Po vynikající snídani jsme si udělali krátký pěší okruh v městečku, kde jsme nocovali.
Hlavní "atrakcí" dneška byl přejezd do Běloruska a zejména přechod hranic. Trasa téměř 450 kilometrů měla na lotyšském území dvě plánované zastávky. První byl vrchol Lotyšska - hora Gaiziņkalns.
Vrchol v nadmořské výšce 312 metrů byl ze všech pobaltských fyzicky nejnáročnější. Odhadem asi 400 metrů do kopce. Na vrcholu je několik lyžařských vleků a sjezdovek. Takový lotyšský Špindlerům Mlýn.
Co jsem netušil, tak to byla kvalita cesty. Naivně jsem myslel, že do lyžařského centra vede asfaltka. Nejprve jsme po prašné kamenité, ale rovné cestě jeli 19 kilometrů tam. A potom jinou cestou dalších 11 kilometrů zpět do civilizace.
Vrchol Lotyšska je ten kopec vpravo. Na tom levém je také vidět lyžařský vlek.
Horský hotel
Na konci sjezdovky mají v létě asi atrakci sjeď po zadku do rybníčku. Ale nikdo se tam nevyskytoval.
To je vrchol i s lotyšskou vlajkou. Tím jsme získali naprosto bezcennou trojkorunu pobaltských vrcholů.
Poslední krátká lotyšská zastávka byla ve městě Daugavpils. Mají tady na úseku asi 500 metrů hned čtyři velké kostely různých církví.
Prohlédli jsme si jen ten nejvýraznější - pravoslavný.
Knihovna modlitebních knížek. Tady si je věřící odkládají při odchodu z kostela.
Na hranice nám zbývalo asi 80 kilometrů. Přejížděli jsme přes přechod Paternieki - Grigorovshchina.
Nejprve jsme byli odbaveni na lotyšské straně. Byla naděle 17:08 a byli jsme jediné osobní auto ve frontě. Chtěli pasy, malý techničák a zelenou kartu. Už tady fungovala pouze ruština.
Přejeli jsme dál. Tady už byla krátká fronta. Před námi stála asi čtyři auta. Po asi patnácti minutách jsme přišli na řadu. Slečna úřednice, stále na lotyšské straně, přichází. Opět stejné dokumenty. Ona si vše potřebná přepsala do počítače. Poprvé jsme zotvírali všechny dveře u auta.
Přejíždíme přes další závoru na běloruskou stranu
Vjíždíme do speciálního pruhu pro návštěvníky Evropských sportovních her.
Po krátké chvíli čekání přišel pohraničník s tradičním modelem sovětské vojenské čepice široké tak, že neprojde dveřmi pokud si ji nesundá. Tomu jsme vysvětlili, že máme vstupenky. Byl milý a usmíval se. Vzal nás k odbavení dovnitř. Tam si s kolegyní naše dokumenty důkladně prosvítili, okopírovali a přepsali do počítače. Pak jsme pro něho zotvírali auto podruhé. Poslal nás do vedlejšího okénka k celníkům. Před námi bylo několik Bělorusů. Ti řešili problém, že si přivážejí nějaké zboží, ale je to dříve než po třech měsících od předchozího výjezdu do zahraničí. A to znamená nějaké poplatky. Po chvíli naštěstí přišla kolegyně a protože jsme návštěvníci her, byli jsme odbaveni přednostně. Zotvírali jsme auto potřetí a naposled. Dovolím si tvrdit, že kdybychom měli pod naším nepořádkem v kufru ukrytého ilegálního černouška, tak ho má dnes Lukašenko doma. Nikdo z prohlížejících se ničeho nedotkl, nic nezvedl, nikam se nepodíval.
Slečna si opět vzala veškeré dokumenty včetně vstupenek na hry. Zase si něco psala do počítače a pak nám vše vrátila. K tomu rusky doplnila informaci o nezbytné potřebě předložit nějaký z papírů při návratu. Vypadal jsem asi že nerozumím. Ona pro změnu angličtinou neovládala vůbec. Moje mluvená ruština není ideální. Jako ujištění, že jsem pochopil, ze mě vyšla věta : "Nam nužna bumažka, when we go back, da ?" Oboustranný úsměv a bylo hotovo. Závora se otevřela my jsme po 70 minutách opustili hraniční prostor.
Za celou dobu jsme nepotřebovali číst nebo dokonce vyplnit žádný dokument. Pracovali pouze úředníci. Stačil jeden můj podpis. Sice nevím, co jsem podepsal, ale snad nás za to nezavřou. To asi při normálním režimu přechodu hranic bude složitější záležitost.
Nikdo nechtěl vidět povinnou hotovost ve výši asi 20€ na osobu a den.
I přes ochotu a úsměvy - zlatá Evropská unie a volný přechod hranic bez otvírání dveří a ukazování dokumentů.
A teď jsme byli zvědaví, kam jsme vlastně přijeli. V Bělorusku StreetView nefunguje, tak předchozí virtuální prohlídka nebyla možná.
Nezbytný pomník padlým vojákům. Tady byl jen jeden se jménem a další čtyři bezejmenní.
Pak už následovaly veselejší obrázky. Nejprve roztomilá scéna na nějaké zemědělské stavbě.
Zatím vrchol lidové tvořivosti zobrazující asi roh hojnosti
Hlavně prasečí rodinka je vysloveně k sežrání
Bez růžového trpaslíka by ten domek vypadal fádně
Měli jsme to asi 80 kilometrů do města Polack, kde spíme. Od hranic jsme potkali první benzínku až po 65 kilometrech. Byla "normální" až na pro nás nový způsob tankování. Je potřeba vsunout pistoli do hrdla nádrže. Pak dojít k okénku a tam zaplatit. Varianta "plnou" není možná. Musel jsem říct kolik litrů. Zaplatil jsem bezkontaktně kreditkou. Cena benzínu je příznivá. Asi 18,50Kč za litr.
Okénko je polepené informacemi opravdu důkladně.
Měl jsem trochu obavu z nedělního příjezdu a socialistické otevírací doby. To se v Polacku ukázalo jako bezpředmětné. Otevírací doba není žádný problém. Výběr potravin v supermarketu rozhodně nevypovídá o nedostatku nabídky.
Hodně aut bylo u tohoto obchodu. Jedná se o něco jako Makro. Podstatně menší nabídka od smetáku po čaje.
Zaujala mě informace, že jednou za měsíc mají sanitární den.
Koupili jsme kilové balení sušených datlí z Arabských emirátů za necelých 40Kč.
Mají obrovský výběr cukrovinek v baleních od půl kila výš.
Úspěšně jsme dorazili do dnešního cíle. Na recepci hotelu opět samý úsměv a ochota.
Žádné komentáře:
Okomentovat