Den 14. (31.8.2011) - Do vnitrozemní k bavlněnému hradu

Plán :
vrcholem by měl být ranní tandemový paragliding objednaný pro syna
pak výlet k Butterfly valley (Kelebek Vadisi)
odpolední cesta do Pamukkale (Bavlněný hrad) a návštěva profláknuté turistické atrakce


View 2011-08-31 - Oludeniz - Pamukkale in a larger map

Ujetá vzdálenost : 300 km
Doba jízdy : 5 hod
Ubytování : Dort Mevsim Hotel, Hasan Tahsin Cad. No:19, Pamukkale, 27€ (booking.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Synek se přes noc nerozmyslel, takže bylo potřeba potvrdit čas vyzvednutí z hotelu. Jako na potvoru v hotelu nešel ani včera ani dnes internet. Prý mají objednaný servis :-(. Bohužel jediná věc, kterou jsem si z e-mailové komunikace a všech rezervací neuložil do PDF dokumentu, byla objednávka paraglidingu. Naštěstí jsem měl uloženou mapu s adresou společnosti SKY SPORTS. Takže hned ráno jsem je šel hledat. Povedlo se, byli připraveni syna vyzvednout v 9:05 v našem hotelu. Doplatek se prý platí až po přistání. Prostě si věří :-).
Takže jsem šli v klidu na snídani. Tady byla i trochu do anglicka - fazole, houbičky, párečky a míchaná vejce.
Připravil jsem foťák pro syna, aby svůj let mohl zvěčnit. Dodávka skutečně dorazila a my s manželkou jsme se zatím jeli podívat na slavnou modrou lagunu. Z přízemního pohledu nic moc.
Pak už jsme jeli hledat přistávací plochu na pláži. Po chvíli heldání jsme našli tu správnou a pátrali po obloze kdy uvidíme toho našeho letce. Měl trochu zpoždění, ale na dráhu dosedl celý nadšený. Společně jsme šli zaplatit zbytek peněz. Tam jsme se dozvěděli, že pilot za letu dělal fotky a nahrával video. Samozřejmě, že jsme tenhle zážitek chtěli mít kompletní.

Předchozí dva roky jsem uveřejňoval fotky na kterých byl moje boty. Letos už je tam má další generace






I ta modrá laguna vypadá shora podstatně lépe než kousek nad hladinou.



Rychle jsme šli k autu abychom najeli dnešní porci asi 430 kilometrů. Ještě před odjezdem na dovolenou jsem totiž udělal změnu v místě ubytování. Původní Pamukkale jsem změnil za Selčuk. Což je o zhruba 180kilometrů dál. Leží přímo u Efesu. Takže tam budeme moci jít hned ráno. Když ještě nebude největší vedro a snad tam ještě nebude tolik lidí. Manželka se na Efes moc těší.
Standu jsem nastavil na Pamukkale, on si napočítal svoje víc než 4 hodiny. I díky kvalitním silnicím jsme tam dojeli jen za 3 hodiny. Ovšem na místě se projevilo sváteční období. Sjelo se tam snad celé Turecko. Auta a autobusy všude. Nahoře nekonečný had turistů. Fronta jak na Lenina. K tomu veliké vedro. Bylo jasno. Fotky z větší dálky, nákup pohledů a náprstku.





Podobnou věc jsme loni viděli v yellowstonském parku. Tam je to menší. Bylo tam ale i podstatně méně lidí.

Cestou do Selčuku jsme se zastavili v nějakém městečku na jídlo. Manželka ani syn si ze dvou věcí v nabídce (Köfte - masové kuličky a Kokoreč - nadrobno nasekané maso, pravděpodobně převážně vnitřnosti) nevybrali. Já jsem nechtěl pána urazit, tak jsem si dal Köfte. Jako minule na východě jsme si s pánem bezvadně popovídali. On anglicky neuměl, já na tom byl turecky o několik procent lépe. Náš "rozhovor" trval asi 20 minut. Vzájemně jsme se informovali kolik nám je let. On se dozvěděl odkud jsme. Zavzpomínal na tanky a Brežněva. Milan Baroš tady nezapůsobil. Pán fandí Fenerbahce. Mezitím jsem byl obsloužen na nadstandardní úrovni. Jídlo na tácku a s vidličkou. Ostatní ho jedli zabalené v novinách. Ale bylo to dobré a evidentně dělané s láskou. Lidi jsou tady neskutečně bezprostřední. Mimo města evidentně chudí, ale asi šťastní.
Udělali jsme ještě jednu jídelní zastávku ve větším měste. Dorazli jsme se v cukrárně. Jejich dorty byly výborné. Jak jsou teď ty svátky Bayrami, tak se ukazuje, že zvyky jsou v různých zemích podobné. Jen se třeba konají jindy. Najedno upřiběhl dva kluci, potřásli mi rukou a políbili ji. Řekli něco o Bayrami a nastavili ruku. Jak naše Velikonoce. Protože u nás uspěli, tak v zápětí přiběhli další dva. A situace se opakovala.
Po příjezdu do hotelu manželka projevila přání jít se projít do města. Bydlíme totiž v úplném centru. Je tady peší zóna, kde se svolením parkujeme. Už jsme nic nejedli, ale zahlédl jsem stánek kde šikovný chlapík dělal ze skla různé drobné věci. Napadl mě skleněný náprstek s evil eye. Evil eye má chránit před zlým pohledem. Prodává se v Turecku všude v nejrůznějších podobách.
Domluvili jsme cenu, pán si odzkoušel postup - až ten druhý zafungoval. A manželka má naprostý unikát.

