Projet se kousek po černomořském pobřeží. Potom do vnitrozemí do města Safranbolu, které je chráněné jako památka Unesco.
Zobrazit místo 2011-08-21 - Akcakoca - Safranbolu na větší mapě
Ujetá vzdálenost : 200 km
Doba jízdy : 3,5 hod
Ubytování : Efe Guest House, Cavus Mah. Kayadibi Sok. No:8 Safranbolu, 40€ (booking.com)
----------------------------------------------------------------
Realita :
Prvního ranního (přesněji nočního) meluzína opravdu nebylo možné přeslechnout. Bylo to jak na nádraží. A ještě s hlavou v reproduktoru.
Jinak byla noc klidná. Vzhledem k tomu, že černomořské pobřeží je ta nejchladnější část Turecka, tak jsme i vypnuli klimatizaci.
Snídaně byla snad ještě lepší než v Istanbulu. Klasická turecká snídaně chléb, rajčata, okurky, olivy, sýr. Hlavně byl vynikající jogurt (určitě ne light) a paní kuchařka nám udělala i malé palačinky. K tomu různé marmeládičky. Mňam.
Hned potom jsme vyrazili na naší trasu. Jak jsem psal, nemám nabíječku na mobil do auta. Proto jsem zvolili kombinaci chvíli TomTom a pak papírová mapa + ukazatele na silnicích. Úspěšně jsme tímto systémem dojeli trochu jinam. Tedy dál než jsme měli v plánu. Naštěstí ne o moc. Těch ukazatelů zase tolik nebylo.
Město Zonguldak není zrovna lázeńské. Spíše průmyslové. To kousek před ním je městečko Kozlu. Tam to bude za pár let asi hodně nóbl. Určitě tam vyrostou hotelové komplexy s promenádami. Palmy oddělující čtyřproudou silnici už tam jsou teď. Jako na Floridě.
Nemalou část dnešní cesty jsme jeli po velice slušných čtyřproudých silnicích. Nebo přinejmenším kolem míst kde se intenzivně pracovalo na rozšíření stávajích užších a klikatých silnic a na stavbách tunelů. často byly vidět mohutné opěrné kamenné zdi kde se materiálem nešetří. Ty hotové úseky vypadají bytelně - jako dálnice v Alpách. Turecko evidentně investuje ohromné peníze do infrastruktury.
Auto zatím funguje dobře a je i docela svižné. Palubní počítač ukazuje průměrnou spotřebu kolem 5,6 litru. I když jsou tady docela pěkné kopečky. Takže zatím super.
Co se týče praktické jízdy, hlavně povolené rychlosti, tak jsem to zatím moc nepochopil. Standovi se věřit moc nedá. Kde rychlost nezná, tak ji logicky neudává. Tam kde jsou evidentně velice slušné silnice, je to podle něj na padesátku.
Tak se snažím přizpůsobit místním. Ti ale jezdí na označené 50 klidně 90. Snad na ten systém přijdu.
Další věcí je předjíždění. Tady se používá klakson. Znamená pozor jedu nebo předjíždím. Moje směrovky opravdu řidiče melounové dodávky nevzrušili ani v nejmenším. Málem mě natlačil na betonové hrazení. Raději jsem se poslušně zařadil zpět za něj. Směrovky místní nepoužívají skoro vůbec. Chci zastavit u krajnice, tak zastavím. Jestli někdo jede za mnou, mě netrápí.
Na silnicích mě zaujalo, že téměř neexistují nějaké podjezdy nebo nadjezdy u těch víceproudých silnic. Aby auta mohla odbočit mimoúrovňově. Musí se jet, pro mě nelogicky, vlastně na opačnou stranu a pak čekat na označená místa. Tam se dá otočit do protisměru. Jsou to takové pidikruhové objezdy. Tohle ale Standa v sobě taky často nemá. Přes svodidla se vlevo odbočuje poměrně špatně. Občas jsou i pouhé odbočky skrz svodidla. Tam je ale značka zákazu otáčení. V podstatě to je pro Turky jen drobné upozornění, které nerespektují.
Rozhodně se navigaci TomTom tady moc věřit nedá. A to mám poslední existující verzi map. Navíc jak Standa nezná ty rychlostní limity, tak se snaží hledat nejkratší trasu. Evidentně horší silnicí. Takže je zatím nejlepší způsob jet podle mapy a směrových tabulí. Pokud tam tedy jsou.
Cesta do Safranbolu proběhla bez zásadnějších komplikací. Trochu horší bylo najít ubytování. I když jsem měl přesné souřadnice v navigaci a ještě jsem to předem kontroloval v googlových mapách, tak náš pension tam fyzicky prostě nebyl. Naštěstí je tady turistická kancelář. Tam měli mapu i s naším pensionem. Byl jinde. Dokonce jsme málem o pokoj přišli. Já jsem ho totiž rezervoval už v říjnu. A tady zatím rezervaci ztratili. Naštěstí jsme sem přijeli už kolem 13.hodiny. A byl to poslední volný třílůžkový pokoj. Ale těch hotýlků je tu spousta, takže by se asi zase tolik nestalo.
Během jízdy jsme se od syna dozvěděli novinku. Že ho bolí v krku:-(. Takže zůstal ležet v posteli a nešel s námi na obhlídku města. Safranbolu je součástí ochrany světového dědictví Unesco, Jsou tady úzké uličky a spousty podobně vypadajících baráčků. část z nich už je opravená. V jednom takovém bydlíme. Ovšem náš standard památkové péče tu nemají. V rekonstruovaném pokojíčku máme plastová okna a dveře do koupelny. Faktem je, že vypadají kvalitně a zdálky to poznat není.
Máme poprvé sprchu bez sprchového koutu. Tenhle systém prý v Turecku mají běžně. Člověk se osprchuje v prostoru a voda odteče do kouta.
Samozřejmostí jsou tady i mešity a minarety. Byli jsme uvnitř a je to úplně něco jiného než ty obři v Istanbulu. Rozměr tělocvičny s hřištěm na basket. Sami ve dvou mešitách. Je evidentní, že islám dokáže používat i nové technolgie. V jedné mešitě měli elektronickou tabuli s rozpisem modliteb,
v té druhé zase výkonnou klimatizaci a velký stroj na čištění koberců.
Prošli jsme spoustu obchodků a vylezli na dva vyhlídkové kopečky. Safranbolu vypadá opravdu roztomile.
Koupili jsme si výborný turecký med. Ten turistům moc nevnucují. Téměř všude nabízejí na ochutnání turkish delight. Barevné kostičky nebo válečky konzistence žužu.
Turečtina nám trochu dělá problémy, ale vždy jsme je vyřešili úspěšně. Jak by řekl přítel Cimrman, naše znalost má koeficient 0,03. Což není mnoho.
Dnes nám přibyl do sbírky nejcennější slovíčkový kousek. Už jsem několikrát psal, že manželka sbírá náprstky z cest. V Safranbolu se nám bohužel žádný náprstek sehnat nepovedlo. Podařil se nám ovšem husarský kousek. Ochotné paní prodavačce, neznající ani slovo anglicky, jsme vysvětlili co sháníme. A ona nám to napsala na papírek turecky. Vypadá to asi takhle "Dikiš Yüksügü". Já ty znaky neumím ani přepsat, natož abych to vyslovil.
Žádné komentáře:
Okomentovat