Manželce naštěstí začala antibiotika zabírat, ale přesto jsme dnes nemohli podnikat nic fyzicky náročného. Když jsem hledal zajímavosti po cestě (highway číslo 8), tak nejčastější názory byly nudná cesta a nic kolem není vidět. Musím přiznat, že to tak z velké části je. Měli jsme před sebou asi 350 mil. Z toho první polovina byla projížďka pouští s celkem asi deseti mírnými zatáčkami.
V Arizoně jsem zaznamenal několik šerifů hledajících úlovek. Na tempomatu jsem raději nastavil rychlost 75 MPH a pak už jenom držel volant. Dělalo mi ale problém neusnout.
Postupně z okolí mizely kaktusy Saguaro. Nejprve je nahradilo křoví a následně kamenitá poušť.
Po přejezdu do Kalifornie jsme chvíli jeli podél hraničního plotu mezi USA a Mexikem. Ale bál jsem se tam zastavit a vyfotit ho. Bylo tam opakovaně psáno Emergency stopping only.
Po pár desítkách mil bylo kontrolní stanoviště.
Do většiny aut jen nahlídli a prošli kolem se psem. Nás pustili hned bez prohlídky. Nevypadáme moc mexicky.
O další kus dál byly z dálnice vidět krásné písečné duny. Tak jsme sjeli z dálnice a na chvíli zastavili. A nebyli jsme zdaleka sami. Vyšplhat nahoru a fotka z pouště je na světě.
Nejen ještěrky nechávají stopy v písku
Od dálnice to je skutečně jen kousek
Pak už cesta začala být zajímavější. Přišly kopečky,začala se vyskytovat i vegetace. Kolem dálnice právě krásně kvetly juky. Často převyšující výškou člověka.
Manželce se udělalo trochu lépe. Takže musela proběhnout další zastávka v outletu. V San Diegu asi 100 metrů od mexické hranice. Tady většina nakupujících i prodavačů používá jako primární jazyk španělštinu. Doplnili jsme tedy znovu šatník i botník. I na kabelku tentokrát došlo. Jen jsem zvědavý, jak se nám to vejde do kufrů. Ale to už je manželčina starost.
Žádné komentáře:
Okomentovat