Den 13, (30.8.2011) - Středozemní moře III

Plán :
ráno možná zkusím na pláži najít mořské želvičky (je to období, kdy se mají líhnout)
krátké zastavení na pláži Kapustas
pak možná Patara - jedna z nejdelších pláží v Turecku
kaňon Saklıkent Milli Parkı
sledování západu slunce nad pláží Ölüdeniz


View 2011-08-30 - Cirali - Oludeniz in a larger map

Ujetá vzdálenost : 280 km
Doba jízdy : 5 hod
Ubytování : Bellevue Otel, Oludeniz Caddesi No:28, 56€ (booking.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Nejprve informace, že v hotelu Bellevue nejde internet, takže termín uložení na blog je v tuto chvíli neznámý.
Ráno nás vzbudil kohout místo meluzína. Manželka se přes noc dostala z nejhoršího. Už byla schopná chodit. Já jsem se byl před snídaní podívat na místní pláž. Tahle je podle mých představ. Odhadem dva kilometry dlouhá a na ní pár lidí. Slunečníky a lehátka maximálně v jedné řadě. Pod nohama písek s oblázky.V okolí vysoké hory pokryté lesy.






Zahlédl jsem i dvě dámy neurčitého věku v burkoplavkách. Měly sexy postavičku. Zejména zelená žabička je roztomilá.



Snídaně byla slušná. I jogurt byl a k němu růžová marmeláda. Myslím z růží. Nikdy předtím jsem ji neměl a ani po tom už netoužím. Byla taková hodně navoněná :-).
Celkově jsme byli v tomhle místě nadmíru spokojeni. Tady bych si dokázal představit i pár dní lehára.
Dnes jsme měli zastávkově poměrně bohatý program. V průběhu trasy jsme ho ale trochu odlehčili. Ještě v Čirali jsme doplnili nějaké zásoby. V praxi si vyzkoušeli místní svátek Bayrami na konci Ramazanu. Ve obchodech nám nabídli bonbóny a voňavou citronovou vodičku na osvěžení rukou.
První stanicí bylo městečko Demre. Tam prý žil svatý Mikuláš. Mají tam i jeho sochu.



Jinak to je místo evidentně určené hlavně pro ruské návštěvníky. My jsme se obohatili jen o nějaký náprstek.
Zhruba v první polovině dnešní cesty vedla klikatá široká silnice podel různých výběžků. Občas malá plážička v zátoce. Kam se hrabe vyhlášená americká silnice číslo 1 mezi LA a SF. Tam se člověk bez skafandru ani nevykoupe.
Měl jsem v itineráři jednu profláknutou pláž (Kaputaš) kam se musí od silnice po schodech dolů. Už příjezd byl lemován spoustou odstavených aut. Tak jsme se jen podívali na ty davy. Přece jen byl svátek. A jeli jsme dál :-(. Měl jsem v plánu ještě jednu pláž - Patara. Tu jsme vzdali rovnou. To je jedna z nejdelších pláží v Turecku vůbec a předlidnění nehrozilo. S ohledem na zdraví rodiny, jsem to nechtěl dneska s jízdou přehnat.
Standu jsem nastavil na soutěsku Saklikent, kde je v horkém létě fantastické osvěžení. Lidí tam bylo spousta. Pro hodně z nich je vrcholem přejití poměrně studené dravé řeky, hluboké téměř do pasu.



Z naší rodiny si to vyzkoušela manželka. A zvládla to bravurně. Cestou tam ji zištně pomohl místní "profesionál". Jak se prý označil. Manželka o pomoc neměla zájem, ale s Turkem se nedomluvila. Pochopila, že profesionál bude za tu službu něco chtít. Zpátky se přebrodila bez asistence.
Je to super atrakce pro rodiny s dětmi a pro odpočinek od všudepřítomného vedra.

Pak už jsme si to namířili k hotelu. Cestou bylo spousta restaurací, kde nabízeli hlavně pstruhy. V jedné z nich nás během jízdy naháněčky odchytly. To, že to byla chyba, jsme zjistili až asi po 3/4 hodině čekání. Posezení bylo příjemné na kobercích a polštářcích. Manželka si objednala pstruha a my se synem kuřecí špíz. Manželka pstruha s chutí snědla. Ale to, co přinesli nám, absolutně neodpovídalo docela vysoké ceně 17,5 TL. Hned jsem reklamoval velikost porce.
Bylo mi řečeno, že to je v pořádku. První sousto, suché, připálené, bez chuti, rozhodlo. Tohle jíst ani platit nebudeme. Zaplatil jsem jen trochu víc než byla cena pstruha. Majiteli jsem řekl, že to bylo nejhorší jídlo co jsme tady jedli. A odjeli jsme.
Ve městě Fethiye jsem zachytil restauraci kde grilovali kuřata. Cena 9TL za kus. Nebylo co řešit. Objednali jsme si ho na talíř. Číšník neuměl ani slovo anglicky, ale měl zájem. Kuře nám naporcoval na čtvrtky a ještě ho jednou prohnal přes gril do křupava. Kuře dal na talíř plný rýže. K tomu přinesl další talíř se zeleninovým salátem, studenou 1,5 litrovou láhev vody a nakrájený celý chleba. Za veškerý ten servis kolem jednoho kuřete si řekl o 4TL navíc. Za 13 lir jsme se najedli nejen dosyta, ale bylo to i moc dobré.
V téhle restauraci nikdo nikoho nahánět nemusí, tam se chodí najíst místní. Zase potvrzená předchozí zkušenost.

Po dobrém jídle jsme to měli do hotelu pár kilometrů. Bydlíme v třípokojovém apartmá s balkónem za velice slušnou akční cenu. Výhled na Ölüdeniz a zátoku je docela dobrý.



