17 března 2016

Rio (I) - Jak jsme krásně zmokli

Nejprve je potřeba říci, že cesta do Rio de Janeira proběhla podle plánu. Jen místa na nohy bylo hlavně při dlouhém desetihodinovém letu docela málo. Uvědomil jsem si, že snad nikdy jsem do blogu nedal fotku jídla z letadla.
Měli jsme v jeden den dvě večeře :

Praha - Lisabon

Lisabon - Rio

Hovězí kari s bramborovou kaší mi chutnalo víc než ty masové koule.

Přiletěli jsme do Ria o půl hodiny dříve než byl plán. A "předletěli" jsme ostatní noční spoje z Evropy. Díky tomu naše vstupní pasové odbavení proběhlo v řádu desítek vteřin. Protože jsme přišli k přepážkám jako první. Pro změnu jediné naše podpalubní zavazadlo dorazilo na pás mezi posledními. Ale i tak jsme se před letiště dostali před třičtvrtě na sedm místního času. Je tady o čtyři hodiny méně než u nás.
V plánu jsme měl využít autobus 2018, který jezdí každých třicet minut za přijatelný peníz (16 realů za osobu). Cestou k východu jsem odmítal spousta nabídek na taxi. Bohužel nám autobus odjel před nosem. V tu chvíli tam byl taxikář, který nám nabídl cestu za 50 realů. Automaticky spustil taxametr a v ranní špičce jsme se dostali na cenu skoro 70 realů. Alespoň jsme si cestou popovídali a zažili místnou docela hektickou dopravu.
V hotelu nám předčasný check-in neudělali, ale mohli jsme se alespoň převléknout, zavolat domů přes internet a uložit si zavazadla do odpoledne.

V plánu jsme měli nejdříve vybrat místní měnu z bankomatu. Nejprve jsem zkoušel bankomat v metru, ale ten chtěl 24 realů transakční poplatek. Na konci našeho metrového přesunu (3,70 realu za osobu) jsme našli pobočku Citibank. A v ní celé hnízdo bankomatů.


Ale opět stejně vysoký poplatek. Poslední pokus proběhl naproti v bance Santander. A měli tam úplně stejně početné hnízdečko. Poplatek za výběr tady byl jen 12 realů. Při všech pokusech mi zafungovala hned první karta. Je to kreditka od Cetelemu, která u nás nemá téměř konkurenci v kurzových přepočtech. Předem jsem si na ni poslal hotovost. Neměl bych tedy platit žádná procenta z hotovostního úvěru. Uvidíme jak to dopadne. Pak jsme si ještě koupili zmrzlinový koktejl. I tady platba kreditkou proběhla na první pokus. Jen jsme si ověřili, že tady se anglicky domluvíme jen stěží,

Potom následovala od 10:30 naše hlavní dnešní plánovaná věc. free walking tour po centru s průvodcem. Na konci zhruba dvou a půl hodinové procházky se očekává nějaký příspěvek za snahu. Nás to vyšlo dohromady na 50 realů. Logicky jsme si vybrali anglickou verzi, existují přinejmenším i portugalská a španělská.
Ve skupině 25 lidí jsme se sešli čtyři Češi. Kromě nás dvou tam byli dva kluci původem z Čech. Jeden dnes žije v Irsku a má francouzskou přítelkyni, ten druhý byl v USA a přivezl si sem pro změnu Rakušanku.

Naše průvodkyně nám řekla i o tom, že v Riu jsou jen dvě roční období. Léto a peklo. Peklo je v době, kdy teploty rostou nad únosné hodnoty.


Naštěstí jsme tady v místním létě. Teploty mají být kolem 27 stupňů přes den a o tři stupně méně v noci.

Sídlo ropné společnosti Petrobras


Je hned vedle jedné z nejstarších místních budov na náměstí Carioca


První zastávkou byl vyhlášená, a uvnitř krásná, cukrárna Colombo




Podobných krásných původních domů v Riu už moc není.


Hodně míst je před olympiádou rozkopaných. Tady se jim asi povedlo překopnout telefonní kabel.



Strom plný dělových koulí jsme už na cestách viděli několikrát. Tady v centru žádné varování, jako na Havaji, neměli.




Nemohli jsme vynechat oblouky tramvajového mostu v Lapě




Poslední zastávkou procházky byly slavné Selaronovy schody. Tady byly davy turistů.








Od schodů nám chybělo jen asi jeden a půl kilometru pěšky do hotelu.
Trochu se nám cestou rozpršelo. Najednou bylo všude na ulicích docela dost vody, která neměla kam odtékat.



Do hotelu jsme, se zastávkami v opakovaných průtržích mračen, šli asi hodinu. Promoklí na kost a ke konci už jsme se brodili vodou do půli lýtek. Bylo to dost nepříjemné. A smradlavé.


Naštěstí nás do hotelu vpustili.

Žádné komentáře:

Okomentovat