Den 12. - cesta zpět do Kota Kinabalu

Dnešek byl primárně určený pro návrat zpět do města Kota Kinabalu. Těch přes 300 kilometrů v točitých nerovných silnicích byl opět očistec. Když už člověk předjede nějaký funící kamion, cisternu nebo pomalu jedoucí osobák, zpravidla během pár minut dojede dalšího. To bych vraždil. Ale tady jsou všichni v klidu, nikdo netroubí, nerozčiluje se, ani nevybržďuje. Na volné silnici se dá jet při plném soustředění na okolí a stav silnice i devadesátkou. Ale pak jsou ty kolony s rychlostí 40-50. A do kopce třeba i jen dvacet.

Za 3,5 hodiny jsme urazli asi 200 kilometrů k parku Mount Kinabalu. Výstup jsme opravdu v plánu nikdy neměli. Tady to je pro opravdové dobrodruhy. Normálně dvoudenní akce s převýšením 2500 metrů, kterou frajeři dají i za jeden den tam i zpátky.
My jsme se tam jenom zastavili na chvíli odpočinutí od řízení. Prošli jsme si jen malou botanickou zahradu.

Zeleně tam je spousta, stejně jako na celém Borneu. Ale moc toho tady nekvetlo.

Ještě jsem neukázal naše přibližovadlo. Je to Proton Saga.

Cestou jsme se ještě zastavili ve stejném supermarketu jako při cestě do Sepiloku. Opět jsem se stal atrakcí. Moje rozměry jsou tady naprosto výjimečné. Viděl jsem jak mě ty pokladní sledují a snad uzavírají sázky, ke které půjdu zaplatit :-). Pořád se všichni, a v tomto případě všechny, krásně usmívají.
Přímo před hotelem se dnes nedalo zaparkovat, tak jsem to dal mezi minibusy a autobusy na protější stranu. Opět jsem koupil parkovací kupóny za okno.

Hned jak jsme vystoupili z auta, slyšeli jsme hlasitou diskotéku. Na přilehlém hřišti se cvičila zumba. Na recepci mi řekli, že to je každý čtvrtek. A nebyly to žádné muslimské halekačky, ale klasický rock nad roll jako třeba The Twist.
Kluci, holky v šátcích i bez nich, mladí i staří, všichni se náramně bavili.

Den 10. - jak mi nakonec napršelo štěstí

Než jsme přijeli tou nekonečnou silnicí do Sepiloku, měl jsem těžko splnitelný sen. Potkat orangutana bez klece, aby se jen tak volně procházel blízko mě. Aby tam nebyly davy lidí a já ho měl jen pro sebe. A taky z toho mít nějakou fotku.
Ráno jsme vyrazili hned na devátou, kdy otevírají. Máme to pět minut pěšky, takže logicky bez auta. Platí se tady kromě vstupného (30MYR) i za foťák (10MYR) a vstupenky platí na celý den. Takže po dopoledním krmení je možné se vrátit i na odpolední.

Nejprve jsme šli do tzv.Nursery, tedy orangutanní školky. Chvíli jsme čekali a pak vyběhlo asi šest různě malých orangutanů. Hráli si a krmili se u toho. Jen to vše bylo za sklem. Je to kvůli bezpečnosti těhle dětí. Jsou totiž náchylní na lidské nemoci. Bohužel ale nedává smysl tady dělat fotky.
Druhou zastávkou už bylo místo krmení - v 10:00 a 15:00. Tam už bylo několik desítek návštěvníků. A dokonce tu byla i ozbrojená policie.

První orangutani byli vidět vysoko ve větvích

Nese se papání

Postupně na plošinu přišli dva "kousky"

Tenhle seděl celou dobu zády, abychom ho nerušili při jídle

Ten druhý byl trochu akčnější. Jenomže v deštném pralese je docela tma. Ještě větší když nám celý den skutečně pršelo. A orangutani se pořád hýbou. Udělat ostrou fotku s rozumnou délkou času a citlivostí na dlouhém ohnisku, bylo pro mě téměř nemožné.

Tím jsme uzavřeli nepříliš úspěšnou dopolední část.
Měli jsme přes tři hodiny času na výlet směr město Sandakan. Moje generace v sedmdesátých letech prožívala slavný televizní seriál s podobným názvem Sandokan, který se na Borneu odehrával.
Zastavili jsme se pro doplnění zásob. Zjistili jsme, že jogurt a taky máslo se tady asi vůbec nevyrábí. Jediný dostupný jogurt byl Made in Switzerland za astronomickou cenu přes 200Kč za kg. Máslo novozélandké nebo australské za 50Kč. Podobně stál i litr mléka.

Tady se mi už podařilo zaplatit kreditkou. Jen měli limit 50MYR. Průběh platby byl stejný jako minule, tedy včetně ručního opisování čísla karty do systému.
S výjimkou platby za hotely a auto, to bylo první úspěšné použití karty za celou dovolenou. Jinak ji zatím používám jen na výběr hotovosti z bankomatu. Předtím jsem si ji "nabil" přes limit. Cetelem má skvělé kurzy bez jakékoliv přirážky. Takže platím jen paušál 100Kč za výběr.
Kromě jídla jsme si také pořídili místní datovou kartu (10GB za 20MYR). Jenže pořádně fungovala jen prvních 200MB a pak se z toho stal nesnesitelný šnek. Prohlížení internetu ještě šlo, ale odeslat fotky do blogu se mi nepodařilo. Možná je na té kartě nějaký denní limit a pak spadne rychlost k nule :-(.