Viděli jsme i letět asi dvacet paraglidistů. Skáče se z výšky kolem 2000 metrů nad mořem - z hory Baba Dag (česky Táta hora). Na zítřek máme pro syna objednaný tandemový let. Uvidíme, jestli přes noc neztratí odvahu.
Posledním dnešním výletem byl pokus zahlédnout z výšky tzv. Butterfly Valley. Je to místo odříznuté od světa, kam se dá přijet pouze lodí. Kousek pláže jsme ale zahlédli. Celé údolí se nám neobjevilo. Ve výhledu bylo příliš mnoho stromů.



Publikováno 31.8.

Den 12. (29.8.2011) - Večerní Chiméry

Plán :
návštěva míst Perge, Aspendos a možná i hezkého parku s tureckým názvem Kursunlu Selalesi Tabiat Parki
vrcholem by měl být večerní výstup na Yanartaş, kde jsou věčně hořící ohně (Chiméry)


View 2011-08-29 Side - Cirali in a larger map

Ujetá vzdálenost : 200 km
Doba jízdy : 4 hod
Ubytování : Kiyi Pension, Ulupinar Koyu Cirali Mahallesi, Cirali, 60€ (booking.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
V noci opět zapnuli elektřinu, tak nás to trošku probudilo. Mohli jsme alespoň spustit klimatizaci. Ráno jsem dokončoval na pavlači, kde byl signál, včerejší blog. Bylo tam docela příjemně.
Před osmou jsme se zabalili, odnesli věci do auta a v 8:05 jsme viděli jedinou neustále kmitající asi dvacetiletou holku. Ta nám dokonce na příkaz svého šéfa včera vynesla do pokoje ve třetím patře kufry. Bylo mi jí trochu líto. Po dnešním ránu ještě víc. Snažili jsme se s ní domluvit na placení pokoje a snídani. Šla šéfa vzbudit. Jestli bych někoho mohl označit spojením "lemra líná", tak by to byl tenhle jedinec. Zpomalený film byl proti němu blesk. Pán pomalu obešel restauraci nejdelším možným okruhem. Rozvážně odemkl dveře od kuchyně. Řekl jsem mu, že je osm pryč a snídaně nikde. Prý bude za deset minut. Jeho tempem by to trvalo nejméně půl hodiny. Dal jsem mu tedy jen 40€ místo původních 44€ s tím, že to je bez snídaně. Chvíli protestoval, ale pak rezignoval. Neuvěřitelný člověk (blbec). Na toho bych chtěl pracovat.
Dnes jsme měli několik bodů v itineráři. Všechno bylo poblíž dálnice. Nejprve kamenný most ze 13 století. Kdyby se u nás takhle opravovali památky, tak máme spoustu historie navíc. Evidentní zříceninu doplnili mnoha kameny a most byl jako nový. Odhadem tak 90% zářilo novotou. U nás na Karlově mostě se mohli zbláznit z pár nově vypadajích bloků.



Potom přišlo turisticky profláknuté divadlo Aspendos. Musím říci, že jsem si od toho moc nesliboval, ale se mi moc líbilo.



Ještě před námi přišly kobylky. Tentokrát mě mile překvapily. Japonci vylezli na jeviště a začali hezky zpívat. Moc pěkně se to rozléhalo.



Ještě před vstupem mě opravdu naštval místní vyčůránek. Při průchodu kolem něj na nás křikl : "Tickets !". Chtěl za vstup buď 7,5€ nebo 11$. Přišlo mi to dost, ale dal jsem mu ty eura. On šel směrem ke vchodu. K budce, kterou jsem předtím neviděl. Tam chtěl koupit lístky za 15TL kus. Tedy v kurzu 1€ = 2,00 TL. Čtvrtina navrch, zloděj. Okamžitě jsem mu vytrhl moje eura a poslal ho někam. Lístky jsme nakonec koupili normálně.
Z divadla jsme jeli kousek na druhou stranu hory, kde jsou zbytky akvaduktu.
Další památkou bylo Perge. Tam jsem už ani nešli dovnitř, jenom projeli kolem. Prostě samé kamení.
Poslední mezistanicí byl ještě park Kursunlu Selalesi Tabiat Parki. Ten se mi líbil. Jsou tam hezké vodopády, procházka ve stínu stromů při křiku ptáků a jiné havěti. Jediné co tu pohodu ruší, je poloha. Park leží přímo pod přistávacím koridorem na letiště v Antalyi.



Téhle kočičce letadla ani turisté nevadili.



Pak už následoval průjezd Antalyí. Jestli bych někam nejel na dovolenou, tak na Tureckou riviéru. Většinou je následující situace. Moře, pláž, dálnice, hotely a obchody. Takže se podobná dovolená dá nasimulovat třeba i u nás. Vyjít z paneláku, přeběhnout severojižní magistrálu, skočit do teplé vany a pustit si k tomu horské slunce. Pak přeběhnout magistrálu zpět. Den završit návštěvou předraženého nákupního střediska ideálně v Karlových Varech. Aby tam byly i nápisy v ruštině. K jídlu samozřejmě echt pravý schnitzel, pizzu, spaghetti nebo steak.
Tady je opravdu potřeba uvažovat při nákupu každé maličkosti. Kromě místní kopečkové smetanové zmrzliny si občas kupujeme i Twister od Algidy. Je úplně stejný jako u nás. Cena v obchodě 1TL (10 Kč). U atrakcí jsem ochoten zaplatit cenu 2TL. V Side chtěli 1,5€, což je skoro čtyřnásobek. Většina cen se tady uvádí v eurech. O to víc to mate.
Takoví dotěrové a šizuňkové nejsou ani v Istanbulu. Žijí z lidské hlouposti a bohužel se jim to daří. Fakticky humus. Tohle není Turecko ani omylem.

