Den 5 - salina, staré i moderní ruiny

Dnešek byl trochu volnější. Měli jsme v plánu okružní jízdu. Nejdřív velká "továrna" na mořskou sůl u města Marsala. Cestou jsme často potkávali místa, kde silnici částečně zaplavilo bláto z polí a okolních kopců. Taková situace se tady řeší umístěním značky a ponecháním místa svému osudu. Oni to řidiči nějak zvládnou. I když musím přiznat, že na jednom místě byla i odklízecí technika.

Příjezd k solným polím byl přes místa, kde bych se bál vystoupit. Špína, rozbořené stavby, úzké zarostlé silničky. Tahle část Sicílie asi nebude z nejbohatších. Ale stálo to za to.

Od saliny jsme přejeli k historickým stavbám poblíž městečka Segesta. Okolí je tady mnohem hezčí než v Agrigento. Jsou tu jen dvě velké zachovalé stavby - chrám a divadlo. Rozdíl je taky v tom, že je to kopcovité. Součástí vstupenky je i autobus, který jezdí na nejvyšší bod, tedy k divadlu. Protože na stanici nebyl jízdní řád a stáli tam jen dva lidé, raději jsem to převýšení asi 150 metrů vzal pěšky. Pak mě autobus sice předjel, ale jen asi o 5 minut. Alespoň jsem cestou viděl mandragoru, o které si z mého dětství pamatuji písničku. Je to česká verze jednoho z mých oblíbených vyzvánění v mobilu.

Nahoře je divadlo s krásným přírodním pozadím jeviště

Tady se mi poprvé stalo, že na mě po dolétání přišla hlídačka. Přimo doběhla. Něco povídala italsky o dronu. Já jí anglicky říkal, že jsem lítal zvenku a ne nad lidmi. Nakonec jsem jí několikrát řekl "scusi" a odešla. Hodně často se nám stává, i na ubytování, že angličtina je pro komunikaci nepoužitelná. Ale je úžasné, jak domorodci na nás mluví a mluví. Asi předpokládáají, že když to bude dostatečně hlasitě, tak to pochopíme :-). Ale vždycky se nějak dorozumíme.

Vrátili jsem se na ubytování a před západem slunce byla v plánu cesta k opravdu zvláštní stavbě. Je to památník na městečko Gibellina. To bylo úplně zničené při zemětřesení v roce 1968. Dílo je z ohromného množství betonu. Znázorňuje ulice a domy zničeného sídla. Mohly tam být pěkné fotky, jenže začalo pršet. Našich necelých 20 kilometrů z Nové Gibelliny, kde bydlíme, vedlo točitými silničkami. A jejich stav byl spíše horší než špatný. Nanesené bláto bylo postupně téměř v každé zatáčce. Silnice se na pár místech i trhala. I přes déšť jsem zkusil poslat alespoň na chvíli do výšky dron. Roztočené vrtule si s deštěm poradily.

Tady je manželčina fotka ze země

Ulicemi tekly potoky

Poprvé během cesty jsme se dostali na večeři do restaurace. Jiný životní rytmus Italů je pro nás komplikací. Oběd nestíháme a na večeři restaurace otevírají nejdřív v 19 hodin. Pokud tedy vůbec otevřou. V Gibellině jsme zašli do místní vyhlášené restaurace Time Ristorante Pizzeria. V 7 hodin večer otevřeli a my byli první. Během následucí hodiny se restaurace slušně zaplnila. Zajímavé bylo, že tam kromě mojí manželky a servírek nebyla jediná žena. Už jsem tady psal, že nejím sýry. V jídelním lístku bylo několik desítek druhů pizzy, ale sýr byl všude. Tak mi udělali pizzu podle mého přání. Sušená šunka, papriková klobása, rajčata, feferonky, cibule. Pochutnal jsem si.