Den dvanáctý - Zelená pohoda

Ráno se nám nechtělo moc vstávat. Mě budík vzbudil v 6:00, ale manželku jsem z postele dostal až v půl osmé. Asi to bylo i tím, že je tady déle tma. Přece jen začal podzim. Na zimní čas přecházejí až příští víkend - tedy o týden později než se u nás mění čas na letní.
Letos poprvé jsme absolvovali náš tradiční ranní rituál rychlého zabalení (rozpojení techniky, nabíječek, nejrůznějších datových kabelů atd.) a následného odjezdu o dům dál. Tentokrát na vzdálenost asi 500 kilometrů.
Měli jsme ideální počasí na cestu. Bez deště, občas sluníčko, teplota kolem 20 stupňů.
Zvolili jsme cestu vnitrozemím k horám a jezerům. Po asi 50 kilometrech jsem se zastavili i malého lesíka - pralasa. Tam probíhaly námluvy nějakých ptáčků. Ti nás obletovali až si skoro na nás sedli.



Všude byla vidět krásná zelená barva. Ovce a krávy se vesele pásly. Na silnici málo aut, dokonalý povrch i značení. Prostě klid, pohoda a pastva pro oči.



První větší zastávka byla u jezera Tekapo.



Po dalších několika desítkách kilometrů druhé jezero Pulaki. Měli jsme štěstí, že byl v dálce vidět i nejvyšší novozélandský vrchol Mt. Cook.



Nasměrovali jsme se potom zpět do vnitrozemí - do města Dunedin, kde dnes spíme. Ještě ale zbývaly dvě zastávky na pobřeží. Ve městě Oamaru jsou tučňáci. Tedy jsou když tam jsou. A oni tam nebyli. Asi už odletěli do teplých krajin :-).
Druhá atrakce odletět ani odplavat nemohla. Jsou to balvany v moři nazvané Moeraki Boulders.



V Dunedinu jsme nejprve vzali "pjetrol". Cena 2,159 NZD za litr, takže dražší než u nás. A pak to přišlo. Moje libůstka = největší, nejdelší. Tentokrát to je nejstrmější ulice na světě = Baldwin street.
Vyjeli jsme si ulici naším autem nahoru a pak tuhle sjezdovku i směrem dolů.
A zdaleka jsme tady nebyli jediní turisté.

Den desátý a jedenáctý - Konec v Tokiu a přesun na jižní polokouli

V sobotu jsme skutečně vstali ve 3 hodiny ráno a taxíkem dojeli k rybímu trhu. Vystoupili jsme přímo proti vstupní bráně. Na přechodu svítila červená a já se zadíval do místa kde včera visela cedule s informací, že už je plno. Podívám se pořádně a pan ochranka jí tam právě věšel. Bylo 03:40. Tento souboj jsem tedy prohrál. Byl jsem hodně zklamaný. Navíc v tuto dobu nic než taxíky (dost drahé) nejezdí. Žena rozhodla, že pro uklidnění půjdeme domů pěšky. Šílená cesta betonovými ulicemi. Skoro nikde není strom.
Po návratu do hotelu jsme si ještě před snídaní na hodinu a půl lehli. Zabalili kufry, koupili lístky na letištní vlak NEX a odjeli na poslední tokijskou poznávací cestu.
Prvním cílem byl umělý ostrov Odaiba.



Mají tam menší kopii sochy Svobody



Jako v roce 2009 jsem se pokusil jí podívat pod sukýnku



Přejeli jsme vláčkem z Odaiby do centra. Tam jsme poprvé za celou cestu našli samoobsluhu podle našich představ. Jinak totiž skoro na každém rohu je menší obchod. Nejčastěji jsme viděli značky Lawson, Family Mart nebo 7/11. Tam mají hlavně nejrůznější jídlo do mikrovlnky, základní pečivo a pití. A všechno navíc v japonských velikostech porcí.
V téhle sámošce to vypadalo podobně jako u nás. I když je sortiment přece jen rozdílný. Stejně jako chutě. Například "krásně" prorostlé hovězí



nebo kytičky na ozdobu jídla



Ještě naposledy jsme se vrátili do hotelu pro zavazadla a ve 14:50 nám odjížděl NEX na letiště

Vše proběhlo bez závad a po asi půlhodinovém popojíždění po dráze jsme se vydali na další noční jedenáctihodnový let. Předtím jsem shlédli známé instruktážní video. Místa na nohy bylo tentokrát dost i pro mě. Takže jsem asi 5 hodin spal.
Východ slunce na pravoboku