Náš dnešní penzion je v městečku kde se nesmí stavět velké hotelové komplexy. Jsou tady všechno maximálně jednopatrové domečky. Obvykle doplněné o nějaké chatičky nebo jiné ubytovací prostory pro turisty. Takové penziony na zahradě. Je jich tady odhadem sto. Nakonec jsem objevil nabídku srovnatelného ubytování téměř za polovinu (33€). Takže jsem původní rezervaci zrušil a bydlíme ve Fire pensionu. Krom toho, že vypadává internet, to je v pohodě. Pokoj zhruba 15 metrů čtverečních se samostatnou nově udělanou koupelnou a klimatizací. Pan domácí mi dokonce ke stolu přinesl fíky a meloun z vlastní zahrádky. Je to tady velice příjemné.

Vrcholnou místní atrakcí jsou Chiméry (turecky Yanartaş). S ohledem na manželčiny přetrvávající žaludeční problémy, které nejsou z místní stravy, jsem se na horu vypravil sám. Je to asi 15-20 minut rychlejší chůze do kopce. Obdoba výstupu na Nemrut Dagi.
Cestou nahoru byl vinětovník. Přivázané viněty z plastikových lahví od vody uvázané na větve.



K mému překvapení bylo nahoře docela dost lidí a mnohé jsem potkával cestou nahoru i dolů. Nebyl tady žádný Japonec. Jednoznačně vedli Rusové a hlavně Němci. Nejen jejich děti mě občas při focení přiváděly k šílenství. Tady je jeden Helmut, který šťoural zapáleným klacíkem v díře. Asi si myslel, že zapálí nový ohýnek.



Někteří návštěvníci si tam opékali uzeniny. Dva kluci tam hráli na kytaru a zpívali. Až na Helmuty s rodinami to byl super zážitek.






Cestu jsem začal při 32 stupních a po návratu bylo jen 28.
Dolů jsem šel už téměř potmě a svítil jsem si baterkou. Potkal jsem ještě několik skupinek jdoucích nahoru. Jejich výbava - bez baterky a v lepším případě sandály, byla trošku nedostatečná. Možná se cestou zpět nepřizabili.

Den 11. (28.8.2011) - Středozemní moře II

Plán :
u města Anamur hrad Marmure Kalesi a možná i kousek dál zbytky starověkého osídlení Anamorium
Artemidin chrám na pobřeží ve městě Side


View 2011-08-28 Kizkalesi - Side in a larger map

Ujetá vzdálenost : 350 km
Doba jízdy : 6 hod
Ubytování : Sato Hotel, Selimiye Mah.Zambak Sk. No:37 Koyici, Side, 44€ (booking.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Noc proběhla bez komplikací, stejně jako slušná snídaně. Rodina rozhodla, že se po snídani půjde na pláž. Manželka se ve vodě tak rozdováděla, až se jí udělalo špatně od žaludku. Takže s odjezdem jsme museli chvíli počkat. Z Kizkalesi jsme Vyjeli až kolem 10:30. Na dnešek jsem předpokládal, že to nebude řidičsky tak snadné jako placená rovná dálnice. Bohužel ale skutečnost byla ještě trochu horší. Jak se hezky česky říká, byla to challenge.
Od města Silifke až téměř do Alanye zatím vede hodně klikatá cesta. Je to nahorů, dolů, doprava, doleva. Naštěstí bez děr, krav, koz a dětí. Ale aut je tam docela dost. Na mnoha místech nebyla ani svodidla. Několikrát jsme vystoupali možná do tisíce metrů nad mořem abychom následně sjeli opět k moři. Vyloženě radost pro milovníky horské dráhy. Takové v rodině nemáme. Fakt je, že ještě větší zážitek by to byl z opačného směru. My jsme to jeli většinou po vnitřní straně silnice. Ta blíže k hraně byla v protisměru. Ale i tak mi těch odhadem 200 serpentinových kilometrů stačilo. Zatáčka snad každých 50 metrů. Pokud si to někdo chce užít, tak by si měl pospíšit. Protože i tady se usilovně staví čtyřproudá silnice s mnoha tunely.
Jízda zbytek rodiny dorazila.
Výhledy byly krásné.



Dlouhou dobu jsme jeli místy kde se pěstují banány. Jsou menší než ty které běžně známe. Prodávají se na mnoha místech u silnice. Cena kolem 3-4TL za kilo.
Jedinou dnešní mezistanicí byl krásný hrad Marmure Kalesi u města Anamur. Lidové vstupné 3TL a uvnitř možnost naprosto volného pobíhání. Ona je to velice zachovalá kamenná pevnost s mnoha věžemi. K tomu jsou ve vodním příkopu hejna želviček. Ideální pro výlet s dětmi. Tedy pokud člověku nevadí, že se dítě pohybuje třeba v asi osmimetrové výši. Na jedné straně cimbuří, na druhé žádné zábradlí není.



Po dalších asi sto kilometrech před městem Alanya už dálnice byla. Je to místo kde začíná takzvaná Turecká riviéra. Velké hotelové komplexy zaměřené zejména na Rusy a Němce. Této klientele odovídají i ceny v obchodech. Takže vše předražené. Pro mě jsou tyhle velkovýkrmny pro turisty odpudivé.
Naše dnešní trasa končila v městečku Side. Dorazili jsme tam kolem 17:20.
Tady pro nás začínají antické památky. Začali jsme rychlým průjezdem kolem amfiteátru
směrem k hotelu.
Po chvíli relaxace na pokoji a zjištění, že internet přímo v pokoji nechytíme, jsme šli do víru maloměsta. Obchodů a restaurací spousty. Bohužel jsme taky neodolali nabídce. Máme tedy několik nových "značkových" kousků.
Došli jsme až k nejslavnější místní památce.



