Den 4 - jak mi umřel a zase obživl iPhone

Dnes nás čekala asi nejdelší trasa naší sicilské výpravy. Čistého času to podle navigace mělo být asi 3,5 hodiny. Realita byla trochu jiná, ale výsledku se to vykompenzovalo. Podle mých dosavadních zkušeností se na Sicílii jezdí trochu jinak než jak jsem zvyklý. Rychlostí limity jsou často z pohledu řidiče nesmyslné a nikdo je nedodržuje. Naprosto běžný limit je 50 nebo 70 kilometrů a bez problémů tam většina jezdí 70 - 100. To byl plusový přínos pro náš rychlostní průměr. Na druhou stranu ho srážela jízda v závěsu za pomalu jednoucími náklaďáky. Předjíždění je v zatáčkovitém kopcovitém terénu v jednoprodých silnicích těžké. A mám se ještě docela rád. Za celou dobu mi navigace hlásila dvě měřící kamery. Žádné úsekové, jen průjezdní. Policistu u silnice jsme ještě neviděli. Tady je krásný příklad. Nová dálnice s bezvadným povrchem a na ní opakovaně padesátka.

Jakmile se napojila na starou dálnici s horším povrchem, tak okamžitě šel limit na 110.

Stejně tak plná nebo dokonce dvojitá čára není problém pro předjíždění. Na druhou stranu se zatím všichni chovají ohleduplně. Já, neznalý místních nepsaných pravidel, se snažím třeba na křižovatkách raději čekat co udělají ostatní. Kupodivu se ani moc netroubí. A provoz na silnicích je spíše menší. Jen i ty hlavní silnice občas připomínají povrchem naše cesty bez zimní údržby. Děr a nerovností je hodně. Ve starých městech jsou úzké uličky často jednosměrné. A občas se v pravoúhlých zatáčkách hodí snímače na všech koncích auta. čím menší auto, tím jednoduší manévrování a parkování. Ale zatím jsem vše zvládnul i tím naším lehce naprůměrně velkým autem. V plánu byly dvě hlavní zastávky. První bylo chrámové údolí Valle dei Templi u města Agrigento. Je tady několik chrámů v různém stádiu rozpadu.

Ten nejzachovalejší je chrám Konkordie.

I v chrámovém údolí je socha stejného umělce jako včerejší Ikaros a Ikárie.

TByli jsme tu přes dvě hodiny. Asi patnáct kilometrů dále na západ je Scala dei Turchi. Bílá skála vybíhající do moře, po které se před pár lety ještě dalo chodit. Teď už je pod ochranou a vstup na ni není možný. Buď tedy pohled z pláže nebo z vyhlídkových míst na útesu. Případně z moře.

A tady přišla velká nepříjemnost. Mobil se mi po odpojení od ovladače dronu už nezapnul. Zato byl hodně ohřátý. Zkusil jsem ho v autě ochladit přímo z klimatizace a ani ťuk. Snaha o jeho vypnutí se nedařila. Uvědomil jsem si, že tam mám uložené všechny platební karty. Pár kusů jich mám naštěstí i fyzicky sebou. PINy si ale nepamatuji protože jsou uložené v mobilu, tedy přesněji na OneDrivu. Bez mobilu si už ani nezalétám s dronem. Bez mobilu se nedostanu do internetového bankovnictví. Docházel nám benzín, který jsem musel platit hotově. Ani po hodině iPhone nereagoval na prosby, ani mačkání různých kombinací tlačítek. Rozhodli jsme se dojet co nejdřív do našeho ubytování a tam se pokusit o nějaké řešení. Přinejmenším získat PINy ke kartám. Naštěstí jako často pomohl pan Google. rychle jsem našel klávesovou zkratku pro tvrdý restart iPhonu. Zafungovala na první pokus. Zatím jsem to nikdy nepotřeboval. Takže, jak říká Cimrman "vše se v dobré zvrátilo".