Do Badalingu jezdí víc návštěvníků a má přímé autobusové spojení. Věřili jsme si, tak jsme si vybrali tu méně navštěvovanou variantu (Mutianyu) abychom nezakopávali o davy turistů. Jak říká klasik : "Je to dál, zato horší cestou".
Našel jsem hezky popsaný postup cesty i s obrázky. A zafungoval. Díky popisu, i dalším nasbíraným informacím o nepoctivcích, jsme to zvládli bez zásadních komplikací. Už při nastupování do autobusu 916 se na nás a ještě jednu dvojici cizinců zaměřil jeden dopravák. Myslel jsem, že to je průvodčí. Prý nám ukáže kde vystoupit. Trvalo to skoro hodinu a dal nám pokyn k vystoupení. Měl jsem v offline mapě vyznačenou přestupní stanici asi o kilometr dál. On navíc vystoupil s námi. A šel ke svému autu, že nás na místo zaveze za 45 yuanů. Ani my, ani Kanaďanka s Australanem jsme do toho nechtěli jít. Měli jsme totiž původně jen přestoupit na další autobus H23. Raději jsme šli k nedalekému oficiálnímu taxi a domluvili cenu za 60. Pro nás čtyři dohromady. Taxikář nás odvezl v pohodě ke vstupu.
Takhle jsme viděli zeď z dálky. Tam nahoře je téměř neznatelná linka.
U brány jsme koupili vstupenky, jízdenku na shuttle bus a lanovku se skluzavkou. Tahle kombinace je za 160 yuanů za osobu.
Lanovkou nahoru a hned pod ní vede dlouhý tobogán. Jako v Praze na Proseku (jestli tam tedy ještě je).
Chůze po zdi je hlavně o různě vysokých schodech.
My jsme se vydali od lanovky doprava na jedno z vrcholových opevnění. Nejdřív z kopce a pak zase nahoru.
Dál už je cesta zazděná.
Po návratu k výchozímu bodu jsme šli kousek na opačnou stranu. Tak je vidět námi zvládnuté převýšení.
Na zdi jsme byli přes 2 hodiny a dolů jeli sešupem skluzavkou.
Při zpáteční cestě jsme chtěli vyzkoušet spojení bez taxíku. I když nás opakovaně oslovovali nejrůznější naháněči. Bohužel stanice těch obyčejných autobusů nejsou v okolí viditelně vyznačeny. Až na informacích nám dali vytištěný návod. Nechápu proč tam nejsou směrovky. Tedy chápu, někdo by neměl "černý" kšeft. Na autobus H23 jsme čekali asi 3/4 hodiny, takže cesta není z nejrychlejších. Ale na přestupní stanici nás paní průvodčí tentokrát správně upozornila. A místo odpovídalo mojí značce na mapě v mobilu. Jen jsme přeběhli silnici a hned jel autobus 916 do Pekingu.
Podle předpovědi počasí dnes v Pekingu svítilo sluníčko. Je faktem, že přes ten mlžný opar bylo alespoň vidět kroužek. Osobně mám o slunečném počasí úplně jinou představu. Prostě hnusně šedo. Stejně jako snad všechny budovy tady. Jak u nás za socialismu. Oni ti soudruzi asi všude milují bezbarevnost a uniformitu.
Ona ta vzdušná šeď nemusí být jen z výfuků. Všude je prach, na autech i na odložených lahvích od piva. Moc zdravé životní prostředí tady určitě nebude.
Dost pesimismu - šli jsme na kachnu :-). Kde jinde jít na pekingskou kachnu než v Pekingu.
Už před odjezdem jsem si v mojí mapě označil jednu nedalekou restauraci (v google mapě Old Beijing Manshunlou Roast Duck Shop).
Hned na první straně jídelního lístku trůnila.
Pro jistotu jsem prolistoval i zbytek nabídky, ale bylo jasné, že šance jiných jídel je mizivá. Kachna vyhrála. Přinesli nám ji naporcovanou bez kostí. Na jednom talířku maso s kůží, na druhém maso bez kůže a na třetím křupavá kůžička. K tomu tenké kulaté placičky, zeleninka a dresing ze sojové omáčky. Zapíjeli jsme to logicky čínským čajem.
Hůlky jsme taky zvládli. A byla to dobrůtka.
Platili jsme 150 yuanů za komplet.
Zítra bude Zakázané město a okolí. Pak večerní přelet do svobodnějšího světa s googlem, facebookem a snad i s barvami a sluníčkem. Jedeme do Hong Kongu.
Žádné komentáře:
Okomentovat