Záznam letu



V Christchurch jsme přistáli téměř podle plánu - krátce po 10.hodině místního času. Nejdřív pasové kontrola. Už tam po nás chtěli vidět zpáteční letenky. Opravdu zdaleka nevypadáme jako mladí potenciální nelegální pracovníci. Pak ale následovalo něco, čemu se nedá říct jinak než buzerace. Chápu, že si novozélanďané chrání čistotu země. Ale co je moc, to je moc. A to pod pohrůžkou, že když se člověk nepřizná k držení vybraných věcí (například veškerého jídla) a při kontrole se na to přijde, tak pokuta začíná na 400 novozélandských dolarech. To je zhruba 7000Kč.
Každý Nenovozélanďan a Neaustralan byl podroben osobní prohlídce zavazadel. Před námi nějakému Japonci zabavili směs rýže se semínky. Protože některá semínka prý nemají na povoleném seznamu. Dalšímu zabavili originálně zabalené papírové krabice sušenek. My jsme se rovnou dobrovolně vzdali čtyř zapomenutých banánů v mém batohu. I přesto došlo na jeho důkladné probádání. Pak jsme museli ukázat sportovní boty z kufru, jestli nejsou špinavé.
Všechna zavazadla následně projela rentgenem. Na jeho konci si nás ještě vyhmátli k druhé osobní kontrole. Takže nám rozebrali úplně všechna zavazadla a prohlédli úplně všechny kapsičky. A prohledali už i ty jednou prohledané věci. Skutečně mě tím naštvali. A to jsem hodně slušný.
Tohle nám zabralo hodinu a půl. A za námi se fronta dále prodlužovala.

Naštěstí jsme tedy po těchto procedurách prošli na náš poslední dosud nenavštívený kontinent.

Bylo potřeba zavolat do půjčovny a domluvit si odvoz. A tady jsem zjistil, že existuje další verze angličtiny, kde se nechytám. Pán mi pětkrát opakoval, kam máme jít čekat. Ale bez pomoci na letištních informacích bychom stáli někde úplně jinde.
A v půjčovně to pokračovalo. Přesto jsme se domluvili. Při mém dotazu jestli je auto na petrol (benzín) jsem se dozvěděl, že jezdí na "pjetrol". A ktomu ještě mluví rychle.
Auto Toyota Allion má najeto asi 130000km. Ale vypadá poměrně zachovale.



První naše cesta vedla nakoupit základní jídlo do začátku. Obchod jsem našli poměrně rychle. A byl to po Japonsku šok.
Cítili jsme se jako doma. Obchod slušně vybavený, cedulky kde jsem věděli co kupujeme. Jen ty ceny jsou skoro dvojnásobné než u nás.
Pak následoval cesta do centra města Christchurch. To bylo postiženo nejprve zemětřesením a letos je spláchla voda.
Jsou to vlastně ruiny. Všude se sice staví, ale následky jsou víc než viditelné.



Ale muselo to být hezké město. Ve stylu anglických městeček. Říčka s půjčovnou loděk, trávou a kachnami je proti Tokiu pastvou pro naše oči.



Zahlédli jsme štít prodejny škodovek



Místní mají asi smysl pro humor, protože královna Viktorie dostala na hlavu cyklistickou přilbu



Teď jsme v časovém posunu +11 hodin proti Česku.

Den devátý - Jak jsme se úplně zbytečně nevyspali

Na dnešek jsem se, na rozdíl od manželky, moc těšil. Vstávali jsme ve 4 hodiny ráno, abychom navštívili tuňákovou aukci na trhu Tsukiji. Té se může zúčastnit pouze prvních 120 příchozích. Rezervace se udělat nedá. V průvodcích se píše, že vstupenky se vydávají od 5.hodiny. Ale zároveň někdy může být v tu dobu už plno. Zájem je podpořen i tím, že tahle atrakce je zdarma.
Je to něco jako vystát frontu na lístky do Divadla Járy Cimrmana. Kdo tam někdy stál, tak zná ten pocit vítěze nad spánkem i těmi komu se vstávat tolik nechtělo.
Tak jsem nastavil budíka na 4:00 (a pro jistotu druhého na 4:05) a na recepci objednal taxi na 4:30. Paradoxně totiž vlaky ani metro v Tokiu přes noc vůbec nejedou.
Probuzení proběhlo bez protestů. Ovšem dole taxi nebylo. Potvrdilo se, že Japonci všeobecně angličtinu moc neovládají. Protože jim to ale připadá slušné, tak na všechny dotazy reagují pozitivně. Nebyl to tak velký problém, protože na nádraží 5 minut od nás bylo taxíků hned několik. Řidič zvolil nejkratší cestu. Kontroloval jsme ho na navigaci, ne proto aby nás neokradl, ale abych měl jistou, že mi správně rozuměl.



Po příjezdu na místo ve 4:45 nám hlídač oznámil, že už je plno. Po dotazu odkdy, tak od 4 hodin :-(.



