26 srpna 2011

Den 9. (26.8.2011) - Východ slunce na Nemrutu a ještě kousek dál do Kurdistánu


Plán :
Ráno opětovný výstup na Nemrut Dagi při východu slunce
Cesta přes řeku Eufrat do míst kde začala naše civilizace.
Města Sanliurfa a Harran.


View 2011-08-26 Nemrut - Gaziantep in a larger map

Ujetá vzdálenost : 400 km
Doba jízdy : 6 hod
Ubytování : Zeynep Hanim Konagi, Bey Mah. Eski Sinema Sok. No:17, Gaziantep, 52,50€ (booking.com)


----------------------------------------------------------------
Realita :
Noc byla hrozná. Tady v horách je venku chladno. Ale v místnosti s jediným oknem se nedalo vyvětrat a klimatizaci tady nemají. Spánek odhadem ve 30 stupních nám nedělal dobře. Manželka ráno prohlásila, že měla strach. Prý, že se staneme dárci orgánů. A to bylo podle dostupných informací nejlepší ubytování v téhle vesnici Karadut. Nejblíže k vrcholu. Jak vypadaly ty ostatní hotely raději nechceme vědět. Ale přežili jsme to. Vynahradili nám to místní příjemní lidé - Kurdové. Žádného násilníka se samopalem jsme nepotkali.
Ještě fotka vrcholu Nemrut Dagi ze vzdálenosti asi 15km.



Teď nás už čekají teploty kolem 35 stupňů i víc každý den kromě (snad) Istanbulu na konci. Na východ slunce na Nemrut jsme nakonec nejeli. Nechtělo se mi vstávat. "Díky" tomu jsme museli po domluvě s personálem změnit ještě jednu věc. Nejeli jsme do Harranu. Protože přívoz přes přehradu v 8:30 nám ujel a čekali bychom 2 hodiny na další. Takže jsme se rozhodli jet přes Kahtu a Adiyaman přímo na město Sanliurfa.
U silnice jsme zahlédli pasáka koz. Zastavili jsme. Pán se usmál a nechal se vyfotit. Vzájemně jsme si zamávali a jeli jsme dál. Lidé jsou tady neuvěřitelně příjemní, usměvaví a přátelští.



Zastavili jsme se na chvíli v Adiyamanu. Chtěl jsem manželce sehnat originál hedvábné šátky.
Po vystoupení z auta jsme se okamžitě stali středem pozornosti všech. Moc tady na turisty nejsou zvyklí. Téměř každý se otáčel a v obchodech se seběhlo celé osazenstvo. Po delší době zdejšího pobytu mi došlo, že v Turecku jsou téměř všichni menší než my. Většinou alespoň o půl hlavy. Připadám si tady jako velký bílý muž. V jednosměrné ulici dokonce řidič mikrobusu zastavil dopravu, aby se mohl zeptat odkud jsme.
Shodou okolností jsme zaparkovali poblíž uličky, kde měla nějaká renomovaná turecká firma podnikovou prodejnu. Mimo jiné i šátků. 100% hedvábí (turecky ipek) mělo i zde svoji cenu. Ale podle manželky úplně jinou než u nás. Zkoušeli jsme i neznačkové prodejny. Cena byla 25 - 30% té značkové verze. Ale materiál byl polyester a to se musel ještě složitě hledat. Prodavačky nám ale tvrdili, že to je ipek :-).
Koupili jsme si na ochlazení zmrzlinu (5TL za 3x 3 kopečky). A nejlepší kebab co jsem kdy jedl. Fantasticky okořeněný, pikantní, velká porce. A ještě nám přibalili do pytlíčku feferonky. Cena 2,5 TL za kus (25Kč). Tohle prodávat v Praze, tak je z něj boháč.
Kousek za městem Adiyaman jsme se ještě zastavili pro nějaké pití. Před obchodem seděl starší pán a dal se s námi do řeči. Nikdy předtím jsme se neviděli a nikdy se už neuvidíme. Začal se se mnou bavit, dokonce mi za chvíli přinesl ukázat fotku jak v mládí cvičil dravce k lovu. Nerozuměl jsem jediné slovo. Vyfotil jsem ho, dal jsem mu pár pohledů Prahy a bylo nám příjemně,



Pokračovali jsme na město Sanliurfa. Stále jsme z různých úhlů viděli části ohromného vodního díla Atatürkovy přehrady. Ta má v budoucnu zajistit v tomto původně suchém území i možnost zavlažování polí. Je to ohromné dílo a Turci jsou na něj pyšní jak Američani na Hoover Dam. Zastavili jsme se na vyhlídce u jedné ze sypaných hrází.



V Sanliurfě se narodil a pobýval prorok Abrahám. Je to islámské poutní místo. Byly tady směrovky i v arabštině. My jsme navíc přijeli v pátek, což je pro muslimy nejdůležitější den modliteb. Vypadalo to, že se nikde v centru nedá zaparkovat. Aut i lidí tolik, že člověk nevěřil. Nakonec jsme našli jedno místečko. S hlídačem parkoviště jsme se bez problémů rukama dohodli, že tam můžeme stát a kolik budeme platit.
Vyrazili jsme do žáru 39 stupňů hledat rybníček se svatými kapry (Balikli Göl). Po asi kilometrové cestě jsme našli areál, kde byla hlava na hlavě. Spousty lidí posedávalo na trávě v okolí mešity. U nádrže lidí kapry krmili. Všichni příjemní a svátečně oblečení. A mezi tím my - exoti. Dvě starší ženy v trávě na mě zavolali : "Foto !". Tak jsem si je vyfotil a poděkoval jim. Usmáli se a šlo se dál.
Teď jsem zjistil, že všechny fotky ze Sanliurfy jsem zkazil. Měl jsem přepnutý manuální režim, takže vše přeexponované. Bohužel jsem si toho nevšiml.
Tady je manželčin úlovek kaprů



Na chodníku se dala koupit spousta "značkových" věcí. Hodinky za 15TL, pásky 5TL, trička 10TL, kraťasy za 7TL. Jak jsem psal, tak rozměrově poměrně vysoce převyšuji místní populaci. To znamená, že já si tady na sebe asi nic nekoupím. Tady se jako největší velikost občas vyskytuje XL. Dál už to nemají. Komu by to prodávali.
Auto jsme na zpáteční cestě naštěstí našli na první pokus.
Zbývala nám cesta do místa ubytování - Gaziantepu. Je to takové menší provinční město s počtem obyvatel jako Praha. Placená šstiproudá dálnice byla naprosto dokonalá. V Německu by jim ji mohli závidět. Ve městě ale byla zatím nejhorší doprava jakou jsem tady zažil. Kombinace snad všech místních nešvarů. Počet pruhů si dynamicky vytvářejí řidiči jak je třeba. I čtyři tam kde jsou namalované jen dva. Pak se na druhé straně křižovatky skládají, aby se vešli. červená je hezká barva, ale na semaforu je občas zbytečná. Až do hotelu jsme se autem nedostali. Naštěstí jsem zabloudil na parkoviště, odkud pro nás nechali poslat z hotelu poslíčka pro kufry.
Za ty peníze to je neskutečný luxus. Stará čtvrť v centru, všechny stěny obložené kamenem, dvě oddělené místnosti.
Takhle hotel vypadal když jsme se vraceli z večeře.


Žádné komentáře:

Okomentovat