Den 9 : Rehabilitace zlatého trojúhelníka

Na dnešek jsme neměli už nic důležitého. Protože dopoledne mělo být rozumné počasí bez deště, dali jsme ještě jednu šanci gejzíru Strokkur a vodopádu Gullfoss z prvního dne. Tehdy nám pršelo a nic nebylo pořádně vidět. Měli jsme to kousek - asi 60 kilometrů z hotelu. Přijeli jsme brzy kdy tam ještě nestačily dorazit výpravy. A bylo opravdu to mnohem lepší. Gejzír soptil jak o život a ve sluníčku je to jiné.

Manželka opět slouží jako měřítko

Stejně tak dopadl Gullfoss. Byly vidět okolní hory a za nimi i ještě kompletně zasněžená náhorní plošina.

Už na ní pustili - na cestu F35 auta. Ale jen takzvaná mountain vehicles. Něco jako tohle.

Gullfoss jsme si v klidu prohlédli ze všech možných míst.

Po asi třiceti kilometrech následovala druhá a poslední návštěva termálního bazénu. Tentokrát Gamla Laugin (Secret lagoon). Tam nás na recepci obsluhoval Čech a jeho partnerka dělá plavčici. V bazénu nebylo moc lidí a voda příjemně teplá

Dokonce tady mají i malý gejzír a čmoudíky

Energii ze země využívají k pěstování rajčat ve sklenících

A už nám zbývala jenom návštěva Reykjavíku. Tam bylo jasné, že má a bude pršet. Zaparkovali jsme kousek od centra a nasadili ponča.

Nejvyšší dominantou města je chrám Hallgrímskirkja

A šli jsme do turistického centra.

Dnes (16.června) se hrál historicky první zápas Islandu na mistrovství světa ve fotbale od 13:00.

Na některých obchodech byly podobné cedulky. Je to pro ně svátek.

A Islanďané zvládli s Argentinou remízu 1:1. A vzápětí se na dosud poloprázdných ulicích objevily davy lidí z nejrůznějších barů a hospod.

I punčochy s papuchalky se dají koupit

Manželka chtěla ještě vidět místní palác kultury - Harpa. Ten má zajímavou architekturu zvenku i zevnitř.

Podobní podvodníci jsou asi všude na světě

Vstup do pěší zóny

Ještě jsme se zastavili dobrat palivo. Tak jsem toho našeho přerostlého kamaráda troch umyl. Abych předešel nějakým nepříjemným příplatkům za znečištění. bylo to poprvé kdy jsem vracel auto alespoň trochu umyté.

Celkem jsme za devět dnů najeli 3025 kilometrů. Průměrná spotřeba mě docela mile překvapila. Palubní počítač ukazoval 8,8. Při přepočtu podle natankované nafty to vyšlo na 8,58 litru.
Vrácení auta v půjčovně proběhlo naprosto bez problémů. Takže snad ty dva miliony po mně nebudou chtít.

Naše islandské putování končí. Bylo to skvělé. Viděli a zažili jsme toho opravdu hodně.

Den 8 : Zpátky do civilizace

Hlavním cílem dneška byl přesun ze severozápadu zpět k Reykjavíku. Čekala nás nejdelší trasa celé islandské anabáze. Kolem 470 kilometrů. Nejprve vedla cesta přes fjordy. Poměrně krásná asfaltová silnice a za hodinu jsme potkali méně než deset aut. To se krásně jezdí.
První mezistanice bylo přírodní termální jezírko Hellalaug přímo na břehu moře.

I když bylo krásně průzračné a voda teplá, tak jsem manželku přemlouval marně. Ve čtyřech stupních nad nulou a chladném větru se jí dovnitř nechtělo.

Pak přišla několik desítek kilometrů dlouhá část bez asfaltu.
Tady je vidět jak to dopadne, když to na občas kluzkém povrchu někdo nezvládne. Auto z půjčovny zaparkované v hlubokém blátě. To bude asi docela drahá záležitost. Snad se alespoň nikomu nic nestalo.