Zítra máme druhou a zároveň poslední šanci. Dám budíka na 3:00. Manželce vysvětluji, že to je příprava na časový posun na Novém Zélandu :-).

Takže ve 4:45 jsme byli nuceni vymyslet nějaký neplánovaný plán. Kousek od Tsukiji je ulice Ginza. Jedna z nejvíc nóbl ulic na světě. Obdoba 5.Avenue v New Yorku. Zdejší obchody byly samozřejmě zavřené a otevírací doba začínala od 11. Nasměrovali jsme se na císařský palác a okolní zahrady.





Turisti žádní, občas běžec a výjimečně i fotograf.
Denes nám skončila platnost JR Passu na vlaky. Bylo nutné si pořídit Suica kartu. V automatu se nám to povedlo napoprvé. První cesta vedla do stanice Ueno. Je tam jednak tokijská Zoo, ale pro nás hlavně park se sakurami.
Tady už se začíná slavit hanami. To znamená, že si lidé obsazují strategicky výhodné pozice pro piknik.



Lidí je všude spousta a všichni fotografují





Před vchodem do Zoo chodil pán. Nosil kýbl s vodou a deštníkem. A bryndal. Až při pozorném pohledu bylo vidět co dělá. Krásně kreslil jedním tahem zvířátka na chodník



A tahle udělal pro nás. Jako jeden z mála Japonců použil klasickou turistickou otázku "Where are you from ?". Po naší odpovědi se zeptal na oblíbené zvířátko a tady to je. Jako bonus přidal ještě místní pandy.



Doteď jsme jezdili jen nadzemním vlakem. Pro další cestu jsme se už vydali do metra a tedy do podzemí. Je tady mnoho tras a navíc je neprovozuje jen jedna společnost. První pokus byla cesta k chrámu Sesoji (náš poslední japonský). I metro jsme zvládli bez nejmenšího problému.
Chrám krásný ale moc mě to tady v davech lidí nebavilo.

Poslední akce byla návštěva mrakodrapu Roppongi Hill. Je tam vyhlídková terasa a právě probíhající ohromná výstava děl Andy Warhola v muzeu Mori. Tam jsme viděli i jeho nejznámější díla v originálech.

Před budovou je veliký pavouk



Nahoře výhled ze střechy na tokijské panorama



A ještě jediné umělecké dílo, které se na výstavě dalo vyfotit



Dnes jsem toho měli za sebou opravdu hodně. Do hotelu jsme dorazili po skoro 13 hodinách.

Den osmý - Déšť a kachní suši

Už včera večer vypadala předpověď počasí ne úplně ideálně. Taky se to ráno potvrdilo. Po snídani jsme vyšli z hotelu přímo do jemného deště. Dnes jsme vyrazili až kolem půl deváté. To znamenalo dopravní špičku. Takhle vypadaly davy v naší Shinagawě. Pohled míří jen na příchod z jedné části kolejišť. Tok lidí byl nepřetržitý a sléval se s dalšími. Tím směrem jsme naštěstí jít nemuseli.



Takhle vypadá spořádané fronta na Yamanote line.



To je ta okružní linka, která ve špičce jezdí s intervalem 2-3 minuty. Takže jako pražské metro. Jen počet vagónů každé soupravy nadzemního vlaku je minimálně dvojnásobný.

Prvním cílem byla stanice Shibuya. Tady se nacházejí dvě zajímavosti socha psa Hachiko a nejfrekventovanější přechod pro chodce na světě.
Pes Hachiko je japonským vzorem věrnosti. Po smrti svého pána ho chodil celých dalších 10 let čekat na nádraží. Tento příběh byl i několikrát natočen.



Místní přechody pro chodce zvládnou ve špičkovém podání i 100000 lidí za hodinu.
Dnes kolem 9:30 to byl jen velice slabý odvar. Tady jsme se kvůli fotce poprvé zpronevěřili japonskému jídlu a šli jsme do prvního patra ve Starbucks.



Dalším cílem byl Tokyo Metropolitan Goverment Building (magistrát) poblíž stanice Shinjuku. Tedy poblíž pro nás znamenalo snad půlhodinovou cestu podzemím. Na části trasy byly jezdící chodníky delší než jsme viděli na jakémkoliv letišti. Na tokijském magistrátu jsou zdarma přístupné vyhlídkové plošiny ve 45.patře. Výhled byl ovlivněn deštěm, ale podařilo se nám odsud alespoň poslat pohledy rodině.

Po návratu poblíž Shinjuku (zase ta šílená podzemní pasáž) jsme zabloudili nejprve k Yodobashi Camera. To je osmipatrový obchod plný elektroniky a elektrických zařízení do domácnosti.
Oddělení elektronických záchodových prkýnek



a ohromné pračky na 10 kg prádla



Do prostoru se jim už nevešly foťáky, tak mají speciálku ve vedlejším domě.

