Včera jsem ještě pro jistotu pořídil tzv. Jordan Pass. Je to záležitost, která má zjednodušit poplatky za vízum, umožní vstup do Petry a do dalších atrakcí v ceně. Pro návštěvníky, kteří hodlají být v Jordánsku déle, se to určitě vyplatí. Pro nás to je varianta o pár stovek dražší, ale snad bude bezpečnější a rychlejší náš zítřejší průchod přes hranice.
Letošní cestu jsme zahájili již natrénovaným přesunem vlak - metro - metro a bus 119 na letiště. Za 1:10 to je slušné. Letěli jsme po poledni z terminálu 1, tak jsme poprvé vyzkoušeli letištní závodku. A nebylo to úplně nejhorší. Za cenu předražené bagety bylo normální teplé jídlo. Pak už na bránu a počkat na autobus k letadlu. Měli jsme prioritní nástup, tak jsme jeli prvním autobusem. Při výběru sedadel jsem vybral první sedadla na pravé straně = 2E a 2F. Protože mají hodně místa na nohy. I ty moje se tam bez problémů daly natáhnout.
Téměř čtyřhodinový let probíhal klidně. Jen půl hodiny před vstupem do izraelského vzdušného prostoru letuška ohlásila, že až tam vletíme, tak je po celou dobu zakázáno vstávat i chodit na záchod. Důvod tohoto opatření jsem při rychlém hledání na internetu nenašel.
Na starém letišti UVDA uprostřed pouště jsme přistáli už za tmy kolem 18:15.
Bohužel Ryanair ještě běžně nevyužívá to nejmodernější letiště Ramon, které je mnohem blíže k Eilatu. Měl sem v této sezóně jen dva lety. Příští rok už to asi bude létat jen tam.
Po přečtení několika cestopisů jsem měl lehké obavy, jak bude probíhat vstupní pohovor. Ale u nás zazněla jediná otázka - na jak dlouho jsme přijeli. Do našich úplně nových pasů jsme žádné razítko nedostali. Izraelci si asi uvědomují, že v tu chvíli je pas do nemálo zemí už nepoužitelný. Tak vymysleli kartičku, kterou do pasu vkládají
Naše podpalubní zavazadlo právě vyjelo na pás. Stačilo u stánku koupit lístky na autobus 282. Bylo to za dvakrát 21,5 šekelů a karty neberou. Autobusy už stály připravené před letištní halou.
Uvnitř moderního autobusu byl informační displej. Tady se latinka nenosí. jen hebrejština a arabština. Pro nás to je stejné jako japonština nebo čínština. Tak to snad taky zvládneme.
Alespoň, že mají arabské číslice
Skoro půl hodiny jsme čekali na zbývající cestující a v 19:15 autobus vyrazil na šedesátikilometrovou cestu tmavou pouští do Eilatu. Vyhodil nás po skoro hodině na ústředním autobusovém nádraží a do našeho hotelu jsme za chvíli došli pěšky. Není to žádná hitparáda. Ale v Eilatu jsou ty ceny s ohledem na turistickou destinaci nadprůměrné.
Letošní cestu jsme zahájili již natrénovaným přesunem vlak - metro - metro a bus 119 na letiště. Za 1:10 to je slušné. Letěli jsme po poledni z terminálu 1, tak jsme poprvé vyzkoušeli letištní závodku. A nebylo to úplně nejhorší. Za cenu předražené bagety bylo normální teplé jídlo. Pak už na bránu a počkat na autobus k letadlu. Měli jsme prioritní nástup, tak jsme jeli prvním autobusem. Při výběru sedadel jsem vybral první sedadla na pravé straně = 2E a 2F. Protože mají hodně místa na nohy. I ty moje se tam bez problémů daly natáhnout.
Téměř čtyřhodinový let probíhal klidně. Jen půl hodiny před vstupem do izraelského vzdušného prostoru letuška ohlásila, že až tam vletíme, tak je po celou dobu zakázáno vstávat i chodit na záchod. Důvod tohoto opatření jsem při rychlém hledání na internetu nenašel.
Na starém letišti UVDA uprostřed pouště jsme přistáli už za tmy kolem 18:15.
Bohužel Ryanair ještě běžně nevyužívá to nejmodernější letiště Ramon, které je mnohem blíže k Eilatu. Měl sem v této sezóně jen dva lety. Příští rok už to asi bude létat jen tam.
Po přečtení několika cestopisů jsem měl lehké obavy, jak bude probíhat vstupní pohovor. Ale u nás zazněla jediná otázka - na jak dlouho jsme přijeli. Do našich úplně nových pasů jsme žádné razítko nedostali. Izraelci si asi uvědomují, že v tu chvíli je pas do nemálo zemí už nepoužitelný. Tak vymysleli kartičku, kterou do pasu vkládají
Naše podpalubní zavazadlo právě vyjelo na pás. Stačilo u stánku koupit lístky na autobus 282. Bylo to za dvakrát 21,5 šekelů a karty neberou. Autobusy už stály připravené před letištní halou.
Uvnitř moderního autobusu byl informační displej. Tady se latinka nenosí. jen hebrejština a arabština. Pro nás to je stejné jako japonština nebo čínština. Tak to snad taky zvládneme.
Alespoň, že mají arabské číslice
Skoro půl hodiny jsme čekali na zbývající cestující a v 19:15 autobus vyrazil na šedesátikilometrovou cestu tmavou pouští do Eilatu. Vyhodil nás po skoro hodině na ústředním autobusovém nádraží a do našeho hotelu jsme za chvíli došli pěšky. Není to žádná hitparáda. Ale v Eilatu jsou ty ceny s ohledem na turistickou destinaci nadprůměrné.
Žádné komentáře:
Okomentovat