Den 1. - Cesta do Číny

Pár dní před odletem jsem ještě úspěšně vyřešil elektronická víza do Indie (asi 50$ za osobu). Při vyplňování internetového formuláře po mně chtěli i náboženské vyznání. S bezvěrci nepočítají. Tak jsem se stal křesťanem.
Hned druhý den mi do e-mailu přišlo pro každého z nás osm identických potvrzení (ve stejný čas), že nás do Indie pustí. Asi tam nemají úplně vyladěný systém.
Pro cestu na letiště jsem s ohledem na pražské chladné počasí s deštěm, a taky moje oblečení = tričko s krátkým rukávem a kraťasy, opět zvolil Prague Airport Transfer. Zkušel jsem nacenit i Uber, ale ten vycházel dráž. Jako obvykle naprosto spolehlivě řidič dorazil asi 20 minut před objednaným časem.
Chvíli jsme si počkali na otevření přepážek, ale fronta ubíhala rychle. Už na letišti v Praze se sešla v letadle snad polovina cestujících z Číny. Odletěli jsme jen s malým zpožděním. Pilot hned po startu stočil letadlo skoro kolmo k nebi až se nám na asi deset vteřin neudělalo dobře. Sedačky byly pohodlné a bez problémů jsem si mohl natáhnout nohy. Turci měli moc pěkný zábavní systém s docela kvalitním a velkým displejem. Jídlo ale byla jen bageta, mandlový dortík a pití dle volby.
Nad Istanbulem jsme před přistáním létali skoro půl hodiny.

A po přistání letadlo pojíždělo čtvrt hodiny na stojánku, tam jsme přestoupili do autobusu a jeli dalších 15 minut k terminálu.
V něm jsme si skoro dvě hodiny počkali na opětovný autobusový výlet k letadlu do Pekingu. Byl to Boeing 777 a v něm už byla převaha Číňanů jednoznačná. Odletěl asi půl hodiny později oproti plánu (02:50 místního času). I v takové hluboké noci je istanbulské letiště hodně vytížené.
Téměř devítihodinový let proběhl klidně. Dostali jsme nejprve večeři (před 4.hodinou ranní tureckého času), pak následovala večerka a dvě a půl hodiny před přistáním (14 hodin pekingského času) rozváželi snídani. Průběžně jsem spal a zase se budil, ale šlo to. Bylo tady víc místa na nohy než ve stejném letadle Virgin Atlantic, kterým jsme v roce 2014 letěli do Tokia.
Přistáli jsme přesně podle plánu v 16:25. Pasová kontrola na imigračním byla svižná, pak přejezd vláčkem pro zavazadla. Koupili jsme si dobíjecí kartu na metro, kam nás odvezl Airport Express. Karta platí i na něj, jen je jízda dražší (25 yuanů = necelých 100Kč). Pak následovaly dva přestupy v metru (jízda je za 4 yuany ) a byli jsme kousek od našeho Sofu hotelu. Celkem to se všemi formalitami trvalo 2,5 hodiny od vystoupení z letadla.

Už byla tma, tak výlohy obchodů a restaurací svítily.

Po rychlém ubytování jsme šli vybrat peníze do bankomatu v metru a podívat se trochu po okolí.
V metru musí všechna zavazadla při vstupu projít přes rentgen.

Koupili jsme si trochu sladkostí, ale na kachnu jsem bohužel nikde nenarazil.

Na ulici byl kromě jídla i umělec, který modeloval obličeje podle dodané fotografie. Neskutečně titěrná práce.

V hotelu jsme se šli podívat na místo, kde bude ráno snídaně, a mají tam obrázek z Prahy.

Už po prvních zkušenostech je vidět velký rozdíl v chování mezi Japonci a Číňany. Japonci jsou spořádaní. Číňani nás při nástupu do letadla houfně přebíhali (aby jim asi neuletělo) a v metru nečekají na vystupující z vozu, ale derou se dovnitř všemi otvory hlava nehlava.

Po návratu z obhlídky jsem začal řešit technické omezení místního internetu. Všechny služby společnosti google jsou totiž v Číně svobodně a demokraticky blokovány. Včetně stránek mého blogu. Naštěstí mi nakonec pomohla firemní VPN a velice pomalu jsem první díl úspěšně nahrál.