Snídaně dnes byla poměrně bohatá - ubytovna a restaurace je součástí zemědělské usedlosti. Těsně před devátou začala naše další etapa délky přes 400 kilometrů.
První stovka se vinula kolem pobřeží
Někdo dostal nápad zabudovat židli na malou skálu. Manželka se mohla kochat výhledem
Všudepřítomné ovce si jen někdy vytvoří početnější stádo
Jedna z černých pláží.
Je jaro a všichni ptáci hnízdí na nejrůznějších místech
Krátká zastávka v městečku Djúpivogur. Tady mají zvláštní galerii soch pod širým nebem - žulové modely vajíček islandských ptáků.
a zvláštní sochu ze šrotu. Ta funguje asi jako hromosvod
Při chůzi v nízkém podrostu je potřeba dávat pozor, aby člověk nešlápl na kachnu sedící na vejcích. Ta se nehne ani nevydá zvuk. Jen je vidět jak pomalu dýchá.
Další z mnoha vodopádů kousek od silnice. Ani nevím, jestli tam bylo nějaké jméno
Okružní silnici číslo 1, a tedy i pobřeží, jsme opustili kousek za Djúpivogurem. Vjeli jsme na silnici 939. Je to totiž zásadní zkratka k největšímu městu této části Islandu = Egilsstaðir (asi 2500 obyvatel).
Tahle prašná cesta je oficiálně sjízdná pro všechna vozidla. Značka sice vypadá dramaticky, ale potkali jsme i normální malé dvoukolky.
Je to úplně jiná krajina ještě se zbytky sněhu
Dojeli jsme k dlouhému a úzkému jezeru. Poblíž něj se nachází největší islandský les. Prošli jsme si zdejší arboretum. Z našeho pohledu nic moc. Ale pro Islanďany je les, a stromy obecně, vzácností.
Po asi 70 kilometrech okruhu kolem jezera jsme ve městě Egilsstaðir doplnili zásoby pečiva, ovoce a natankovali naftu. Jak už jsem psal, tak oblíbenou pochutinou je lékořice. Mají tady i žvýkačky s příchutí slané lékořice. Přiznám se, že slané provedení mi nechutná.
Čekalo nás asi 130 kilometrů do našeho ubytování. Okolí se proměnilo v měsíční krajinu bez vegetace. Jenom kamení všude kolem. Až potom jsem si uvědomil, že jsme nikde nezastavili. Takže nemám fotku :-(. Ale podobné prostředí určitě ještě uvidíme.
Dnes bydlíme v bed and brekafast Grímsstaðir Guesthouse. V téhle pustině žijí majitelé už 43 let. Uvnitř dřevostavby (Made in Norway) mají útulné bydlení a pár pokojů pro hosty. Internet tady běží nečekaně rychle (download 16Mbit, upload 70Mbit). Tohle doma nemám :-(.
Důvod proč tady bydlíme, je blízkost dvou velkých vodopádů = Dettifoss a Selfoss.
K vodopádům vedou silnice po obou stranách řeky. Ale nikde není most. Každý z vodopádů je lépe vidět z jiné strany. My jsme dnes jeli východní stranou, kde bydlíme. Odtud je krásně vidět Selfoss. Silnice je prašná, ta na druhé straně už by měla mít asfaltový povrch. Ale i na té prašné je povoleno jet 80km/hod. A už jsem si to natrénoval.
Tohle je Dettifoss, který je považovaný za nejmohutnější vodopád Evropy
Žena si vytvořila improvizovanou ochranu proti hejnům nepříjemných mušek.
K Selfossu vede asi 1,5 kilometru dlouhá značená cesta většinou přes kameny.
To je on v plné kráse
Chvíli jsme tady byli úplně sami
Na závěr ještě "nezbytný" panoramatický snímek
Za 3 dny jsme už najeli přes 1100 kilometrů. Vyjíždíme mezi 8-9 a do ubytování přijíždíme mezi 18 - 20. Je to docela dřina.
Žádné komentáře:
Okomentovat