na dva týdny vrací domů.
Má vestavěné handsfree bez bluetooth (= hodně stará Nokia)
A ventilátor místo klimatizace pro cestující
První Škodovkou byl opět Yeti. Ale pak jsme viděli i Fabii a Superba.
Na místě jsme si šli koupit vstupenky. Pro místňáky 30 rupiií, pro cizince 500 rupií. Docela velký rozdíl, ale budiž. Jejich pravidla a nás to nezruinuje. Ovšem přišel další lidský podraz. Dal jsem do okénka bankovku 2000 rupií. Dostal jsem dva lístky a pár bankovek zpět. Při přepočítání to bylo jen 5x 100. Po dvou krocích jsem se vrátil a paní jistě jen náhodou měla v ruce připravenou jednu pětistovku. Bez řečí mi ji dala. Kolikrát za den to zkusí a vyjde jí to. Je to tady bohužel lump téměř na každém kroku. A nemyslím si, že máme smůlu. Chápu, že se snaží přežít a musí to být neskutečně těžké. Ovšem férové jednání je tady spíše vzácnost.
U nás teď nemalá část společnosti nadává na muslimy, které často ve skutečnosti ani neviděli. Hlavně, že ti jejich kritici si našli viníka svého vlastního neúspěchu případně neschopnosti.
V muslimské Malajsii jsme za tři týdny neměli nejmenší problém s jakýmkoliv pokusem o podvod. Naopak, když jsme někde dávali dýško, tak ho často odmítali. Úsměv byl přirozenou formou komunikace. V Indii se většinou chovají jako žebráci od prvního kontaktu. Při dotazu na cenu se dozvíme, abychom zaplatili kolik myslíme. Když jim to nepřipadá dost, tak se zatváří jako že ještě. Hlavní příznak chudoby není v nedostatku, i když ten tady je nepříjemně často vidět. V Malajsii byli žebráci a peníze jsme jim dávali. Je mi líto, ale v Indii nikdo nedostane ani jedinou rupii.
Zdejší chování je naprosto nekompatibilní s mojí představou o přijatelných kulturních rozdílech. A ne jakýkoliv bůh nebo šátky na hlavách.
Indie se tímto dostává jako čtvrtá destinace do seznamu zemí, kam už určitě nikdy nepojedu. Zařadí se za Lesotho (zkorumpovaní buzerující policisté), Maltu (vůbec si nedovedu představit, co bych tam ještě někdy dělal) a Čínu (nechutný komunistický režim).
Ještě mají dva dny na částečné vylepšení dosavadního obrazu, ale budou to mít hodně těžké.
Tady je jediná výhoda těch dražších vstupenek (high value). Samostatný vstup v levé části. Hned za cedulí byl jeden trhač lístků pro všechny. A to se vyplatí.
Zvláštní způsob zavlažování trávníku formou lokálního zaplavení
Tenhle areál byl dnes určitě vrcholem.
Veverka jak z Doby ledové. I když tady je trochu tepleji. Podle předpovědi je odpoledne 42 stupňů, už od 11 hodin přes 35. Samozřejmě ve stínu. výhodou je, že to je suché teplo a ne jako na Borneu spojené s vysokou vlhkostí vzduchu.
Již tradiční "kamarádka z Evropy". Manželka to odnáší skoro všude. Se mnou se chtěli fotit jen dvakrát :-(. Už jí to nepřekvapuje a zvykla si. Já si zase po fotce na mobilní telefon těch žádostivých, dělám vlastní album našich "kamarádek z Asie".
Tahle veverka se nějak rozplácla
Náš soukromý taxikář si zatím hodil kopyta nahoru
Některé značky u nás nevidíme, tady jsou stále realitou.
Druhou stanicí byl moderní Lotus Temple. Za nás tedy nic moc.
Rozsáhlý areál, kde se člověk smí pohybovat pouze ve vyznačených úzkých koridorech. Nesmí se ani na trávu. Pro jistotu jsou některá místa zajištěna ostnatým drátem asi půl metru nad zemí. No v Evropě by to asi nebylo bráno jako bezpečná zábrana. V Indii se to neřeší.
Pak jsme se museli zout a vybrat si chůzi po neskutečně rozpálené dlažbě nebo po neskutečně pichlavém jutovém koberci. Asi jsme museli přinést nějakou vlastní oběť před vsupem do chrámu.