Z z tohoto velkoelektroobchoďáku už jsme byli unavení. Chtělo to občerstvení. Ještě jsme nezkusili suši a zrovna jeden podnik byl poblíž. Manželka to chtěla vyzkoušet v plné parádě. Já to mám komplikovanější, protože nejím ryby. Tedy s výjimkou provedení fish and chips. Ale tady nabízeli jednu variantu s uzenou kachnou. Tak jsem šel do toho a bylo to výborné. Platí se za počet talířků a ceník je podle jejich barvy. Základní provedení 150 jenů za porci (zpravidla 2ks). Dal jsem čtyři stejné talířky a manželka tři různé. Za 200Kč jsme se najedli dosyta.





Přestalo pršet a původně už zrušená návštěva parku Gyoen se proměnila v realitu.



Japonci milují kvetoucí stromy a všichni se u nich fotí.



Na zítřejší den máme v plánu téměř noční akci. Ale to až zítra - snad nám to vyjde.

Den sedmý - Výlet do Nikko a kuchařská ulice

Včera jsme odcházeli z hotelu před snídaní. Dnes jsme si na ni počkali. Podává se od sedmi ráno. Na to, že se jí u stolečků na recepci, tak to nebylo až tak špatné. Pečivo, párky a míchaná vajíčka. Mně to bohatě stačilo. Navíc jsme si zvýšili sebevědomí když jsme i ta ne úplně tuhá vajíčka zvládli hůlkami.
Následnou jízdu vlakem jsme už dotáhli téměř k dokonalosti. Na hyperdii zadám trasu, ofotím obrazovku do paměti iPadu pomocí Evernote. Pro jistotu a pro případnou domluvu s pracovníky u přepážky. Pokud využijeme shinkansen, tak si totiž vždycky necháváme vystavit místenky. A pak už jenom jezdíme a přestupujeme přes někdy šíleně dlouhé cesty nahoru a zase dolů. Tokijská nádraží jsou ohromné komplexy s desítkami kolejí v různých úrovních. Už jsme byli snad na všech nejdůležitějších centrálních nádražích - Tokyo, Ueno, Shinagawa (tam bydlíme) i Shinjuku. Občas nechápeme, kde se ti lidé stále berou. To jsou nekonečné davy.

Ještě trochu o vlacích.
Na nástup do vlaku se čeká spořádaně v předkreslených řadách. Oranžová je pro příští vlak, zelený rám pro ten další v pořadí.



Orientační tabule na nádražích informují naštěstí i v angličtině



Vlak zastavuje dveře na přesně označených místech.



Po příjezdu shinkansenu na konečnou vystoupí cestující a situaci kontroluje průvodčí.



Pak naběhne parta uklízečů a během méně než deseti minut otočí všechny sedačky do opačného směru jízdy, uklidí vlak a jejich velitelka kontroluje u ovládací skříňky výsledek v jednotlivých sekcích.



Až zhasne poslední červené světýlko, dá pokyn k otevření dveří a tím nástupu cestujících.

Hned ráno jsme se vydali do městečka Nikko. Tam jsou krásně zdobené chrámy, dnes už chráněné Unesco. Cesta trvala zhruba 2,5 hodiny se dvěma přestupy. První z kruhové Yamanato line (tahle linka je skutečně skvělý nápad) v Tokyo station na Shinkansen Yamabiko. Pak ve městě Utsonomiya na lokálku.
Pořád mi vrtalo hlavou, jak rychle ty shinkanseny jezdí. Uvnitř vlaku se rychlost nikde nezobrazuje, ale použil jsem program pro sportování Sports-tracker. Ona se ta rychlost nezdá, ale tentokrát to bylo 240 km/hod.
Na místě lze použít buď turistické autobusy (předražené) nebo asi půl hodiny jít do kopce. Zvolili jsme sportovnější způsob. Chrámový komplex Toshogu prochází renovací. Velká část už svítí novotou.
Z tohoto chrámu pochází známý výjev tří opic .



Kromě něj ještě "kočička" ochránkyně domova



a sloni, které řezbář nikdy předtím neviděl



V centrálním chrámu je fotografování tradičně zakázané, tak alespoň ostatní části







Po návratu do Tokia jsem ještě naplánoval návštěvu ulice Kappabashi. Šli jsme tam pěšky z nádraží Ueno.



Tam je po obou stranách mnoho desítek, možná i stovek obchodů s vybavením do restaurací a vůbec věcí týkajících se vaření. Hrnce, nože, židle, oblečení, sklo, porcelán, ... Tohle jsem ještě nikde neviděl.
V jedné z bočních uliček bylo akvárium s rybami fugu



A ještě pohled na "naše" nádraží Shinagawa z pokoje 901