14 dubna 2015

Madeira - den 1.

Přípravy na cestu jsme (snad) zvládli a tak nic nebránilo odletu směr jihozápad Evropy. Odvoz na letiště nám letos opět řidičsky zajistil syn, který si bude 3 týdny užívat klidu od rodičů.
Letadlo TAP mělo při odletu jen krátké zpoždění. Cestou jsme na levoboku zahlédli Alpy. Bohužel nebylo moc jasno. Ani při západu slunce to nebylo až tak úchvatné.


Jídlo bylo docela dobré – nějaké maso na houbách s rýží. Naprosto srovnatelné s běžnou restaurací. Nad mořem u Lisabonu jsme si udělali otočku a přistáli podle plánu. Autobusy nás chvíli povozily po letištní ploše a po snad kilometrové chůzi chodbami jsme se ocitli před letištěm.
Hned jsme zahlédli náš hotel a šli se ubytovat. V září jsem si objednával přes booking.com pokoj v ceně 79€, před pár dny ho měli už za 115€ a na místě bez rezervace by to bylo za 145€.
Hotel je nový, jediný přímo na letišti a supermoderně zařízený. Tedy jistě podle pana architekta. Ale praktické to tedy není. Celoskleněné dveře do sprchy i na záchod mi nepřijdou jako bombastický nápad. Světla se ovládají čtyřnásobnými vypínači přes nějaká relé. Protože světel je v pokoji víc než čtyři, každý vypínač má jiné rozložení. Najít co se kde zapne nebo vypne je sázka do loterie. Na jednu noc určitě OK. A hlavně se nám na pokoji spalo dobře.
Původně jsme měli objednaný pokoj bez snídaně, tak jsem už večer doplatil 2x 9€. Jak se ukázalo, tak téměř zbytečně. Nikdo to totiž u snídaně nekontroloval. Snídaně byla slušná a dalo se tam vybrat.
Pak už rychle pěšky na letiště. Ve frontě na rentgen jsme stáli snad dvacet minut. U východu k letadlu jsme si naštěstí stihli sednout. Snad polovina lidí tohle štěstí neměla.
Spolucestující byli většinou starší lidé, často důchodci. V letadle to bylo trochu jako zájezd zahrádkářů. Já jsem dostal ze zadní sedačky holí do hlavy a manželku pán pro změnu chytil za vlasy. Obojí samozřejmě nechtěně. Let do Funchalu trvá zhruba 90 minut. Vidět nebylo skoro nic. Občerstvení bageta se šunkou a vajíčkem. K tomu malá lahvička (110ml) s ovocnou dření. Obsah byl skvělý (pak jsme to viděli v supermarketu za 2€).
Před přistáním oznámil kapitán, že je nízká viditelnost a prý se může stát, že se znovu vzneseme a pak udělají druhý pokus. Místní letiště má totiž poměrně krátkou přistávací dráhu. Krátce před přistáním se navíc dělá docela prudká otáčka.


K ničemu dramatickému nedošlo a zabral už první přistávací manévr.
Jen jsme vylezli z letadla na plochu, bylo jasné, že se předpověď počasí vydařila. Pršelo totiž dost vydatně. Doufáme, že vyjdou i ty další dny, protože to už by nám naopak pršet nemělo.
Tady nás převezli snad jen 100 metrů ke vchodu. Takže asi jen ze slušnosti kvůli dešti. Potom už přišlo delší čekání na zavazadlo. Ocitlo se, jako obvykle, na pásu jako jedno z posledních.
V autopůjčovně Rodavante jsme si vyzvedli Forda Fiestu. Pořád lilo jako z konve a přebírání auta bylo mimořádně příjemné. První náš cíl byl nákup jídla v supermarketu ve městečku Machico. To je jen pár kilometrů od letiště. Místní dálnice je čtyřproudá a aut moc nebylo.
Supermarket Continente s podzemním parkovištěm (dokonce zdarma) našla navigace na první pokus. Výběr zboží byl slušný a nechali jsme jim prvních 40€. Úžasné jsou kandované velké kusy citronové kůry. Platba kartou bez problémů, jen ještě nemají bezkontaktní snímač.
Původním dalším dnešním krokem (bez deště) byla první trasa místních značených treků PR8 (Vereda de Ponto Sao Laurenco / Cais do Sardinha). Na začátek jsme nechtěli nic supernáročného, je to střední kategorie. Délka 4km jedním směrem + 4 km zpět. Nejnižší bod 5m nad mořem a nejvyšší 110m. Navíc když jsem viděl ty důchodce, vyšlo mi, že to bude hezká procházka.
Jeli jsme se tam podívat. Déšť ustával i na parkovišti bylo pár aut. Dokonce se někteří vraceli z treku.
Šli jsme do toho. Převlékli jsme se do sportovnějšího a vyrazili. Pustil jsem si i záznam na SportTrackeru.
Manželka to při prvním vstupu do bláta ještě trochu řešila.


Pak už to nemělo smysl. Na vrchol jsme se dostali po dvou hodinách. Bylo v tom dost zastávek i souboj s kluzkým blátem.
Bláto už potom neřešil nikdo z nás. Manželčiny boty a kalhoty na nejvyšším bodu trasy = v polovině treku.


Cestu zpět jsme zvládli vyšším tempem za hodinu a dvacet minut. Bylo už těsně po páté hodině odpoledne.
Na konci útrap mi SportTracker ukázal celkové převýšení kolem 850m, nejvyšší bod kolem 250m n.m. a délku trasy 8,9km. Apple Health si k tomu domyslel 114 vystoupaných pater. Důchodce bych na tu trasu s klidným svědomím neposlal. Jinak, i přes to nepříznivé počasí, to byl pěkný výlet.





Vrcholový výstup před námi. Pod kopcem je asi nějaká restaurace. Jak Hospoda Na mýtince. Tady to zásobování nebude nejjednodušší.



Těsně pod vrchlem je soška Panny Marie z Fatimy. Do tohoto nejslavnějšího portugalského poutního místa pojedeme po návratu na pevninu.



Pohled z vrcholu



Alespoň jedno zvířátko - cestou bylo těch stonožek v blátě docela dost. Viděli jsme i racky a poštolku.



Začátek (a konec) trasy PR8



Asijští spoluchodci používali do bláta osvědčenou obuv. Já bych se v tom asi zabil.







Zbývalo nám dojet k prvnímu našemu ubytování Casa Da Piedade. Bylo to kolem 60 kilometrů. Většina cesty vedla čtyřproudou dálnicí, jen konec měl dva pruhy. Cestou byla spousta tunelů. Naše Fiesta musela do větších kopců jet na trojku. Ale šlo to. Údajně je uvnitř tříválec 1,2 litru.
Dálnice je hodně zatáčková. Přitom povolená rychlost je minimálně 80, často i 100 nebo 120km/hod. To naše auto ani nezvládne. Já bych si to ani netroufal. Největší obavy jsem měl v okamžicích, kdy na dálnici najíždějí další auta. Připojovací pruhy totiž mají téměř nulovou délku.
Ubytování je slušné. Manželka hned začala obdivovat zahradu, kytičky a zvažuje i koupel v bazénu.
WiFi nám bohužel přímo na pokoj neprojde. Ale stačí vyjít pět metrů z pokoje do společenské místnosti s krbem a signál je perfektní.
Ráno uvidíme, jak se naše svaly zregenerují z naší „malé“ procházky. Snídaně je od osmi hodin. Pak uděláme plány na úterní výpravu.

Žádné komentáře:

Okomentovat