Celý dnešní byl od rána v poklidném tempu. Tady parku spíme dvě noci. Byl to jediný den celé cesty, kdy jsme nepoužili auto.
Snídaně se tady podává až od 9:00 a celkově to je odpočinkové místo.
Měli jsme jedinou aktivitu a to projížďku na kolech.
Při půjčování kol jsme se seznámili přímo s ředitelem celého areálu, který si nás oblíbil. Pozval nás ke stolu při obědě a přisedl si k nám i během večeře. Dozvěděli jsme se, že má polský původ. To v těchto končinách není výjimkou, protože před 2.světovou válkou tady Polsko bylo. Takže jsem mohl rozšířit mojí ruskou slovní zásobu o tu polskou. Bez nejmenších problémů spolu komunikujeme.
Říkal, že sloužil v Afghánistánu během sovětské invaze. A doporučil nám film 9.rota, který to věrně popisuje. Tak se na něj doma podíváme.
Bavili jsme se i o běžném životě a financích. Bělorusové mají podstatně nižší životní úroveň. Ale jsou obecně spokojení a mají obavu z dalšího zbližování s Ruskem. Prý dokonce Lukašenko pracuje na nějaké nové ústavě. Přeji Bělorusům, aby se mohli v budoucnu svobodně rozhodovat o tom, kdo jim bude vládnout.
Dozvěděli jsme se, že všechny ubytovací areály v národním parku patří Lukašenkovi. Asi jen obrazně, ale jsou evidentně provozně a ekonomicky jen těžko výdělečné. Dnes jsme zaznamenali kromě nás ještě celkem 6 ubytovaných. Stará se o nás přinejmenším : ředitel, kuchař, servírka a recepční. Kromě nich jsme při vypůjčení kola viděli i tři údržbáře. Za jeden nocleh se snídaní platíme 100 rublů (1100Kč). Socialismus v praxi, ale pro nás je to samozřejmě velice pohodlné a výhodné.
Vypůjčené kolo je německé produkce. Sice nemá převody, ale tady je téměř ideální rovina, tak to ničemu nevadí.
Snažili jsme s cestou pozorovat živé objekty. Losa ani zubra jsme cestou nezachytili. Možná je to tak i lepší :-). Ale viděli jsme krásné vážky - šídla
i krásné modré vážky, kterým se říká motýlice. Těch byly kolem potoka desítky.
Podobný modrý nádech měl i motýl
U jezera stálo auto pohraničníků se psem. Obědvali tady a vůbec si nás nevšímali.
Dostali jsme se až k výjezdu z parku. Na tomto kontrolním bodě nikdo nebyl. Brána zamčená, naštěstí vrátka byla otevřená.
Ještě jsme zkoušeli pokračovat v celé 28 kilometrů dlouhé trase. Ta měla vést i kolem bobřích hrází na potoce. Ale cesta už vypadala hodně divoce a nechtěli jsme zbytečně riskovat.
Otočili jsme to a zahlédli blížící se šedivé mraky
Už jsme to ale zpátky nestihli, tak nám pomohla naše ponča.
Vrátili jsme s ve dvě odpoledne po ujetí asi 21 kilometrů a šli jsme na oběd. Domácí kuřecí polévka a jako hlavní jídlo pelmeně. K tomu nám pan ředitel nalil kvas. A byl dobrý.
Pro informaci ceník cigaret, který jsme našli u pultu.
Žádné komentáře:
Okomentovat