Side je také postiženo zmíněnou klientelou Němci / Rusové. Ceny jsou i dvojnásobné než v Istanbulu. Turistická porce kebabu do chleba u stánku je tady za 6-10 TL. Hledali a našli jsme slušnou restauraci kde jedli místní. Velká porce kuřecího kebabu na talíři s rýží a dvěma druhy salátu za 10TL byla super nabídka. Byl výborný.
Z oken pokoje vidíme osvětlené památky. K tomu ale slyšíme hudbu z okolních diskoték. Uvidíme jaká bude noc.
Přesně ve 22:40 vcelém Side vypadl elektrický proud.

Den 10. (27.8.2011) - Středozemní moře

Plán :
Dnes většinou cesta po dálnici, snad tedy trochu řidičského odpočinku
park v městě Adana
jeskyně u města Kizkalesi, možná stihneme i hrad na ostrově a první koupání ve Středozemním moři


View 2011-08-27 - Gaziantep - Kizkalesi in a larger map

Ujetá vzdálenost : 380 km
Doba jízdy : 4,5 hod
Ubytování : Rain Hotel, Ahmet Erol Cad No.13 Kizkalesi, Kizkalesi, 70€ (booking.com)

----------------------------------------------------------------
Realita :
Dnešní spánek i díky klimatizaci byl příjemný. Na snídani jsme byli úplně sami. Podávala se v krásných podzemních kamenných prostorech.
Hned jsme se zabalili a odešli na parkoviště. Prvním úkolem bylo dobít dálniční KGS kartu. Nevěděl jsem kolik budem potřebovat ani kolik nám na ní zůstalo kreditu. Ono to sice na dálničních snímačích píše kolik se utratilo a kolik zbývá. Jenomže turecky a tak nevím které číslo je které. Věděl jsem, že buď 5 nebo 7 TL. Bylo potřeba najít čerpačku Shell. Ty jediné kromě vybraných bank karty dobíjejí. První Shellka dobíjecí zařízení neměla, druhá už ano. Nechal jsem tam připsat 20TL abych měl jistotu až do Istanbulu. Jak se ukázalo, tak asi úplně zbytečně. Ramazan se blíží ke konci, Součástí tohoto období jsou další svátky. Snímač u vjezdu na dálnici byl přelepený papírem s nějakým nápisem. Řidič vozu před námi tam ani kartu nepřikládal. Říkal jsem si asi mají rozbitý snímač. Na další mýtné bráně se situace opakovala. Zase papír na terminálu. Teď už jsem si všimnul nějakých čísel. Pravděpodobně ode dneška (27.8.) až do 4.září se asi v Turecku jezdí zadarmo i na placených úsecích. Tak jsme Turkům jejich dálniční systém trochu zasponzorovali.
Gaziantepem se dnes dalo projet bez komplikací. Dostali jsme se opět na krásnou šestiproudou dálnici. První zastávkou bylo město Adana. Manželka objevila na internetu fotografii parku kde je velká zeměkoule. Kromě nic moc zeměkoule v krásně udržovaném parku s mnoha vodotrysky jsme našli něco mnohem krásnějšího. Šestiminaretovou mešitu dostavěnou v roce 1999. Takže moderní, ale zároveň orientálně krásnou a dočervena laděnou. Byli jsme tam téměř sami. Koberec úžasně měkký. Jen se natáhnout.







Ve venkovní teplotě kolem 37 stupňů jsme se celí splavení vrátili do auta. Potřebovali jsme doplnit zásoby tekutin. Zaparkovali jsme poblíž prodejny Migros. Stali jsme se očitými svědky druhé dopravní nehody tady. První byla včera v Gaziantepu a byl to nárazník na nárazník. Tady to odnesly taky jen plechy. Auto jednoucí před námi zastavilo napříč za jiným vozem. Jeho řidič se ale vůbec nepodíval do zrcátek a nacouval mu do boku.
Naše cesta dál už vedla do hotelu v městečku Kizkalesi. Je to příjemné přímořské místo kde jsou sice hotely, ale není tu ještě přelidněno. Po asi hodince odpočinku na pokoji jsme odjeli k 6 kilometrů vzdáleným jeskyním - pekelné a nebeské. Ta nebeská je volně přístupná. Ale do pekla se musí koupit lístek. Obě to jsou velké díry do země. Něco jako naše Macocha. Pekelná jeskyně je podstatně menší a světlo sotva dosáhne dna. Takže ten pohled dolů je tajemný až nepříjemný . Největší úspěch měl ale u rodiny místní velbloud. Syn i manželka se museli projet. Jedna jízda 10TL. Byl to krasavec.



Pak už návrat do Kizkalesi a na pláž. Bylo asi kolem páté odpoledne a někteří lidé už odcházeli. V ceně pokoje máme i lehátka se slunečníkem, takže jsme toho využili. Moře bylo nádherně teplé
(bývá tady běžně 27 stupňů), s jemným pískem na dně. Pomalu se svažovalo a lidí v moři bylo méně než jsem čekal.
Přímo naproti pláži je hrad umístěný několik stovek metrů v moři.



