Hattusas - bývalé hlavní město Chetitů
Yazilikaya - skalní reliéfy
Zobrazit místo 2011-08-22 Safranbolu - Boğazkale na větší mapě
Ujetá vzdálenost : 330 km
Doba jízdy : 5,5 hod
Ubytování : Kale Hotel, Çorum, Boğazkale, Hattuşa da Kale Hotel, 100TL (rezervace e-mailem)
----------------------------------------------------------------
Realita :
Hlavním dnešním programem bylo nakonec řešení synovy horečky a bolesti v krku. Teplota přes 39 stupňů v 1 hodinu ráno už nás donutila nasadit antibiotika. Máme speciální, která mají dokázat vyřešit situaci během 3 dnů. Tak snad to zabere. Ráno se teplota po několika studených sprchách stabilizovala těsně nad 38. Bere Paralen a do krku si stříká Stopangin.
I proto jsme odjezd z pensionu oddálili na maximální čas 10:00. Předtím snídaně v klasické turecké variantě. Čaj, chléb, olivy, sýry, vajíčko, rajčata, okurky, džem. Na snídani s námi bylo sedm kobylek. Jsou prostě všude.
Protože jsme měli auto před penzionem, v jedné z těch úzkých uliček, nastal problém s odjezdem. Tyhle uličky Standa v sobě má jen výjimečně. Takže jsme buď mohli vycouvat nebo jet dopředu. Zvolili jsme cestu vpřed bez znalosti trasy z bludiště. A zabloudili jsme. Tak jsem si dal asi 200metrů zpátečkou. Manželka mě musela chvílemi navigovat zvenku. Nakonec jsme se v jednom místě mohli otočit a vyjet zpět na normální silnici.
Použili jsme dříve osvědčenou metodu mapa, směrové ukazatele a Standa pro základní kontrolu jestli jsme zásadně neuhnuli z trasy.
Cesta probíhala v pohodě a platí co jsem psal včera. Silnice jsou až na výjimky velice slušné, často čtyřproudé. Aut postupně s cestou na východ ubývá a jede se pohodlně. Už jsme viděli několik radarových kontrol. Vždy zatím v protisměru. Běžná cestovní rychlost je kolem stovky.
Absolvovali jsme i silniční kontrolu, kde musela zastavit všechna projíždějící auta.
Na obou stranách byl údiv. Začalo to oboustranně merhaba. A já už jenom dodal finish. Pán se zeptal : "do you speak english ?" a "where are you from ?". Moje odpověď "Czech Republic, Prague" neznamenala nic. Pomohlo heslo "Milan Baroš". Na druhé straně úsměv a mohli jsme pokračovat.
Jak se dostáváme dál od větších měst, tak krajina nabývá podob jako v Americe. Chvílemi jedeme Coloradem (huňaté zelené lesy), chvíli Wyoming (malé kopečky s většinou suchou vegetací) a našlo by se i mnoho dalších podobenství. Jen ty mešity prozradí že jsme v Turecku.
Projížděli jsme místy, kde se lidé živí hlavně zemědělstvím. Takhle to vypadá když se urodí melouny. Je to takový sjezd traktorů.
Traktorů se na silnicích pohybuje hodně. Zaujalo mě, že do této chvíle jsme neviděli jedinou ovci. Když je někde hospodářské zvíře, tak jedině kráva. Případně se občas vyskytne vozík tažený oslem.
Cestou jsme si dali několik kratších zastávek na nákupy. Byli jsme všude za exoty. Angličtina je tady stejně dobrá jako čeština. Moc cizích turistů tady asi nevidí. Dnešním vrcholným obchodním kouskem byl nákup USB nabíječky na telefon napájeným z cigeratového zapalovače v autě. Povedlo se koupit slaďoučký meloun a fantastické broskve. Dokonce i první naftu v ceně 3,73 TL za litr. K tomu jsme dostali ještě dvoje kapesníčky jako dárek.
Dnes bydlíme mimo město. V prostorném pokoji s bakónem. Mešitu máme tak daleko, že meluzína skoro neslyšíme. Pan majitel nám udělal dobrou večeři. První naše restaurační jídlo v Turecku.
Pro turisty tady vyrábějí nejrůznější věci vyřezáváním z kamene. Hlavně kopie výjevů ze zdejších chetitských památek. Opět je to zde chráněno organizací Unesco. S majitelem hotelu se mi povedlo domluvit výrobu náprstků pro manželku na zakázku. Dostal vzorek porcelánového kousku z Istanbulu. Domluvili jsme cenu a materiál. Ještě před večeří jsme je měli.
Navštívili jsme obě zdejší archelogická místa Hattuša a Yazilikaya. Obě jsou na docela slušné úrovni. Hattuša má několikakilometrovou trasu pro automobilní návštěvníky.
Yazilikaya má dokonce i kamerový systém včetně infrakamer. Obě lokality jsou kompletně oplocené.
Tady se žilo už před několika tisíci let. Je zde i čeká stopa. Bedřich Hrozný dokázal jako první rozluštit chetitské písmo.
Mně se nejvíc líbil asi 60 metrů dlouhý přístupový tunel.
Takhle vypadala manželka když jsem jí fotil z druhého konce tunelu.
V Yazilikayi jsme se seznámili se sympatickým kamenořezbářem. U něj angličtina fungovala. Po uzavřeném obchodě nás pozval na čaj a na západ slunce nad horami.
To je on.
Tohle bude lev, který kopíruje symboly zdejší slavné lví brány. Takhle vzniká.
Žádné komentáře:
Okomentovat