20 června 2019

Den 15. - Jak jsme byli ilegálně na Maledivách


Snídaně proběhla v zámecké restauraci a jako tečku podávali rýžové palačinky se zmrzlinou a karamelem.




Dopoledne jsme si ještě prohlédli zámecký park na "cyklomašině"


Uvnitř jsou sochy a umělecké objekty. Tady je kovový pařez, jako kopie původního topolu.


Je tu i připomínka šíleností co se tu děly za 2.světové války. Fašisti tady postříleli 1500 lidí.


Sluneční hodiny měly zpoždění asi 20 minut :-).


Dnešní den byl hodně o jízdě a pozorování okolí. Úmyslně jsem volil trasy mimo dálnice. Dostali jsme se do míst, kde každý cizinec budí zájem.
Na poli sekali trávu a čápi to hned využívají pro hledání potravy. Hluk jim vůbec nevadil. Deset kusů se jich tam potulovalo v závěsu za sekačkou.



Takto vypadá nejčastější domek na vesnici. Žlutá s modrou jsou nejoblíbenější barvy.


Tady už si ho někdo modernizuje podle představ života v 21.století. Když si to manželka fotila, tak k ní přišel mladý majitel. A dmul se pýchou, že to bude mít krásné jako soused. Ten už měl přestavěno.



První plánovanou zastávkou byl mužský klášter Uspenskiy Monastyr v městečku Žyrovičy.

S cizinci se už nepočítá a pokyny byly pouze v ruštině. V podstatě stejné jako u ženského kláštera před dvěma dny. Jen tam není zmínka o zákazu focení mnichů.


Uvnitř kláštera seděl mladý mnich a četl si. Na ceduli byl zákaz fotografování. Přesto jsem se ho zeptal, jestli je možné fotografovat. On se rozhlédl a řekl, že někdo může přijít. Ale když si to budeme hlídat a bude to bez blesku, tak můžeme :-).


Mají tedy obdobu Krista na kříži, kterého jsem viděl v ženském klášteře. Jen mu vedle lebky chybí to nejdůležitější - kladivo a kleště.




Před klášterem je nezbytný památník.


Chtěli jsme vidět i jak vypadá obchod mimo město.


Koupili jsme si nějaké perníčky a místní verzi Coca Coly - Běla-Kolu. Vychlazená vůbec nebyla špatná.


Co mi u nás od dob socialismu nejvíc "chybí", jsou nejrůznější motivační a oslavné plakáty a nápisy. V Bělorusku to samozřejmě nadále praktikují. K mému překvapení toho není až tolik kolik jsem čekal.
Mládež by se měla bavit bez alkoholu a drog asi všude. Jestli tenhle plakát ministerstva zdravotnictví zabere, kdo ví.


Tady máme hlavního zootechnika na jednom obrazu ze série "Celým srdcem oddáni rodné zemi". U nás si pamatuji na dojičky, horníky a jiné podobné preferované profese, ke kterým stačí vychodit čtyři třídy měšťanky. Prostě oslava fyzické práce, protože rozum kazí budovatelské nadšení.


Narazili jsme na plakáty se dvěma největšími běloruskými sportovními hvězdami. Biatlonistka Domračevová i tenistka Azarenková měly předky, kteří bojovali v druhé světové válce. A tady všem ukazují svojí hrdost. Jedna má bydliště v Monaku a druhá si vzala norského nejslavnějšího biatlonistu všech dob.



Druhou dnešní plánovanou zastávku byl další bod Struveho oblouku, který jsme poprvé viděli v estonském Tartu. Měl jsem souřadnice a navigace nás vedla. Ovšem zkušenost s kvalitou map Sygic pro Bělorusko není zrovna ideální. Občas nás vede rozhodně mimo optimální trasu. Stává se, že silnice kam máme najet je v jiné úrovni a nájezd chybí. Také občas považuje prašnou silnici za adekvátní náhradu asfaltové varianty. Jako tomu bylo teď. Ale zase se dostaneme do míst kam zájezdy nejedou.
Tady jsme si asi 10 kilometrů dali prašnou cestu a pak narazili na postupující pokrok. Vrchní prašná vrstva je stažena ke krajům a povrch je vydatně prolitý tekutým asfaltem.