Kolem několik atrakcí typu padák nebo jízda na banánu za motorovým člunem a výlety k mořskému hradu.
Na pláži jsme byli skoro dvě hodiny. Pak už jen večeře a návrat do hotelu. Pokoj je velice slušný s klimatizací a balkónkem. Takže manželka mohla trochu vyprat a pověsit prádlo.

Den 9. (26.8.2011) - Východ slunce na Nemrutu a ještě kousek dál do Kurdistánu

Plán :
Ráno opětovný výstup na Nemrut Dagi při východu slunce
Cesta přes řeku Eufrat do míst kde začala naše civilizace.
Města Sanliurfa a Harran.


View 2011-08-26 Nemrut - Gaziantep in a larger map

Ujetá vzdálenost : 400 km
Doba jízdy : 6 hod
Ubytování : Zeynep Hanim Konagi, Bey Mah. Eski Sinema Sok. No:17, Gaziantep, 52,50€ (booking.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Noc byla hrozná. Tady v horách je venku chladno. Ale v místnosti s jediným oknem se nedalo vyvětrat a klimatizaci tady nemají. Spánek odhadem ve 30 stupních nám nedělal dobře. Manželka ráno prohlásila, že měla strach. Prý, že se staneme dárci orgánů. A to bylo podle dostupných informací nejlepší ubytování v téhle vesnici Karadut. Nejblíže k vrcholu. Jak vypadaly ty ostatní hotely raději nechceme vědět. Ale přežili jsme to. Vynahradili nám to místní příjemní lidé - Kurdové. Žádného násilníka se samopalem jsme nepotkali.
Ještě fotka vrcholu Nemrut Dagi ze vzdálenosti asi 15km.



Teď nás už čekají teploty kolem 35 stupňů i víc každý den kromě (snad) Istanbulu na konci. Na východ slunce na Nemrut jsme nakonec nejeli. Nechtělo se mi vstávat. "Díky" tomu jsme museli po domluvě s personálem změnit ještě jednu věc. Nejeli jsme do Harranu. Protože přívoz přes přehradu v 8:30 nám ujel a čekali bychom 2 hodiny na další. Takže jsme se rozhodli jet přes Kahtu a Adiyaman přímo na město Sanliurfa.
U silnice jsme zahlédli pasáka koz. Zastavili jsme. Pán se usmál a nechal se vyfotit. Vzájemně jsme si zamávali a jeli jsme dál. Lidé jsou tady neuvěřitelně příjemní, usměvaví a přátelští.



Zastavili jsme se na chvíli v Adiyamanu. Chtěl jsem manželce sehnat originál hedvábné šátky.
Po vystoupení z auta jsme se okamžitě stali středem pozornosti všech. Moc tady na turisty nejsou zvyklí. Téměř každý se otáčel a v obchodech se seběhlo celé osazenstvo. Po delší době zdejšího pobytu mi došlo, že v Turecku jsou téměř všichni menší než my. Většinou alespoň o půl hlavy. Připadám si tady jako velký bílý muž. V jednosměrné ulici dokonce řidič mikrobusu zastavil dopravu, aby se mohl zeptat odkud jsme.
Shodou okolností jsme zaparkovali poblíž uličky, kde měla nějaká renomovaná turecká firma podnikovou prodejnu. Mimo jiné i šátků. 100% hedvábí (turecky ipek) mělo i zde svoji cenu. Ale podle manželky úplně jinou než u nás. Zkoušeli jsme i neznačkové prodejny. Cena byla 25 - 30% té značkové verze. Ale materiál byl polyester a to se musel ještě složitě hledat. Prodavačky nám ale tvrdili, že to je ipek :-).
Koupili jsme si na ochlazení zmrzlinu (5TL za 3x 3 kopečky). A nejlepší kebab co jsem kdy jedl. Fantasticky okořeněný, pikantní, velká porce. A ještě nám přibalili do pytlíčku feferonky. Cena 2,5 TL za kus (25Kč). Tohle prodávat v Praze, tak je z něj boháč.
Kousek za městem Adiyaman jsme se ještě zastavili pro nějaké pití. Před obchodem seděl starší pán a dal se s námi do řeči. Nikdy předtím jsme se neviděli a nikdy se už neuvidíme. Začal se se mnou bavit, dokonce mi za chvíli přinesl ukázat fotku jak v mládí cvičil dravce k lovu. Nerozuměl jsem jediné slovo. Vyfotil jsem ho, dal jsem mu pár pohledů Prahy a bylo nám příjemně,



Pokračovali jsme na město Sanliurfa. Stále jsme z různých úhlů viděli části ohromného vodního díla Atatürkovy přehrady. Ta má v budoucnu zajistit v tomto původně suchém území i možnost zavlažování polí. Je to ohromné dílo a Turci jsou na něj pyšní jak Američani na Hoover Dam. Zastavili jsme se na vyhlídce u jedné ze sypaných hrází.



V Sanliurfě se narodil a pobýval prorok Abrahám. Je to islámské poutní místo. Byly tady směrovky i v arabštině. My jsme navíc přijeli v pátek, což je pro muslimy nejdůležitější den modliteb. Vypadalo to, že se nikde v centru nedá zaparkovat. Aut i lidí tolik, že člověk nevěřil. Nakonec jsme našli jedno místečko. S hlídačem parkoviště jsme se bez problémů rukama dohodli, že tam můžeme stát a kolik budeme platit.
Vyrazili jsme do žáru 39 stupňů hledat rybníček se svatými kapry (Balikli Göl). Po asi kilometrové cestě jsme našli areál, kde byla hlava na hlavě. Spousty lidí posedávalo na trávě v okolí mešity. U nádrže lidí kapry krmili. Všichni příjemní a svátečně oblečení. A mezi tím my - exoti. Dvě starší ženy v trávě na mě zavolali : "Foto !". Tak jsem si je vyfotil a poděkoval jim. Usmáli se a šlo se dál.
Teď jsem zjistil, že všechny fotky ze Sanliurfy jsem zkazil. Měl jsem přepnutý manuální režim, takže vše přeexponované. Bohužel jsem si toho nevšiml.
Tady je manželčin úlovek kaprů



