21 března 2014

Den první i druhý zároveň - cesta a seznámení s Japonskem

Nejprve pozitivní informace - vše nám zafungovalo ještě lépe než jsem předpokládal. Mezi odjezdem z domova na letiště a otevřením hotelového pokoje v Kjótu uplynulo 24 hodin a 5 minut k tomu. Odjeli jsme v 6:25 a ve 14:30 japonského času (je tady o 8 hodin víc) jsme vstoupili do hotelového pokoje. Za tu dobu jsme nalétali skoro 12000 kilometrů a vlakem v Japonsku najeli dalších 600.
Let z Prahy byl v pohodě. Jen nad Londýnem jsme ztratili kroužením dvacetiminutový náskok. Po výstupu jsme museli vyzvednout zavazadlo, protože jsme měli let na samostatné letence. Ze stejného terminálu číslo 3 odlétal i náš další let Virgin Airlines do Tokia. Přeběhli jsme to rychle a přišla první komplikace. Paní check-inu se musela jít zeptat do zákulisí jestli nás může odbavit bez víz. Pak ještě někam volala a po asi čtvrthodině nás pustila dál. Bezpečnostní kontrola byla expresní - žádné fronty. Jen jsem "pískal", tak mě trochu prošacovali. Netrvalo nám to ani hodinu od příletu do Londýna a seděli jsme na sedačce u nástupní brány do našeho Boeingu 777. Ano je to ten model, který se nedávno ztratil a nikde ho zatím nemůžou najít.
Po nástupu jsme zjistili, že tak málo místa jsem snad nikdy v letadle neměli. Ranní Airbus 320 do Londýna na tom byl prostorově o dost líp.
Dvanáctihodinová cesta pro mě byla utrpením. V půlce už jsem nevěděl, jak si mám pod sebou ty nohy zkroutit.
Ale přežili jsme já i manželka. Jen jsem toho moc nenaspal. Odhaduji to na maximálně 2 hodinky.
Na rozdíl od sedaček nám pan Branson dal docela slušné jídlo. Dokonce jsem se i s mojí angličtinou zasmál u komedie Millerovi.
Takhle vypadala trasa našeho letu



Když letíme do země vycházejícího slunce, tak nemůže chybět patřičná fotka



Bylo to někde nad Sibiří.
Let probíhal klidně a těsně před devátou ráno jsme přistáli na letišti Narita. Přes vstupní formality jsme se dostali během 30 minut a pak zbýávalo vyměnit kupóny na týdenní jízdenku japonských drah.
Tady došlo k druhé mírné komplikaci. Japonci mají svátek rovnodennosti a rozhodli se tedy cestovat. Na všechny šinkanseny Tokio - Kjóto na následující 2 hodiny nebylo možné sehnat dvě místa vedle sebe. Tak nás paní poslala na hlavní tokijské nádraží abychom zkusili získat místo v některém vagónu, kde jsou všechna místa bez možnosti předchozí rezervace. V našem případě to byly vozy 1-5. Vláčkem NEX z letiště jsme na tokijské nádraží přijeli asi za 50 minut. Pak následoval přestupový manévr. Tady jsme šli několikrát nahoru a dolů po eskalátorech. Lidí bylo všude jak v v pražském metru po příjezdu vlaku do přestupní stanice.
Chvíli nám trvalo než jsme se zorientovali na odjezdových tabulích a zrovna přijela souprava našeho Hikari číslo 511. Samozřejmě jsme stáli na opačné straně a museli jsme rychle přeběhnout dopředu. Ale místa jsme našli.
Cestou jsem čekal na možnost vyfotit horu Fuji. Byla nejprve skoro celá vidět - kromě vrcholku. Protože jsme seděli na opačné straně, tak fotku nemám. Pak jsem šel ke dveřím čekat na lepší fotku z druhé strany hory. Ale to už byla celá v mracích



Šinkansen s námi ujel 523kilometrů za 158 minut. A to i s pomalým průjezdem přes Tokio a se šesti několikaminutovými zastávkami. Tady je jeho foto při odjezdu ze stanice



Pak jen rychle ubytovat a do města.
Pokoj je místní poměry velký. V koupelně máme, tady běžný, plně elektrifikovaný záchod. S vyhříváním a "ostřikovačem". Je to paráda :-).



Jo a abych nezapomněl, tak se nám na zdejší síti nechytily mobily. Teď už, po VoIP rozhovoru s infolinkou, se to alespoň u mě podařilo zprovoznit.

Prvním cílem kjótské etapy byl chrám Kyomizu-dera. Ten je právě v tomto období otevřený i večer a nasvětlen. Je to krásné a je tam spousta návštěvníků. Ovšem všichni tady stojí spořádaně ve frontách a nikdo se nesnaží předbíhat. Za příplatek ke vstupnému jsme šli i do podzemí. Boty jsme si museli sundat. Byla tam, kromě dvou lampionů, naprostá tma. Dalo se jít pouze podle zábradlí. To jsme před vstupem nevěděli. Jen před koncem byla velice slabě nasvícená kamenná nádoba. A na tu všichni před námi sahali.
Zážitek z toho máme dost slušný.

Pár fotek odtud.

gejši





První letošní květy



vstupní brána za světla



a za tmy



budova svatyně Kyomizu-dera



policista tam krásně blikal jako vánoční stromeček



ochutnali jsme i několik místních věcí. Tohle je knedlíček plněný hovězím masem



Ten obal není papírový, ale je to tenká dřevěná dýha.

A tady je vidět kjótská věž z nádvoří místního obrovského nádražního komplexu



Právě je skoro půlnoc japonského času a já přeji všem v pátečním pražském odpoledni hezký víkend.

Žádné komentáře:

Okomentovat