Snídani (palačinky) nám přinesli do pokoje přesně podle přání v 8:00. Starší paní byla hodně překvapená, když jsem jí dal 1$ bankovku. To zde asi není zvykem.
V městě Polack jsme měli pár vyznačených bodů. Byl to klášter, chrám a jeden z dalších středů Evropy. Ještě jsem se podíval do mapy. Udivilo mě, že se tady nějak moc ulic jmenuje po stejné osobě. Nakonec jedno byl prospekt a druhé ulice. Jdou paralelně vedle sebe a odděluje je pouze Kamunystičeskaja ulice. Tak jsme pátral a našel, že František Skorina dokonale spojuje Polack a Prahu. Překladatel bible do běloruštiny a tvůrce běloruštiny pracoval jako zahradník pro českého krále Ferdinada I. Dokonce v Praze zemřel. Pro Bělorusy to je evidentně velká osobnost a já jsem o něm nikdy neslyšel.
V Polacku nebyl nejmenší problém zaparkovat u jakékoliv památky. Aut je tady méně a bulváry jsou široké.
Katedrála byla bohužel ráno zavřená.
Přejeli jsme do centra na široký bulvár Františka Skoriny. Uprostřed něho je stromořadí s nejrůznějšími památníky a sochami. Už na začátku nás zaujalo jak intenzivně se všude uklízí a zametá. Sice používají staleté technologie březových košťat, ale účinek je dokonalý. Tady paní dokonce důkladně ometala celou fasádu.
Hned na začátku nemůže chybět pomník osvoboditelů Polacku. Já mám trošku problém když jsou u pomníků zbraně. Ale víme od nás (tank 23), že se jim to tak líbí.
Pomník unikátnímu běloruskému znaku "Ў"
Samozřejmě nemůže chybět Lenin. Mimochodem ta socha snad musí být z nějaké univerzální formy. Betonový prefabrikát nemá s uměním nic společného
Druhý náš cestovatelský střed Evropy
Následoval přejezd ke klášteru svaté Eufrazie. Je to fungující instituce.
Zvěčnili jsme si jednu odcházející paní u plotu, který asi Lukašenko rozdává všem. Stejný plot byl na stovkách metrů podél domů. Identické provedení, stále stejné barvy.
Ještě jsme si z dálky vyfotili jednu vycházející jeptišku
než jsme si přečetli striktní podmínky vstupu a šli se převléknout. Protože ženy nesmějí mít kalhoty, musí mít šátek a muži nesmějí mít krátké kalhoty. Je tam tam zároveň napsáno, že je zákaz fotit jeptišky. Ale my jsme si ji vyfotili ještě předtím.
Také platí, že se nesmí fotit uvnitř náboženských staveb v areálu.
Školní výprava mířila jinam než do kláštera. Na ulicích není vidět žádný rozdíl mezi oblečením u nás a tady.
V chrámu se k nám připojila stará paní a říkala ke kterému obrázku ještě máme jít, že mají velkou sílu. Manželka stačila odejít, tak jsem já ateista absolvoval přesun od ikony k ikoně. Pak mě ještě odvedla k velkému Ježíši na kříži jako symbolu mrtvých. Dole pod křížem byla dřevěná lebka a zkřížené kosti. Vedle nich ovšem bylo ještě dřevěné kladivo a štípačky. Tady jsme nejvíc litoval, že nemůžu fotit. Nakonec si paní řekla o peníze na léky. A na jeden dolar se moc netvářila :-).
Ještě jsme přešli do kaple, která je v rekonstrukci. Tam jsme byli svědky dvou věcí. Nejprve vyšla mladá jeptiška (novicka ?), která měla knír, že by jí ho většina mužů mohla závidět. V klášteře vzhled není podstatný.
Druhá situace byla mnohem lepší. Uvnitř kaple, kde byly krásné staré malby asi ještě před restaurací, s námi byla starší jeptiška. A rozpovídala se : "fotografovat se nesmí, to by byl hřích od vás. Kdybych vám to dovolila já, tak by to byl hřích ode mě. Ale kdybyste šli za matkou představenou, tak ta by vám to povolila." Asi ne zadarmo, že :-). Jan Hus proti podobným věcem "trošku" bojoval, ale stále to funguje.
Úžasně vonící karafiáty v klášterní zahradě
Následoval přejezd do Minsku. Asi 250 kilometrů nejprve po nerovných dvouproudých silnicích. Nejsou tam záplaty, ovšem výškově silnice neřeší. Maximální rychlost 90. Na tu se moc nehraje. Občas signalizované měřící kamery. Kromě průjezdu městeček reálná rychlost 100 - 110.
Znovu jsme narazili na "lidové" umění. Tentokrát byl plný celý lesík u restaurace.
Ještě nové zvířátko na značce
Jakmile jsme najeli na dálnici a potom obchvat Minsku, tak se kvalita vozovky hodně zlepšila. Můžeme jim závidět.
První minská zastávka - Stalinova linie. V Minsku to mají jako muzeum techniky a zároveň i jako tankodrom.
Zbývalo nám ještě centrum Minsku. Po širokých bulvárech se jezdí dobře, parkování není problém. První zastávkou byla velká knihovna z roku 2006. Před ní stojí socha našeho již známého Františka Skoriny.
Chtěli jsme dovnitř, abychom ji srovnali se supermoderní knihovnou v Helsinkách. Bohužel dnes bylo zavřeno, protože měli sanitární den :-). Fungovala alespoň vyhlídka. Minsk je hodně rozlehlé a hlavně zelené město.
Od knihovny jsme jeli kolem krásného chrámu do jediné čtvrti, která přežila válku.
Je to vlastně jen blok několika desítek domů. Dnes jsou chráněnou památkou.
Před cestou jsem měl obavu z hlídek na silnicích, zastavování a kontrol. Za celou dobu jsme viděli jen jednu kousek před Minskem. Tři policejní škodovky. Vybírali si náhodně a nás si vůbec nevšímali. Ani jsme nemuseli přibrzdit.
Žádné komentáře:
Okomentovat