Byl čas na odpolední návštěvu při krmení. Pořád padala z nebe voda. U vstupu mi hlídač řekl, že poblíž Nursery se pohybuje orangutan volně. Normálně by mě nenapadlo tam znovu jít.
Zachytil jsem ho jak šplhá po konstrukci budovy.

Najednou se rozhodl jít směrem k cestě a tedy ke mně

A byl jsem tam jen já a on

Turistky o něm ještě netuší

Tady se už jeden Američan dostal přede mě

Můj kámoš potom opustil cestu pro lidi a zelezl si do zpět stromů. Tady mu to patří.

Po tomhle splněném snu jsem to zkusil u krmení. Tam se žádný orangutan ani nenamáhal přijít. Tak jsem to obrátil zpět k Nursery.
A našel dalšího na střeše budovy.
"Chčije a chčije"

Pak se zvedl a po střeše šel směrem ke mně

Nakonec moje asi druhá selfie v životě - už na mě vystrkoval jen zadek

Den 9. - nekonečnou silnicí k orangutanům

Nejprve poznámka, že internet je tu hodně slabý a dostupný jen v hlavní budově. Pro nás tedy asi 200 metrů daleko od chaty. Nahrávání fotek trvalo skoro 3 hodiny. Takže to s online přenosem může být teď slabší.

Ještě večer v Kota Kinabalu jsme si koupili kupóny na parkování, protože od 8:00 se na veřejném parkovišti před hotelem platí každá hodina. Ale cena je mírná 0,5MYR (3Kč). Snídaně byla zase zase trochu jiná než v předchozích zemích. Ale klasiku (fazole) mají snad všude.
Těsně po 10.hodině jsme vyjeli na 308 kilometrů douhou trasu do městečka Sepilok. A byla výživná. Prvních 20 kilometrů ve městě a předměstích trvalo asi 40 minut. No a ten zbytek čistého času asi 6 hodin. Je to samá zatáčka a výmoly. Do toho spousta pomalu jedoucích aut. Hodně mi to připomínalo Ekvádor. Občas se taky jezdí přes dvě plné čáry. Jenom těch aut tady bylo o dost víc a já jsem chtěl hlavně přežít.

První zastávkou byl supermarket a v něm následoval oblíbený test platby kreditní kartou. A vydařil se.
Předal jsem kartu, paní pokladní si otevřela formulář a tam přepsala její číslo. A nastal problém - bylo potřeba zavolat vedoucí. Ta řekla, že platba kartou je možná až od 30MYR.

Nezbylo než zaplatit hotově. Na obrazovce byla při vracení vidět i fotka se jménem (asi slečny) pokladní

Zajímavý postřeh je, že na Borneu mají malé slony, mně přišlo že i malé orangutany a hlavně malé lidi. Všechny pokladní v obchodě měřily maximálně 150cm. A to jim možná nějaký centimetr přidávám.

Druhá krátká zastávka byla vyhlídka. Byl to domek, kde si pan majitel napsal ViewPoint + Toilet a otevřel si malý obchůdek.

Prvděpodobně to je výhled na nejvyšší horu Bornea i celé Malajsie - Mount Kinabalu (přes 4000 metrů vysoká). Byl to jediný vrchol, který byl v mracích. Tak to asi byla ona

Pánovi tady visel zvláštní ananas

Nakonec proběhlo i bornejské EET

Není tady moc čerpaček, první skupina byla v městečku asi až po 100 kilometrech a další znovu v podobném odstupu.
Další krátká zastávka byla na občerstvení. Objevil jsem milého (jako vždy) a malého (jako všichni) mladíka, který smažil jednu placku za druhou

A bylo to dobré.
Posledních asi 100 kilometrů bylo lemováno poli nenáviděné palmy olejné a zejména oleje z ní.

Úplně stejně to vypadalo v Ekvádoru jen tam byly banánovníky.
On ten olej má ale i vlastnosti, které jsou pozitivní - například velkou teplotní stabilitu. Takže se při smažení nepřepaluje. Pokud to člověk nejí na litry, tak to určitě nebude tak dramatické, jak se někteří líčí protože to píšou na těch internetech. Ještě před 20 lety nám stále opakovali, že Rama (mimochodem i z palmového oleje) je bezva a hlavně nemáme jíst máslo. Teď už to tak dramatické není. Rama (a podobné výrobky) je pořád nechutný humus a máslo se určitě nezměnilo.
Jistě není dobře, když se kvůli plantážím kácí pralesy a vyhánějí zvířata.
Ale řekněme si otevřeně jak asi vypadala naše dnešní pole s oblím, řepkou, kukuřicí nebo třeba i vinohrady ? Asi naši předci postupovali podobně. Takže kázat z bohaté Evropy, co mají dělat na druhém konci světa, když se taky chtějí mít dobře, je projevem spíše naší neznalosti a možná nadutosti. Jako třeba zde. Mě by jenom zajímalo, jakou mají podobní aktivisti představu o využití těch ploch až olej nebude mít odbyt (což je naprostý nesmysl) a ty palmy nebudou potřeba.
Palmy jsou krásně zelené, a kyslík určitě produkují lépe než naše obilí. Ideální to určitě není. Ale svět kolem nás není černý a bílý nebo hodný a zlý.

Těsně před pátou odpoledne jsme dorazili k našemu ubytování. Je to nejlepší místní ubytovna pár metrů od brány k orangutanní záchranné stanici. Manželka se těší, že konečně má dovolenou :-).