Den 12. - cesta zpět do Kota Kinabalu

Dnešek byl primárně určený pro návrat zpět do města Kota Kinabalu. Těch přes 300 kilometrů v točitých nerovných silnicích byl opět očistec. Když už člověk předjede nějaký funící kamion, cisternu nebo pomalu jedoucí osobák, zpravidla během pár minut dojede dalšího. To bych vraždil. Ale tady jsou všichni v klidu, nikdo netroubí, nerozčiluje se, ani nevybržďuje. Na volné silnici se dá jet při plném soustředění na okolí a stav silnice i devadesátkou. Ale pak jsou ty kolony s rychlostí 40-50. A do kopce třeba i jen dvacet.

Za 3,5 hodiny jsme urazli asi 200 kilometrů k parku Mount Kinabalu. Výstup jsme opravdu v plánu nikdy neměli. Tady to je pro opravdové dobrodruhy. Normálně dvoudenní akce s převýšením 2500 metrů, kterou frajeři dají i za jeden den tam i zpátky.
My jsme se tam jenom zastavili na chvíli odpočinutí od řízení. Prošli jsme si jen malou botanickou zahradu.

Zeleně tam je spousta, stejně jako na celém Borneu. Ale moc toho tady nekvetlo.

Ještě jsem neukázal naše přibližovadlo. Je to Proton Saga.

Cestou jsme se ještě zastavili ve stejném supermarketu jako při cestě do Sepiloku. Opět jsem se stal atrakcí. Moje rozměry jsou tady naprosto výjimečné. Viděl jsem jak mě ty pokladní sledují a snad uzavírají sázky, ke které půjdu zaplatit :-). Pořád se všichni, a v tomto případě všechny, krásně usmívají.
Přímo před hotelem se dnes nedalo zaparkovat, tak jsem to dal mezi minibusy a autobusy na protější stranu. Opět jsem koupil parkovací kupóny za okno.

Hned jak jsme vystoupili z auta, slyšeli jsme hlasitou diskotéku. Na přilehlém hřišti se cvičila zumba. Na recepci mi řekli, že to je každý čtvrtek. A nebyly to žádné muslimské halekačky, ale klasický rock nad roll jako třeba The Twist.
Kluci, holky v šátcích i bez nich, mladí i staří, všichni se náramně bavili.