30 března 2014

Den desátý a jedenáctý - Konec v Tokiu a přesun na jižní polokouli

V sobotu jsme skutečně vstali ve 3 hodiny ráno a taxíkem dojeli k rybímu trhu. Vystoupili jsme přímo proti vstupní bráně. Na přechodu svítila červená a já se zadíval do místa kde včera visela cedule s informací, že už je plno. Podívám se pořádně a pan ochranka jí tam právě věšel. Bylo 03:40. Tento souboj jsem tedy prohrál. Byl jsem hodně zklamaný. Navíc v tuto dobu nic než taxíky (dost drahé) nejezdí. Žena rozhodla, že pro uklidnění půjdeme domů pěšky. Šílená cesta betonovými ulicemi. Skoro nikde není strom.
Po návratu do hotelu jsme si ještě před snídaní na hodinu a půl lehli. Zabalili kufry, koupili lístky na letištní vlak NEX a odjeli na poslední tokijskou poznávací cestu.
Prvním cílem byl umělý ostrov Odaiba.



Mají tam menší kopii sochy Svobody



Jako v roce 2009 jsem se pokusil jí podívat pod sukýnku



Přejeli jsme vláčkem z Odaiby do centra. Tam jsme poprvé za celou cestu našli samoobsluhu podle našich představ. Jinak totiž skoro na každém rohu je menší obchod. Nejčastěji jsme viděli značky Lawson, Family Mart nebo 7/11. Tam mají hlavně nejrůznější jídlo do mikrovlnky, základní pečivo a pití. A všechno navíc v japonských velikostech porcí.
V téhle sámošce to vypadalo podobně jako u nás. I když je sortiment přece jen rozdílný. Stejně jako chutě. Například "krásně" prorostlé hovězí



nebo kytičky na ozdobu jídla



Ještě naposledy jsme se vrátili do hotelu pro zavazadla a ve 14:50 nám odjížděl NEX na letiště

Vše proběhlo bez závad a po asi půlhodinovém popojíždění po dráze jsme se vydali na další noční jedenáctihodnový let. Předtím jsem shlédli známé instruktážní video. Místa na nohy bylo tentokrát dost i pro mě. Takže jsem asi 5 hodin spal.
Východ slunce na pravoboku



Záznam letu



V Christchurch jsme přistáli téměř podle plánu - krátce po 10.hodině místního času. Nejdřív pasové kontrola. Už tam po nás chtěli vidět zpáteční letenky. Opravdu zdaleka nevypadáme jako mladí potenciální nelegální pracovníci. Pak ale následovalo něco, čemu se nedá říct jinak než buzerace. Chápu, že si novozélanďané chrání čistotu země. Ale co je moc, to je moc. A to pod pohrůžkou, že když se člověk nepřizná k držení vybraných věcí (například veškerého jídla) a při kontrole se na to přijde, tak pokuta začíná na 400 novozélandských dolarech. To je zhruba 7000Kč.
Každý Nenovozélanďan a Neaustralan byl podroben osobní prohlídce zavazadel. Před námi nějakému Japonci zabavili směs rýže se semínky. Protože některá semínka prý nemají na povoleném seznamu. Dalšímu zabavili originálně zabalené papírové krabice sušenek. My jsme se rovnou dobrovolně vzdali čtyř zapomenutých banánů v mém batohu. I přesto došlo na jeho důkladné probádání. Pak jsme museli ukázat sportovní boty z kufru, jestli nejsou špinavé.
Všechna zavazadla následně projela rentgenem. Na jeho konci si nás ještě vyhmátli k druhé osobní kontrole. Takže nám rozebrali úplně všechna zavazadla a prohlédli úplně všechny kapsičky. A prohledali už i ty jednou prohledané věci. Skutečně mě tím naštvali. A to jsem hodně slušný.
Tohle nám zabralo hodinu a půl. A za námi se fronta dále prodlužovala.

Naštěstí jsme tedy po těchto procedurách prošli na náš poslední dosud nenavštívený kontinent.

Bylo potřeba zavolat do půjčovny a domluvit si odvoz. A tady jsem zjistil, že existuje další verze angličtiny, kde se nechytám. Pán mi pětkrát opakoval, kam máme jít čekat. Ale bez pomoci na letištních informacích bychom stáli někde úplně jinde.
A v půjčovně to pokračovalo. Přesto jsme se domluvili. Při mém dotazu jestli je auto na petrol (benzín) jsem se dozvěděl, že jezdí na "pjetrol". A ktomu ještě mluví rychle.
Auto Toyota Allion má najeto asi 130000km. Ale vypadá poměrně zachovale.



První naše cesta vedla nakoupit základní jídlo do začátku. Obchod jsem našli poměrně rychle. A byl to po Japonsku šok.
Cítili jsme se jako doma. Obchod slušně vybavený, cedulky kde jsem věděli co kupujeme. Jen ty ceny jsou skoro dvojnásobné než u nás.
Pak následoval cesta do centra města Christchurch. To bylo postiženo nejprve zemětřesením a letos je spláchla voda.
Jsou to vlastně ruiny. Všude se sice staví, ale následky jsou víc než viditelné.



Ale muselo to být hezké město. Ve stylu anglických městeček. Říčka s půjčovnou loděk, trávou a kachnami je proti Tokiu pastvou pro naše oči.



Zahlédli jsme štít prodejny škodovek



Místní mají asi smysl pro humor, protože královna Viktorie dostala na hlavu cyklistickou přilbu



Teď jsme v časovém posunu +11 hodin proti Česku.

Žádné komentáře:

Okomentovat