Na chodníku se dala koupit spousta "značkových" věcí. Hodinky za 15TL, pásky 5TL, trička 10TL, kraťasy za 7TL. Jak jsem psal, tak rozměrově poměrně vysoce převyšuji místní populaci. To znamená, že já si tady na sebe asi nic nekoupím. Tady se jako největší velikost občas vyskytuje XL. Dál už to nemají. Komu by to prodávali.
Auto jsme na zpáteční cestě naštěstí našli na první pokus.
Zbývala nám cesta do místa ubytování - Gaziantepu. Je to takové menší provinční město s počtem obyvatel jako Praha. Placená šstiproudá dálnice byla naprosto dokonalá. V Německu by jim ji mohli závidět. Ve městě ale byla zatím nejhorší doprava jakou jsem tady zažil. Kombinace snad všech místních nešvarů. Počet pruhů si dynamicky vytvářejí řidiči jak je třeba. I čtyři tam kde jsou namalované jen dva. Pak se na druhé straně křižovatky skládají, aby se vešli. červená je hezká barva, ale na semaforu je občas zbytečná. Až do hotelu jsme se autem nedostali. Naštěstí jsem zabloudil na parkoviště, odkud pro nás nechali poslat z hotelu poslíčka pro kufry.
Za ty peníze to je neskutečný luxus. Stará čtvrť v centru, všechny stěny obložené kamenem, dvě oddělené místnosti.
Takhle hotel vypadal když jsme se vraceli z večeře.

Den 8. (25.8.2011) - Vzhůru na horu Nemrut

Plán :
Nejdelší letošní přejezd. Snad stihneme západ slunce na vrcholu Nemrut Dagi.


View 2011-08-25 Göreme - Nemrut (Kahramanmaras) in a larger map

Ujetá vzdálenost : 580 km
Doba jízdy : 9 hod
Ubytování : Nemrut Kervansaray Hotel, 69€ s večeří a snídaní (rezervace e-mailem)

----------------------------------------------------------------
Realita :
V noci, tentokrát přesně ve 2:00 zase začal bubeník. Hned jsem vstal a vyběhl ho hledat. Zvuk se ozýval všude. V jednom místě prošla skupinka, ale nestihl jsem ji zachytit. Musel jsem čekat a pobíhat dál. Povedlo se. Jak se můj foťák snažil zaostřit noční scénu, tak mě prozradila přisvětlovací dioda. Skupinka s bubeníkem mi zamávala a křikli : "Thank you".
Tohle jsou noční budiči



Při snídani mi místní číšník řekl, že to v Göreme praktikují během Ramadánu každou noc. Tady bych chtěl bydlet.

Ráno jsem ještě vyběhl udělat fotky balónů zespodu. Dnes neměli tak hezky, protože na východě bylo zataženo. Balónů letělo opět nejméně čtyřicet.



Ještě před snídaní jsme dali všechny věci do auta, abychom mohli vyrazit co možná nejdříve. V 8:20 jsme odjížděli. Standa naštěstí opět prokoučoval mezičasy. Do prvního, po asi 170km, to napočítal na 3 hodiny. Ve skutečnosti nám stačila 1:40. Přiznám se, že jsem styl jízdy přizpůsobil místním. To znamená značka 50 = pozor, ale můžeš zkusit jet pořád naplno. 70 a 90 = mírná zatáčka nebo zúžení cesty, tedy jeď pořád naplno. Nejlepší příklad byl na obchvatu města Kayseri. Byl tam asi desetikilometrový úsek s padesátkou na každém rohu. A zákazem předjíždění. Většinou tam byly náklaďáky, které se bez problémů předjížděly. Většina jela 90. Tak abych ty pomalejší předjel, musel jsem občas dát stovku.
Jediné co se snažím hlídat jsou náhodně pohozená bílá auta u silnice. Zatím jsem jinou barvu policejního auta neviděl. Takže naše cestovní rychlost se pohybovala obvykle kolem 100 - 130.
Jako v předchozích dnech pokračovaly velice slušné čtyřproudé silnice. Tam kde ještě nebyly, tak se stavěly nebo opravovaly. Obyčejná dvouproudá silnice byla na zhruba 10% trasy. Pokud tedy nepočítám posledních padesát kilometrů v horských serpentinách. Aut je málo, poměr nákladní/osobní se blíží 50:50.
Chodci jsou hodně disciplinovaní. Vědí totiž, že auto má vždy přednost. Občas nějakého chodce překvapím, když ho na přechodu pustím. Manželka mi říká abych to nedělal, že si na to zvyknou. A pak je něco přejede.
Určitě mám pořád z ježdění v Turecku respekt. Ale když si člověk zvykne na jejich pravidla hry, tak se to zatím dá.
Co mě fascinuje, je množství čerpacích stanic. To jsem ještě nikde neviděl. Většinou u nich je maximálně jedno auto. Čerpaček jsem před městem Kahramanmaraš napočítal dvanáct na šesti kilometrech. Tady se řidič na hlavní silnici nemusí bát, že nenatankuje.

Ještě mě zaujalo množství platebních teminálů v prodejnách. Tady jich měli osm. Používají je podle druhu karet, aby měli co nejmenší poplatky bance



Celou dnešní cestu jsme obdivovali nádherné výhledy na okolní hory.
Samozřejmě si nemůžu dovolit vynechat příklad k větě přítele Cimrmana : "Políčka řádně obdělána. Inu Turecko".



