Zvětšit mapu
Plán :
Dlouhá cesta směrem k Torontu
Realita :
Protože jsem měl strach z kolon na dálnicíxh v Chicagu, vstali jsem brzy a těsně před sedmou jsme opustili hotel směrem k našemu milému drahému parkovišti. Auto bylo v pořádku. Díky tomu, že parkoviště bylo na volné ploše, tak se Standa chytil a nasměroval nás na dálnici. I mezi mrakodrapy se mu tentokrát signál z družic držel lépe. Přece jen jsme byli na okraji mrakodrapové zóny. Dálnice z centra byla docela volná a cesta ubíhala bez zdržení. Do centra to bylo podstatně horší, tam se v pěti pruzích auta pohybovala mnohem pomaleji.
První plánovanou zastávkou byla na oběd Cici´s pizza poblíž města Flint. Cena byla 4,99$ za bufet All you can eat, což je naprosto super. Rodinka si to zase pochvalovala. Bylo to ale naposledy kdy jsme se v tomto řetězci zastavili. Na zbytku cesty už poblíž žádná pobočka není.
Cestou jsme se vrátili v čase o hodinu zpět na východní pobřeží USA. Tedy šestihodinový posun vůči ČR.
Ještě jsem nic nepsal o stavu silnic a dálnic, které jsme projížděli. Na jihu i na východním pobřeží byly dálnice s minimem uzavírek a povrch byl až na výjimky téměř dokonalý. Při cestě z New Orleans na sever se to postupně zhoršovalo. V okolí Chicaga už to byl místy tankodrom jako je někde u nás. Také omezení na dálnici přibývalo. Co mě dostávalo, byly informační tabule chránící dělníky. Začalo to ve státě Illinois, kdy na začátku kadého omezení byla tabule oznamující, že za sražení dělníka hrozí 10000$ pokuty a 14let vězení. Ve státě Michigan se upozornění trochu změnilo. Tam bylo za zranění nebo zabití dělníka už 15 let, ale zároveň byli levnější - jen za 7500.
Co ale bylo hodně podobné jako u nás, že omezení bylo, ale dělnící nikde nebyli. Tady jsme už USA dohnali, nebo možná oni nás :-).
Další časté hlášky :
Pokud pracjí dělníci, tak snižte rychlost na XX mil
Pokud pracují dělníci, tak pokuty jsou dvojnásobné
Ještě k dodržování rychlosti na dálnicích. Nejpřísnější to podle mě bylo v New Jersey. Tam jsme viděli každou chvíli stojící blikající vánoční stromeček (policejní auto) za nějakým hříšníkem. Rychlost se všeobecně dodržovala max. 5 mil nad limit. Výjimky téměř neexistovaly a pokud ano, tak asi zasáhl šerif. Směrem k Floridě ubylo šerifů a viditelných zásahů. Rychlost nad limit příliš nerostla. Tohle trvalo až k New Orleans. Odtud se pomalu rozdíl nad limit zvyšoval běžně na 10 mil nad limit. Nejhorší to zatím bylo v Chicagu. Tam přímo ve městě na dálnici s limitem 45 mil jeli všichni nejméně 65. To bych si v Praze netroufal. A šerify jsme zasahovat neviděli vůbec.
Vrátím se k dnešnímu programu. Po obědě jsme vyrazili směr Kanada. V minulých dnech jsme se báli, jestli nás tam vůbec pustí kvůli možnému znovuzavedení vízového režimu. Naštěstí k tomu nedošlo a my jsme se u města Sarnia postavili do fronty (asi 15 minut) na odbavení. Paní v budce byla příjemná a rychlá. Pouze se zeptala odkud jsme, kam jedeme a jak dlouho tam budeme. Za minutu jsme odjížděli s razítkem.
V Kanadě se používají metrické jednotky a tak jsem Standu přeprogramoval na kilometry. Včera jsme se rozhodli, že Toronto vynecháme. Už se nám nechtělo do velkoměsta a budeme šetřit síly na finální útok na New York.
Tak jsme si po úspěšných návštěvách Benátek (Venice na Floridě), Paříže (Paris ve státě Tennessee) vybrali Londýn (London v kanadské provincii Ontario). Navštívili jsme místní muzeum vykopávek a indiánské historie. Vběhli jsme tam 10 minut před zavřením a paní pokladní nás pustila bez zaplacení vstupenek.
Z Londýna jsme Standu naprogramovali směr Hamilton s tím, že někde cestou se upíchneme. U dálnice jsme zahlédli oblíbený motel Days Inn a tak jsme na noc skončili v městě Brantford. Za asi 90 kanadských dolarů - účet jsem zatím nedostal a neslyšl jsem přesnou částku. Je to i se snídaní a je to první motel, který nemá vstup do pokoje z parkoviště, ale přes recepci.
V Kanadě byl zajímavý vývoj dodržování rychlosti. Na dálnici byla dovolená jen stovka. Kousek za hranicí ji dodržovali všichni. Postupně už skoro nikdo a nakonec jsme jeli asi 110 - 115 km/h stejně jako ostatní. Kanadského šerifa jsme ještě neviděli.
Zaskočili jsme se podívat do místního obchodu Sears. Chtěl jsem vědět na čem se dají vydělat peníze na ten včerejší mrakodrap Sears Tower v Chicagu. Zjistili jsme, že to jsou potřeby pro domácnost a oblečení. Potraviny nevedli.
Zítra nám zbývá asi 1,5 hodinová cesta k Nigarským vodopádům. Podle předpovědi počasí tam má zítra pršet (pravděpodobnost 80%). Zatím jsme déšť zažili jen v autě, teď nám hrozí i při pěší procházce. Uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat