Den 7. - Poslední den v Hong Kongu - jak jsme si nic nekoupili

Náš poslední den v Hong Kongu byl už klidnější. Měli jsme jen dvě zastávky u turistických zajímavostí a pak přejezd do velkého obchodního centra. Manželka se totiž celou dobu těšila na šoping. Slyšela, že je to tady na nakupování skvělé.
Všechny zastávky byly na trase jednoho metra (zelená linka).

Nejdřív ty památky. Prvním zastavením byla svatyně Wong Tai Sin Temple. Lidí jak mraků, jako tady v HK všude.

Hned u vchodu si všichni hladili sochu draka.

Uvnitř byly sochy, tato v hodně bojovném postoji

Následovaly sochy zosobňující čínská znamení zvěrokruhu

Nahoře hlavní místo pro modlitby.

A tam lesy zapálených vonných tyčinek,

které jsou postupně odstraňovány, aby se uvolnil prostor pro další přání.

Tyčinky se nevyhazují, ale spalují ve velkém ohništi.
A tak to probíhá pořád dokola. Ten vrchní spalovač musí být slušně prouzený kouřem. To je práce snad za trest.

Podle soch nevypadá tohle náboženství úplně sluníčkově.

Tady jsme na lavičce zachytili natáčení nějaké reklamy na jistě skvělý doplněk stravy.

Až to dorazí k nám, už budeme v obraze, že to v HK frčí.

Přejeli jsme metrem o stanici dál. Nechtěli jsme riskovat, že neprojdeme pěšky.
Tady je pod dálnicí ukrytá zahrada Nan Lian Garden. Vstup nebyl úplně romantický.

Obrázek jak zahrada a přilehlý klášter vypadá shora.

Je to oáza obklopená ze všech stran betonem. Dálnicí nebo mrakodrapy.

Tím jsme ukončili kulturní zážitky a přejeli k těm nekulturním. Tedy do chrámu konzumu. A že jich v HK je tolik, že našinec nechápe, jak se mohou uživit. Není problém najít na hlavní ulici na jednom kilometru třeba pět prodejen Rolex nebo deset velkých zlatnických obchodů. A není to žádná naše krátká exkluzivní Pařížská, kde je pár obchodů věhlasných značek. Tady jsou mezi těmi obchody úplně normální obuv, bistro, oblečení. Co ti lidé mají se svými penězi dělat, než je někde utrácet. Chvíli by mě to bavilo, ale asi bych se rychle vyčerpal nejen finančně.
Zapluli jsme si to vyzkoušet do velkého mallu Millenium City 5.

Je to trochu jiné než u nás, ale že bychom se z toho posadili na zadek, to ne. Některé značky jsme znali, některé nám nic neříkaly. Co bylo nejdůležitější, žádné superúžasné ceny se nekonaly. Ceny srovnatelné nebo dražší než u nás, tedy žádný důvod nesmyslně utrácet. Ani zdánlivě cenově výhodný iPhone (viz včerejší blog) není až taková bomba. Záruka pouze 1 rok (a navíc jen v Asii) těch ušetřených 15% spolehlivě vykompenzuje.
Ale chápu, že místní nemají problém tuhle technologii používat opravdu houfně. Můj osobní odhad kolísá, že mezi 2/3 až 3/4 všech zdejších mobilů je jablečného provedení.

Zastavil jsme se u cukrárny, kde byly pro nás zvláštní styly dortů

Asi po hodině jsme se obrátili na ústup. A jeli se raději připravit na zítřejší přesun.
Bylo potřeba i doplnit kalorie. Manželka šla do suši.

Zbývalo nám vyměnit peníze z HK dolarů na malajské ringgity. Kurz ve směnárně nebyl úplně úžasný (asi 6% příplatek), ale běhat po městě kvůli pár desetikorunám nedávalo smysl. Ještě jsme našli stanici autobusu na letiště. A tím jsme snad dostatečně připraveni na let do města Kota Kinabalu na Borneu.