Následovalo asi 250 kilometrů přejezdu k vodopádům Hraunfossar a Barnafoss. Jsou od sebe asi 200 metrů.
Hraunfossar je zvláštní tím, že není vidět žádný zdroj vody. Jednotlivé prameny vytékají zpod lávy.

Tady už jsme opět viděli organizované zájezdy.

Barnafoss je o kousek výš. Je dravý a plný zpěněné vody v úzkém korytě.

Už zbýval jen přejezd do ubytování. Navigace nabídla cestu téměř přes Reykjavík o délce 160 kilometrů po asfaltkách. To mě nebaví. Hledal jsem variantu dál od města. A dostali jsme se na kombinaci silnic 50, 52 a 53. Cesta kratší (120 km), nemalá část bez asfaltu, ale hezčí okolí a méně aut.

Najednou jsme narazili na "F" cestu, kam nesmí dvoukolky. Byla to F308. Ta není nijak dramatická, ale hned na začátku byl vidět brod.

Byl by hřích si to s naším odolným vozem nevyzkoušet. A zvládli jsme to oběma směry. Tahle fotka je při cestě nazpět.

Zítra je náš poslední den na Islandu. Ještě nemáme definitivní program, ale něco určitě vymyslíme i podle počasí.

Den 7 : Ptáci, ptáci a zase ptáci

Dnes byla snídaně velice slušná. Dokonce byly i vafle s javorovým sirupem. Vůbec to naše zdejší ubytování je moc příjemné. Není divu, že mají obsazeny všechny pokoje.
Hlavním důvodem proč jsme dělali ten dlouhý zájezd na severozápad byly útesy Látrabjarg. V tomto období je ideální doba vidět miliony ptáků hnízdících na zdejších útesech. Hlavním magnetem jsou překrásní a roztomilí papuchalkové. Zároveň je Látrabjarg i úplně nejzápadnější místo Islandu i Evropy. Před pár lety jsme byli i na nejzápadnějším kontinentálním bodě v Portugalsku.
Čekala nás cesta asi 60 kilometrů po většinou nezpevněné cestě, jak je v těchto končinách zvykem. Dnes jsem si pro jistotu zapnul i pohon 4x4. Prašná "silnice" byla místy docela rozbitá. Naštěstí nám nepršelo a dokonce i sluníčko občas svítilo. Jen vítr zlobil. I když 40-50 kilometrová rychlost tady není nic mimořádného. Teplota vzduchu kolem 7 - 8 stupňů.

Od parkoviště jsme šli podél útesů asi 2,5 kilometru daleko a stále do kopce. Pořád jsme zkoumali okraje útesů. A zdaleka jsme nebyli sami. Nejčastějšími návštěvníky jsou fotografové s příslušnou výbavou. Davy lidí naštěstí v takto odlehlém místě nejsou.

Papuchalkové v klidu sledují okolí a nechají se pohodlně fotit. Když je tedy člověk objeví.

Hnízdí tady i další druhy

Tady je asi vidět dvojici ještě sedící na vajíčku. Oni mají skutečně jen jedno. A poctivě se střídají. Takže se nedá říct jestli sedí máma nebo táta.

Manželka už taky nasadila profesionální přístup plížením vpřed

Tihle elegantní černobílí ptáci se anglicky jmenují razorbill (česky alka malá)

Na útesech je obsazený každý kousek kde se dá sedět nebo dokonce ležet.

Důkaz, že se nacházíme na nejzápadnějším místě

Po papuchalcích následoval přejezd na červenou pláž (Rauðisandur Beach). Je to od útesů maximálně 10 kilometrů vzdušnou čarou, ale museli jsme ujet kolem 50 kilometrů. Manželka si ještě musela vyzkoušet pláž a teplotu moře.

Při zpáteční cestě už jen foto uvízlé lodi. To je vůbec první ocelová loď na Islandu. Vyrobená v roce 1912. Jednou se jim dostala na břeh a teď je z toho atrakce.

Do dnešního odpoledne jsme zatím najeli 2085 kilometrů.
Po návratu proběhlo venkovní sprchování.