Den dvanáctý - Zelená pohoda

Ráno se nám nechtělo moc vstávat. Mě budík vzbudil v 6:00, ale manželku jsem z postele dostal až v půl osmé. Asi to bylo i tím, že je tady déle tma. Přece jen začal podzim. Na zimní čas přecházejí až příští víkend - tedy o týden později než se u nás mění čas na letní.
Letos poprvé jsme absolvovali náš tradiční ranní rituál rychlého zabalení (rozpojení techniky, nabíječek, nejrůznějších datových kabelů atd.) a následného odjezdu o dům dál. Tentokrát na vzdálenost asi 500 kilometrů.
Měli jsme ideální počasí na cestu. Bez deště, občas sluníčko, teplota kolem 20 stupňů.
Zvolili jsme cestu vnitrozemím k horám a jezerům. Po asi 50 kilometrech jsem se zastavili i malého lesíka - pralasa. Tam probíhaly námluvy nějakých ptáčků. Ti nás obletovali až si skoro na nás sedli.



Všude byla vidět krásná zelená barva. Ovce a krávy se vesele pásly. Na silnici málo aut, dokonalý povrch i značení. Prostě klid, pohoda a pastva pro oči.



První větší zastávka byla u jezera Tekapo.



Po dalších několika desítkách kilometrů druhé jezero Pulaki. Měli jsme štěstí, že byl v dálce vidět i nejvyšší novozélandský vrchol Mt. Cook.



Nasměrovali jsme se potom zpět do vnitrozemí - do města Dunedin, kde dnes spíme. Ještě ale zbývaly dvě zastávky na pobřeží. Ve městě Oamaru jsou tučňáci. Tedy jsou když tam jsou. A oni tam nebyli. Asi už odletěli do teplých krajin :-).
Druhá atrakce odletět ani odplavat nemohla. Jsou to balvany v moři nazvané Moeraki Boulders.



V Dunedinu jsme nejprve vzali "pjetrol". Cena 2,159 NZD za litr, takže dražší než u nás. A pak to přišlo. Moje libůstka = největší, nejdelší. Tentokrát to je nejstrmější ulice na světě = Baldwin street.
Vyjeli jsme si ulici naším autem nahoru a pak tuhle sjezdovku i směrem dolů.
A zdaleka jsme tady nebyli jediní turisté.