Tady se nějaký zoufalý údržbář (asi) snaží o vyčištění těch "krásných" bazénků s hnusnou vodou nějakou jistě účinnou chemií.
Některým Indkám to sluší. Ale moc jich není.
Uvnitř chrámu se fotit nesmělo. Ono to ani za to nestálo. Možná večer po nasvícení to vypadá lépe. Ale jinak jen beton.
Chuť bych měl na nějaký ovocný nápoj z přírodních surovin. Při zdejší hygieně a vysokých teplotách pijeme a jíme jen originálně balené věci. Na ulici si rozhodně nic nekoupíme. Všude na světě jsem si to v nějaké podobě vyzkoušel, ale tady je to přes moji hranici.
Občas jsou na silnicích vidět zvláštní náklady.
Cestou ke třetí zastávce, dalšímu modernímu chrámu Akšardham, jsme jeli kousek od centra. Naprostá pustina. Prý zemědělská půda v záplavovém území.
Tady se žije o několik století zpět.
Běžný úkaz. V jednosměrce, tady to byla dálnice, jede frajer v protisměru. A dokonce vlastně v rychlém pruhu.
Ještě z dálnice jsem si chrám vyfotil. Nakonec se to ukázalo jako nejlepší forma záznamu.
Vjezd na parkoviště byl okořeněný nutností otevřít motor. Náš řidič z Pandžábu vypadá jako Pakistánec a ti jsou největší nepřátelé Indie. Bombu jsme naštěstí v motoru neměli.
Po vstoupení jsme se od řidiče dozvěděli, že do chrámu se nesmí skoro s ničím - mobil, foťák, dokonce ani USB flash disk není povolený. Řidič se nabídl, že si můžeme nechat věci u něj v autě nebo v šatně. Ani jedno jsem nechtěl riskovat. Abychom tam nechali fototechniku za desítky tisíc a dva iPhony, to jsme raději tenhle hinduistický Disneyland opustili.
Fotka přes mříže.
Pár vyšňořených krasavic přichází
Levý pruh na dálnici na několika místech obsadili zelináři
Poslední naší zastávkou byla královská pevnost Red Fort. Parkoviště na místěje problém. Tak jsme se zastavili o kus dříve a na místo dojeli rikšou. To je náš rikšák. Měl to asi padesátikilový chudák s námi těžké. Rikša pro dva vezla váhově vlastně tři normální pasažéry. Ale dal to celé jen šlapáním bez tlačení
Hezky barevná kompozice něčeho jedlého (ne tedy pro nás)
Pevnost je skutečnou pevností. Vojenské stráže jsou vybaveny na obranu před útokem. K tomu jim slouží i tlustostěné ocelové úkryty.
Dokonce kulometná hnízda jsou k vidění
Barvy mají krásné
Zátiší "Pán se slony a policejním zátarasem"
Těžký život pro tyhle lidi
Pořádek jim opravdu není vlastní
A zpět k dopravní situaci. Pár fotek ze života
Výhled z terasy našeho hotelu na rušnou ulici dole.
Taky jsme touhle dírou přecházeli. A naštěstí přežili. Přechody pro chodce jsou tady zbytečné. Tam kde jsou, tak se chodci stejně prodírají mezi auty i na červenou. Lidský život nemá valnou hodnotu. Třeba s kočárkem by to fyzicky vůbec projít nešlo. V té díře je kůl proti vjezdu motorek. I když kočárek jsme vlastně nikde neviděli. Vůbec chtěl bych vidět odvážnou matku, která by se o přechod pokusila. Takže beru zpět = kůl uprostřed úzkého průchodu je správně.
Obousměrná jednosměrka
Oni se tam nakonec vždycky nějak srovnají
Když nevím kam s nákladem, tak si ho odstavím uprostřed a jdu se zeptat pěšky. Oni tu rikšu v pohodě všichni objedou.
Tyhle veselé příběhy z dopravního života jsou z jednoho místa během maximálně 5 minut. Tady to prostě žije. Pravidla jsou pro slabochy, živelnost je správná cesta k prosperitě.
A třešničkou dnešního odpoledne je, že jsem nebyl schopen vybrat peníze z žádného ze tří bankomatů v okolí hotelu. Uvidíme, co přinese zítřejší přesun do města Agra.
Žádné komentáře:
Okomentovat