Pak nastoupí silničáři a dají na to 5 centimetrů živičného povrchu. A je to.


Ještě jsme se na chvíli zastavili na hřbitově. Je to všude místo, které svědčí o kultuře i historii.

Staré hroby postupně zarůstají vegetací.


Mají tady zvláštní zvyk udělat si společný hrob pro manžele dopředu. Bývá tam i fotka obou a už se jen čeká kdy umře ten druhý, aby se doplnilo datum.



Na hřbitově bylo hodně Poláků. Tomuhle asi psal nápisy nějaký Rus. Protože všechny "N" má obráceně, tedy jako ruské "I".


Tuhle polní cestu považovala navigace za nejlepší volbu.


Konečně jsme dorazili na místo.


Následovala poslední dnešní atrakce - Běloruské Maledivy. Zachytil jsem tento pojem a získal nejrůznější informace. Jedna z posledních byla, že je tam zakázaný vstup. I přesto jsme to chtěli alespoň vyzkoušet. Jsou to vytěžené vápencové doly, které zaplavila voda. Rozpuštěné minerály dodávají vodě úžasnou barvu.
Příjezdová silnice vedoucí ke kamenolomu už jasně říká, že bez povolení to autem dál nejde. Auto jsme odstavili na bok ještě před značkou.


Hned za zatáčkou zákazy zastavení s dodatkovou tabulkou odtahu aut. Následoval první poměrně jednoznačný zákaz vstupu dál. Stále jsme byli na silnici. A řekli jsme si, že budeme dělat "blbí". Že se tam nejdeme koupat, že chceme jenom fotit.


Druhá várka zákazů. Já jsem srab a už jsem to chtěl otočit. Manželka dělala hrdinu a chtěla pokračovat. Věděla, že pokud bude problém, tak to budu stejně řešit já.


Třetí várka i se satelitní mapou. Asi aby se nelegální návštěvníci lépe orientovali.


Šli jsme po cestičce a nejednou proti nám starší člověk v maskáčích. A copak tady děláme a jestli víme, že se sem nesmí. Nasadil jsem dělání "blbého". Podle manželky mi to šlo výborně. Řekl jsem, že chceme vidět a vyfotografovat si běloruské Maledivy. Pán se zeptal jestli jsme byli na těch skutečných. Odpověděl jsem, že ne. Nakonec nás doprovodil ke správné cestě a ukázal směr. Takový král Šumavy, tedy vlastně Malediv.



Ta barva je neskutečná.




Okolí městečka Krasnoselʼskiy je ovlivněno velkým průmyslovým podnikem (cementárna ?). Ideální pro život to tady asi nebude.


Auta neustále převážejí nějaký vytěžený materiál, prach je všude.


Ale spíme tady jednu noc, tak to určitě přežijeme. Ubytování je s ohledem na místo, kde chcípl pes, slušné.
Naším příjezdem jsme vyvolali drobnou paniku. Mladá recepční, dnes poprvé v práci, musela mobilem zavolat šéfovou. I ona byla vyděšena, že přijel někdo bez víza, na, jak říkala, "Olympijské hry". Vypisování dokumentů trvalo snad půl hodiny. Musel jsem jí ukázat i vstupenky, pojištění a ona si všechno opisovala. Ještě pro jistotu někam volala, aby jí něco nechybělo. Do dneška si vždy jen na recepci ofotili pas a to jim stačilo ke štěstí.
Další vzpomínka na mládí "Kniha přání a stížností je u vedoucího".


Internet běží pomalu, ale běží. Download je 9 Mbit, to je v pohodě, ale nahrávání fotek jede rychlostí stovek kilobitů. Ale za pár hodin byly fotky na blogu.

Žádné komentáře:

Okomentovat