První zastávkou byl Kahramanmaraš. To je město po celém Turecku známé zmrzlinou, do které se přidává salep. To je pryskyře získávaná z nějakých orchidejí. Tahle zmrzlina se jí příborem. A je skvělá. Nejdřív jsme si ji dali v nejslavnější místní cukrárně Yasar. Zmrzlina je čistě smetanová a posypaná mletými pistáciemi. Pak jsme si se synem dali v jiné cukrárně ještě jednu dávku.
Dalším cílem byly tradiční zastávky turistických jízd směrem k hoře Nemrut Dagi. Nejprve sloup s orlem, pak římský most přes řeku Eufrat. V tomto období to byl spíše větší potůček. V něm se místní rodiny koupaly. Tedy pánové a děti. ženy kolem pobíhaly v dlouhých kabátech.



Směrem k hoře z tohoto směru nás čekal několik desítek kilometrů ne úplně ideální cestou. Klikaté alpské silničky. Ovšem bez svodidel. Takže pravá, levá, nahoru, dolů, pozor díra. Občas auto, kráva, koza, dítě.
Ale zvládli jsme to. Těch dnešních přesně 598 kilometrů našlo svůj cíl při západu slunce nahoře na hoře. Z výšky kolem 2000 metrů stál ten pohled za to. Sešlo se tady kvůli němu, a hlavám soch u hrobky krále Antiocha, asi padesát lidí z mnoha zemí. Jak by mohl říci pan Werich : "Když postavit hrobku, tak jedině na kopci".

Den 7. (24.8.2011) - Kapadocií balónem, autem i pěšky

Plán :
Jeden z plánovaných vrcholů cesty - let balónem při východu slunce
prohlídka dalších přírodních útvarů v okolí Göreme



Ujetá vzdálenost : 50 km
Doba jízdy : 1 hod
Ubytování : Kelebek Hotel

----------------------------------------------------------------
Realita :
Vchod do naší věže.



Dnešní noc byla jiná než všechny předešlé. Meluzíni tady mají docela příjemný zpěv místo hulákání. Ovšem mezi poslední večerní (asi 22:20) a první ranní (4:20) výzvou k modlitbě přišel v 02:15 noční poplach. Po Göreme totiž chodil bubeník a asi budil muslimy k jídlu před východem slunce. Jak chodil po městečku, tak bouchání s různou intenzitou trvalo snad půl hodiny.
Odvoz k balónu proběhl bez komplikací.
V každém z nás byla troška strachu. Ještě nikdy jsme balónem neletěli. V koši byl uprostřed pilot a v každém rohu místo pro 6 pasažérů. Takový menší autobus. Letěli jsme s jihoameričany (Brazílie, Uruguay). Ale i kobylka (Japonec) se našla.
Zážitek to byl naprosto úžasný. Přestože balón sám umí letět jen nahoru a dolů, tak piloti dokáží využívat směru proudění vzduchu v různých výškách. Naše výška se pohybovala od jednotek metrů až do 500 metrů nad terénem. Mohli jsme si utrhnout i listy ze stromů. Proletěli jsme několik údolí. Pilot měl poznámky typu : "komu se ten pohled nelíbí, tak mu otevřu spodek koše". Letěl ale opravdu bravurně mezi větve stromů, těsně minul skalní hrady i hrany údolí. Let balónem je docela drahá záležitost, ale stojí za to. Měl jsem ho objednaný se slevou přes agenturu cappadociaballoon.org a letěli jsme se společností Kaya Balloon. Vrcholným číslem bylo přistání balónu přímo na podvozek přepravní plošiny. Po přistání v legraci prohlásil : "Na to, že jsem letěl poprvé to nebylo špatný". :-)
Let trval skoro celou hodinu. Ve vzduchu jsem napočítal asi 50 balónů.





Pak následoval přípitek místním šampaňským (dobrým) a odvoz zpět do hotelu na snídani.
Snídaně poměrně bohatá, spousta nejrůznějších marmeládiček a ovoce. Po snídani jsme se natáhli na koberce a polštářky na terase. Krása. Tenhle hotel je bezva ze všech pohledů.
Až do pozdního odpoledne jsme se různě povalovali. Pořebovali jsme nabrat síly před časově a vzdáleností nejnáročnější částí naší dovolené.
Synovy zdravotní problémy s anginou jsou vyřešeny. Navrácení zdraví oslavil při pozdní snídani francouzskými tousty. Tím si úspěšně vypracoval žaludeční potíže. Snad se to do zítřka zlepší. Já jsem si stejné tousty dal taky a bez nejmenších problémů. Z hygieny jsme měli trochu strach, ale teď už jíme vše co se nám líbí. Jedině nebalenou vodu nezkoušíme.

Takže odpoledne jsme opět sami s manželkou jeli po cestách v okolí a hledali různé roztodivné tvary. Byli jsme v Údolí lásky (love valley). Název dostalo podle tvaru místních skalních věží. Přesnější název Údolí pinďourů by asi nebyl pro muslimy vhodný.



Projeli jsme i údolí Zelve. Byl tam zaparkovaný velbloud včetně schůdků. Jako do letadla.



Kousek dál byla skalní věž, kde byl podobný velbloud na jejím vrcholu. Jak se tam dostal, netuším.



Zítra nás čeká letošní vůbec nejdelší denní trasa. Kolem 600km. Cestou by měla být teplota ke 38 stupňům. Takže skoro jako teď v Česku.